Červencová zpráva německého think tanku DGAP volá po větším zapojení neevropských společností do své obranně-průmyslové základny. Ty mohou přinést klíčové technologie i diverzifikované výrobní a dodavatelské struktury, které zlepší odolnost evropské obrany. Cílem má být „poevropštění“ těchto zahraničních subjektů, jejich začlenění do evropských průmyslových ekosystémů a snížení zahraničních závislostí v kritických schopnostech. Proti takovému přístupu razantně vystupuje Francie, která zahraniční výrobce obranné techniky pokládá za hrozbu pro geopolitickou autonomii kontinentu.
Foto: Průzkumný letoun GlobalEye společnosti SAAB spojuje evropské sledovací technologie a kanadskou platformu | Saab
Současný růst evropských výdajů na obranu pokládá DGAP (Deutsche Gesellschaft für Auswärtige Politik) za prostředek k dosažení větší evropské suverenity, zejména s ohledem na slábnoucí americké závazky vůči evropské obraně a rostoucí ruské hrozby vůči evropským členům NATO. Americká obchodní omezení a politiky, které otevřeně usilují o závislost Evropy na amerických technologiích, stejně jako nedávné uzavření Hormuzského průlivu, posílily potřebu větší evropské soběstačnosti. Ve své roli „katalyzátoru“ evropského obranného plánování se EU stala hlavním nástrojem prosazování strategické autonomie v oblasti obrany. Několik unijních iniciativ, včetně SAFE, EDIP a Rearm2030, proto upřednostňuje zadávání zakázek uvnitř EU.
Německý think tank rovněž zdůrazňuje potřebu snížit závislost na zahraničních dodavatelích. „Evropské autonomii by však neprospělo vyloučení obranných společností z důvěryhodných spojeneckých zemí mimo Evropskou unii,“ uvádí analýza DGAPu. Pokud splní nezbytné podmínky, mohou tyto společnosti Evropě pomoci budovat průmyslové kapacity a zlepšovat interoperabilitu po celém světě. Za tímto účelem musí členové NATO z EU i zahraniční obranné společnosti spolupracovat na „poevropštění“ neevropských obranných firem, zejména lokalizací výroby a podpory v průběhu celého životního cyklu produktu a zajištěním evropské kontroly nad duševním vlastnictvím a technologiemi.
Kromě poskytování přístupu ke špičkovým technologiím a udržování úzkých vazeb s klíčovými obrannými partnery, jako jsou Spojené státy, nabízí otevření obranného trhu EU zahraničním subjektům tři výhody.
Za prvé, vzájemná výměna dovozů a vývozů umožňuje státům EU budovat vlastní obranný průmysl. Zatímco dovozy mohou přesunout část výdajů na zakázky do zahraničí, tyto náklady jsou vyváženy lepším přístupem na exportní trhy. To evropským obranným společnostem umožňuje expandovat a zůstávat konkurenceschopnými, aniž by se spoléhaly pouze na domácí nebo celoevropské zakázky.
Za druhé, diverzifikovaná síť partnerů a výrobních zařízení zvyšuje flexibilitu evropské obranné výroby, umožňuje rychlé navýšení produkce v době potřeby a snižuje rizika narušení výroby umístěné v Evropě. Je třeba připustit, že to může také nést riziko vytváření závislostí na zahraniční výrobě na úkor domácích zdrojů, zejména pokud jsou zahraniční zakázky soustředěny do rukou několika málo dodavatelů.
Nakonec jsou evropské obranné schopnosti založeny na interoperabilitě v rámci otevřených systémů, což umožňuje flexibilitu a společnou logistiku. Zejména v atlantickém a tichomořském regionu vede spolupráce se spojenci k vyšší úrovni standardizace, která dovoluje společné operace s jednotným vybavením. Společné pořizování výzbroje s nečlenskými spojenci EU rozšiřuje rozsah sdílených logistických řetězců a vytváří ekosystém vzájemně zaměnitelných schopností. Tedy za předpokladu, že zahraniční partneři jsou ochotni dodržovat princip interoperability.
