Ani na Slovensku nejsou protivládně naladění umělci automaticky populární. Známé herecké osobnosti vystupují proti kabinetu Roberta Fica, jejich výroky však narážejí také na tvrdou kritiku.


Do debaty nyní vstoupil historik a politický analytik Eduard Chmelár, který ostře reagoval na Kamilu Magálovou. Podnětem byl rozhovor, v němž se herečka kriticky vyjadřovala k současné politické situaci na Slovensku.


Hovořila například o tom, že poměry v zemi jsou horší než za minulého režimu, Slovensko směřuje k diktatuře a Roberta Fica přirovnala k Hitlerovi. Současnou ministryni kultury Martinu Šimkovičovou označila za „obyčejnou nulu“. Zároveň prohlásila, že nehodlá mlčet a je připravena „vyjít na barikády“.


„Ozvala se další naspeedovaná herečka“


Svou rozsahlou reakci Chmelár zahájil bez servítků. „Tak se nám ozvala další naspídovaná herečka a v rozhovoru pro bulvární web se s námi podělila o svou politologickou analýzu, že je to tu prý horší než za bývalého režimu, že se řítíme do diktatury a přirovnala Fica k Hitlerovi,“ napsal.


Magálové následně připomněl, jaké důsledky by podobná veřejná kritika měla za komunistického režimu. „Takhle vám to řeknu, paní Magálová. Kdyby to tu bylo horší než za normalizace, už dávno by vám zabavili váš hotel, v tom lepším případě by vás za tyto sprosté řeči zavřeli za trestný čin rozvracení republiky a v tom horším by vás i s Táňou Pauhofovou při pokusu o překročení státních hranic zastřelili,“ uvedl s tím, že Magálovou uznává jako dobrou herečku, tím to však končí.


Proč mají mít názory herců větší váhu?


Jádrem Chmelárovy kritiky je přesvědčení, že popularita ani herecké povolání z člověka nedělají odborníka na politiku, ústavní změny nebo fungování státu. „Mě vlastně mnohem víc než politizující herci překvapují novináři, kteří cítí potřebu dělat s nimi rozhovory o tématech, kterým zjevně nerozumějí,“ poznamenal.


Sám sebe přirovnal k člověku, který se může orientovat v hudbě, výtvarném umění či dalších oborech, aniž by se vydával za odborníka. „Mám docela slušný přehled o klasické hudbě, renesančním malířství nebo kosmologii. Přesto mě zatím nikdo neoslovil, abych řekl svůj názor na teorii strun, a považuji to za přirozené. Nejsem kvalifikovaný odborník na tato témata,“ uvedl.


„Z jakého důvodu si však někdo myslí, že pohled herců na změnu ústavy či fungování ministerstev může být v něčem obohacující?“ položil následně otázku.


Hercům právo vyjadřovat se k politice neupírá. Odmítá však, aby politická prohlášení pronášeli přímo během divadelních představení nebo aby média jejich názorům automaticky přikládala větší váhu. „Toto právo jim nikdo nikdy nevzal. Oni jen demagogicky překroutili nesouhlas velké části slovenské společnosti s tím, aby politizovali divadelní představení čtením svých ideologických prohlášení,“ napsal.


Někteří umělci pak následný úbytek diváků vysvětlovali ekonomickými problémy místo toho, aby připustili, že lidem může vadit právě politizace programu. „Člověk by řekl, že z nás dělají hlupáky, ale hlupáky z nás udělat nikdy nedokážou,“ vzkázal Chmelár.


Kramár a Polnišová? „Obyčejní zaprodaní klauni“


Jeho kritika se neomezila pouze na Magálovou. Vymezil se také proti hercům Maroši Kramárovi a Petře Polnišové, kteří podle jeho slov odmítají představu, že by byli pouze baviči. „Na této estrádě nízkých pudů mě fascinuje ještě jedna věc. Když se Maroš Kramár nebo Petra Polnišová ohrazují proti tomu, že přece nejsou jen pro zábavu. A na co jste? Jste obyčejní zaprodaní klauni,“ vzkázal publicista.


