Abychom pochopili, co se v roce 2026 děje, musíme si to rozklíčovat na automobilovém sektoru. Situace ve Volkswagen Group, kam patří i Škoda Auto, pojmenovává jeden z nejhlubších strukturálních problémů současného západního kapitalismu v konfrontaci s čínským státním kapitalismem. Střet mezi Volkswagenem (respektive celým evropským autoprůmyslem) a čínskou konkurencí není jen soubojem technologií nebo výrobních kapacit, ale především soubojem dvou naprosto odlišných filozofií řízení a plánování.

Představit si to můžeme na českých reáliích ve druhé polovině 80. let a po celou dobu 90. let 20. století. Tehdy státem řízená socialistická ekonomika nezvládala technologické a vývojové tempo západní Evropy, kterou táhlo západní Německo a Francie. Mluvilo se o motoru na ose Bonn – Paříž, v 90. letech Berlín – Paříž.

Západní Evropa byla v ekonomické a enviromentální krizi na přelomu 60. a 70. let, kdy se vyčerpal poválečný boom označovaný v západním Německu jako „německý hospodářský zázrak“. Po éře konjuktury přišel ropný šok.

Toho využívala tehdy i propaganda v socialistickém Československu, které bylo navázáno na (tehdy) sovětský plyn a ropu.

Jak to vzniklo? Arabští členové organizace OPEC vyhlásili embargo na dovoz ropy do států podporujících Izrael v Jomkipurské válce. Cena za barel skokově vzrostla ze 3 na téměř 12 dolarů. V západoevropských zemích (např. v Německu či Francii) zavedli bezautové neděle, rychlostní limity na dálnicích a přísná omezení vytápění budov.

V roce 1979 Islámská revoluce v Íránu vedla k výpadkům v těžbě a panice na trzích. Cena ropy se během krátké doby opět několikanásobně zvýšila. Prohloubila se hospodářská recese, firmy zdražovaly a západní Evropa se potýkala s takzvanou stagflací (kombinací stagnace a inflace).

Ropný šok nakopl západní Evropu, Československo technologicky zaspalo

Jak na tyto ropné šoky v 70. letech reagovala západní Evropa? Omezila závislost na ropě a investovala do jaderné energetiky (např. masivní rozvoj jaderných elektráren ve Francii). Zvýšila se těžba ropy a plynu v Severním moři (Norsko, Velká Británie). Průmysl i doprava začaly být mnohem efektivnější a úspornější.

Tím se roztočilo nové kolo inovací a nových projektů. Západní Evropa v 80. letech nabrala „druhý dech“ a maximálně toho využila při pádu „železné opony“ a expanze do střední a východní Evropy v 90. letech. Měla kapitál, inovace, znalosti a zkušenosti s krizemi i kapitalismem.

Jak stejné období probíhalo v tehdejším Československu?

Československo dováželo téměř veškerou ropu ze Sovětského svazu ropovodem Družba. Sověti cenu neurčovali podle aktuálního světového trhu, ale podle tzv. bukurešťského vzorce (klouzavého průměru světových cen za předchozích pět let).

V prvním období ropného šoku v letech 1973 až 1975 byla ČSSR chráněna před prvním šokem a nakupovala ropu výrazně levněji než Západ. Avšak po roce 1975 světový růst cen se promítl i do sovětských cen. SSSR navíc postupně omezil kvóty levné ropy pro satelity, aby mohl sám prodávat na Západ za tvrdou měnu. ČSSR musela za suroviny platit stále víc.

Jak se to projevilo na politické scéně a v éře normalizace symbolizující vládu prezidenta a generálního tajemníka KSČ Gustáva Husáka? Po potlačení pražského jara v roce 1968 slíbil normalizační režim Gustáva Husáka lidem ekonomickou stabilitu a trvale zmrazené, nízké ceny elektřiny, benzinu a uhlí. Stát se snažil drahé dovozy dotovat, aby udržel sociální smír.