Pořizování obranného materiálu vyrobeného mimo Evropu může dle německého think tanku navíc nabídnout výhodu zvýšení průmyslové produkce nad rámec evropských výrobních kapacit. V některých případech to může zkrátit dodací lhůty: například jihokorejský průmysl pravidelně přesměrovává materiál původně určený pro vlastní armádu, aby urychlil dodávky exportním zákazníkům. Společný vývoj klíčových schopností navíc přináší prospěch všem partnerům spolupráce. Například průzkumný letoun GlobalEye společnosti SAAB spojuje evropské sledovací technologie a kanadskou platformu.
Přesto by prioritou EU při jednání se zahraničními obrannými společnostmi mělo být podporovat investice do výrobních zařízení v Evropě. To může podnítit vznik společných partnerství s evropským průmyslem. Ukrajinské společnosti ukázaly, jak se může vzájemně výhodný přeshraniční ekosystém obranného průmyslu postupně rozšiřovat: úspěch společného podniku EU a Ukrajiny Quantum Frontline Robotics například podnítil vznik pozdějšího společného podniku Quantum Tencore i partnerství mezi dalšími ukrajinskými a evropskými společnostmi, jako jsou Diehl a MBDA. Tato síť průmyslových partnerství poskytuje zemím EU přístup k předním ukrajinským technologiím a upevňuje dlouhodobý obranný vztah.
Podobná průmyslová partnerství lze vytvářet i mimo Ukrajinu. Motivování zahraničních společností k investicím v Evropě je může postupně „poevropštit“, tedy začlenit do regionálního obranně-průmyslového ekosystému a snížit závislosti, které by jinak zůstaly zahraničními závislostmi. Neevropské společnosti by měly prokázat věrohodný dlouhodobý závazek vůči Evropě prostřednictvím významných investic do kapitálu a zdrojů, jako jsou výrobní závody a dodavatelské řetězce. Jelikož obranné zakázky fungují v cyklech často trvajících desetiletí, musejí noví účastníci trhu prokázat svůj trvalý závazek k evropské přítomnosti.
Navíc obranné projekty často vedou k dlouhému řetězci následných investic do dalšího vývoje, školení, údržby a modernizací, což jsou činnosti, jež bývají při vytváření průmyslových vztahů často důležitější než samotná výroba. V důsledku toho mohou být dlouhodobé dohody o podpoře a údržbě zahraničních obranných systémů pro evropský průmysl v některých případech hodnotnější než samotné získání výrobních kontraktů, a to i tehdy, když výroba probíhá v zahraničí.
Největší nejistota při otevírání evropské obrany zahraničním investicím spočívá v zajištění kontroly nad používáním a vývojem těchto systémů. Několik klíčových systémů, včetně evropských platforem, jako je stíhací letoun JAS 39 Gripen, podléhá americkým předpisům International Traffic in Arms Regulations (ITAR), které mohou omezovat jejich prodej a používání. Proto nové evropské projekty typu Eurodrone upřednostňují vývoj bez omezení ITAR, aby se vyhnuly zahraničním restrikcím týkajícím se exportu, nasazení a dalšího vývoje.
Právě v této oblasti jsou zahraniční společnosti zvláště zranitelné. Například německý nákup amerických stíhaček F-35 vyvolal obavy o suverenitu, protože datové spojení MADL tohoto letounu není kompatibilní se zaběhnutým systémem Link 16. Podobně společnost Lockheed Martin odmítla umožnit používání raket M31 v jiných odpalovacích zařízeních, aby posílila postavení svého systému HIMARS na trhu. Oba příklady ukazují rizika vytváření závislostí na zbraňových systémech kontrolovaných ze zahraničí.
Evropské obranné společnosti si tato rizika uvědomují. Například v oblasti bojových bezpilotních letounů nabízí německá společnost Helsing svůj systém CA-1 „Europa“ jako suverénní alternativu ke společným podnikům Rheinmetall-Anduril, Rheinmetall-Boeing (Austrálie) a Airbus-Kratos, které všechny závisí na technologiích mimo EU. Technologická kontrola je oblastí, ve které exportující společnosti a jejich vlády jen nerady ustupují, avšak některé jsou flexibilnější než jiné.