Jejich profesní úroveň hodnotil mimořádně tvrdě: „Dramatickou postavu ani nedokážete zahrát, živíte se jako baviči nebo plytcí komedianti. V podstatě znevažujete hereckou profesi, která je poctivým řemeslem, ale právě to vám nestačí.“


Jako protipříklad uvedl starší generaci slovenských herců, která si vybudovala respekt především náročnou profesionální prací. Vzpomněl Ladislava Chudíka, Karola Machatu či Štefana Kvietika a dodal, že právě takové osobnosti byly legendami nikoli jen proto, že byly známé, ale protože svou profesi braly vážně a tvrdě na sobě pracovaly.


Chmelár se zastavil u výroku, kterým Magálová označila ministryni kultury Martinu Šimkovičovou za „obyčejnou nulu“. I když sám mezi její příznivce nepatří, způsob vyjadřování herečky označil za nekulturní. „Skutečně mě zarazilo, když se Kamila Magálová vyjádřila o současné ministryni kultury až s tragikomickým výrazem tváře arogantní maloměšťačky, že je to ‚obyčejná nula‘,“ napsal.


Přesto položil otázku, zda je podobný slovník slučitelný s tvrzením herců, že právě oni mají představovat kultivovanou část společnosti. „Ale řekněte mi, co je tohle za vyjadřování? Kdo jiný by měl zvládnout kulturní chování, když ne herci?“ ptal se.


V té souvislosti popsal koncert Mariána Čekovského, Henryho Tótha a Ondřeje Brzobohatého jako příklad toho, jak může umění spojovat lidi bez ohledu na jejich politické postoje. „Herci často obhajují své veřejné angažování frází, že umění spojuje. Já jsem včera zažil koncert, při němž katarze smyla všechny hranice,“ uvedl.


„Ano, toto dokáže hudba, toto bylo umění a spojilo všechny, kteří tam byli,“ konstatoval. Oproti tomu Magálové vyjádření o mlčení a barikádách společnost nespojuje, nýbrž dále polarizuje, míní Chmelár.


V jedné části svého příspěvku přešel od politické polemiky k osobnímu hodnocení Magálové. Její ostré veřejné vystupování spojil s rodinnou tragédií a smrtí jejího syna. „Někteří lidé ji brání tím, že chuděrka smutní za mrtvým synem. Ubezpečuji vás, že takto se nechová truchlící matka, ale velmi, velmi zlá žena,“ poznamenal.


Současně připustil, že její osobní tragédie v něm vyvolává soucit, ale dodal: „Tento způsob vyrovnávání se s ní je slepá ulička: Fico za její neštěstí nemůže,“ zdůraznil.


Herci a odkaz listopadu 1989


V závěru se Chmelár vrátil k roli herců během sametové revoluce. Odmítl, že by jim jejich angažmá v listopadu 1989 poskytovalo trvalé oprávnění vyjadřovat se s vyšší autoritou ke všem politickým otázkám. „Herci nás často citově vydírají tím, že jejich domnělý nárok mluvit do všeho prý vyplývá z toho, že oni během sametové revoluce nesli jako první kůži na trh,“ napsal.


„Byli to herci, kteří odmítli národněemancipační zápas a faktické dokončení demokratické revoluce v podobě státní nezávislosti Slovenské republiky,“ doplnil a část herců následně obvinil z podpory neoliberálních ekonomických reforem a z toho, že se až na výjimky nikdy výrazně nepostavili proti válkám.


„Ne, herci už dávno nejsou svědomím tohoto národa. Nejsou výjimeční, nejsou privilegovaní a jejich pohled na koaliční krizi by nás neměl zajímat víc než pohled jaderných fyziků na opoziční spolupráci,“ uzavřel Eduard Chmelár.

Psali jsme:

Tento článek přímo v textu aktivně odkazuje na tyto zdroje:

https://www.facebook.com

https://www.mediaklik.sk