Za účelem řešení tohoto problému mohou evropští zákazníci strukturovat nákupy tak, aby bylo duševní vlastnictví umístěno v příznivějších jurisdikcích. Německé námořnictvo například zakoupilo systém řízení boje od kanadské pobočky společnosti Lockheed Martin, čímž zabránilo dalšímu americkému zapojení a zároveň snížilo závislost na jediné dodavatelské zemi. Podobně pro společnost Lockheed Martin znamenal vývoj tohoto produktu v její kanadské pobočce snížení politického rizika spojeného s koncentrací aktivit v jedné zemi. Boeing zdůrazňuje australský, nikoli americký původ svého dronu MQ-28, zatímco Rheinmetall vyzdvihuje nejnovější partnerství s americkým poskytovatelem satelitních snímků s převodem kontroly systému a duševního vlastnictví do Evropy.
Neevropské obranné společnosti budou při vstupu na obranné trhy EU vždy čelit počátečním překážkám. Aby je překonaly, musí potenciálním vládním zákazníkům nabídnout dostatečné záruky týkající se bezpečnosti dodávek a technologické kontroly. Přesunutím výroby, údržby a vývoje do Evropy, případně i předáním technologické kontroly spojencům, mohou firmy získat důvěru evropských vlád. Členské státy NATO v EU by naopak měly takové nové účastníky trhu podporovat, vyzývá DGAP.
Francouzský postoj je dlouhodobě velmi restriktivní vůči zapojování mimoevropských (zejména amerických) firem do evropských obranných programů. Paříž dlouhodobě prosazuje, aby se evropský obranný průmysl rozvíjel nezávisle na třetích zemích, jako jsou USA, a v jednáních o klíčových unijních nástrojích (EDF, EDIRPA, EDIP) prosadila taková pravidla, aby z nich nemohly výrazně těžit mimoevropské firmy. Severské a pobaltské státy, Česká republika, Polsko a Německo naopak prosazovaly otevřenější pravidla umožňující účast neevropských firem.
Už u EDIRPA v roce 2023 se objevila štěpící linie. Německo a Nizozemsko chtěly umožnit nákupy amerických zbraní vyráběných v licenci v Evropě (např. rakety STINGER) za peníze EU. Francie kontrovala omezením unijní podpory na vybavení, jehož duševní vlastnictví drží evropské subjekty. Stejná linie se pak objevila znovu ve stejné podobě i v jednáních o SAFE a EDIP. Pravidla prosazovaná Francií fakticky uzavírají dveře většině neevropského vybavení, včetně pokročilých systémů vyráběných v EU v licenci. Objevují se i obavy, že by tvrdý francouzský postoj mohl znamenat vyřazení unijního financování pro továrny vyrábějící záchytné střely Patriot, protože jde o americkou technologii.
Zpráva DGAP tak odhaluje zásadní výzvu pro evropskou obrannou politiku: jak sladit touhu po strategické autonomii s realitou, že evropský průmysl sám nestačí pokrýt rostoucí výdaje na obranu. Francie chápe autonomii jako kontrolu nad duševním vlastnictvím a nezávislost na USA i za cenu pomalejšího vyzbrojování, zatímco DGAP i Německo, Polsko, pobaltské země či Česká republika sázejí na pragmatické zapojení důvěryhodných spojenců. Spor se přitom reálně promítá do podoby nástrojů SAFE a EDIP, které rozhodnou o stovkách miliard eur na dozbrojování do roku 2030. Tedy o tom, zda evropské firmy budou moci s unijní podporou dál nakupovat americké technologie jako Patriot či STINGER, nebo zda peníze poplynou téměř výhradně k firmám s čistě evropským duševním vlastnictvím. Pro exportně orientovaný a transatlanticky provázaný český obranný průmysl jde o citlivou otázku, a Praha proto bude patrně hledat střední cestu mezi podporou evropského průmyslu a zachováním přístupu k osvědčeným spojencům.
Zdroj: The Telegraph, IRIS, DGAP