Jenže tento přístup vedl k obrovskému plýtvání. Československé hospodářství bylo extrémně energeticky náročné a neumělo s energiemi šetřit tak efektivně jako Západ.

Když už státní pokladna nebylo schopná růst cen utáhnout, musel režim přistoupit k nepopulárním krokům. V roce 1979 stát skokově zvýšil ceny benzinu na zhruba dvojnásobek. V lednu 1979 zasáhly zemi extrémní mrazy (uhelná krize). Kvůli zamrzlým vagonům s uhlím a nedostatku topných olejů zkolabovala energetika. Byly vyhlášeny uhelné prázdniny na školách, omezilo se televizní vysílání a veřejné osvětlení.

Západní průmysl pod tlakem krize modernizoval, snížil spotřebu paliv a přešel na úsporné technologie. Československé továrny (vázané centrálním plánováním) to nedokázaly. Výrobky z ČSSR se staly na západních trzích neprodejnými, protože jejich výroba spotřebovala příliš drahé energie. Stát ztrácel přístup k devizám (západním měnám).

Ropná krize donutila ČSSR změnit energetickou koncepci. Do maxima se rozjela ekologicky devastující těžba hnědého uhlí v severních Čechách v oblasti Chomutova, Mostu, Teplic a Ústí nad Labem.

Urychlovala se výstavba jaderných elektráren (Jaslovské Bohunice, Dukovany, později Temelín) s cílem nahradit ropu v energetice.

Co se děje v Evropě v roce 2026?

Nyní se podívejme na to, co se v západní Evropě a potažmo v Česku děje v roce 2026.

Akciové trhy, investoři a manažeři na Západě jsou často chyceni v pasti krátkodobých cílů. Manažeři jsou motivováni ročními či čtvrtletními bonusy navázanými na cenu akcií a ziskovost. Pokud udělají strategické rozhodnutí, které sice firmu zachrání za 10 let, ale v příštích dvou kvartálech propadne zisk, akcionáři je vymění. Výsledkem je neochota investovat do radikálních, bolestivých proměn.

Trh si zvykl na to, že automobilový průmysl v Evropě byl po desetiletí „dojnou krávou“. Investoři odmítají přijmout realitu, že transformace na elektromobilitu a digitalizaci je průmyslovou revolucí, která si vyžádá obrovské oběti.

Evropa je pod tlakem Číny

A nyní se podívejme na ekonomický model Číny, pod kterým „kolabuje“ tradiční ekonomický model Evropy po roce 1990.

Čína nemusí Evropu v oblasti autoprůmyslu porazit v přímé technologické válce. Stačí jí kombinace:

Kontroly nad dodavatelskými řetězci (baterie, zpracování kritických materiálů). Schopnosti vyrábět levněji díky obřím domácím objemům a vládním subvencím. A mít trpělivost.

Čína jednoduše počká, až evropské automobilky, vyčerpané vnitřními politickými spory (např. o regulace Euro 7, konec spalovacích motorů), vysokými náklady na energie v Evropě a tlakem odborů na nepropouštění, ztratí konkurenceschopnost a tržní podíl.

Je to situace, kterou jsme jako česká společnost v 90. letech zažili. Tehdy nepružný a kolabující trh socialistických firem kolaboval pod příchodem firem ze západní Evropy.

Eroze německého hospodářského modelu

Abychom pochopili, proč se ten model hroutí, musíme se podívat, na jakých pilířích vlastně stál a proč dnes ani jeden z nich nefunguje.

Německý úspěch po roce 1949 (v západním Německu) a po roce 1990 (v celém Německu) stál na velmi jednoduché, ale geniální trojnožce:

Levné energie z Ruska: Německý těžký a chemický průmysl byl závislý na levném ruském plynu. Tento plyn fungoval jako finanční doping, který udržoval německé fabriky extrémně konkurenceschopné.

Nekonečný hlad Číny po německých strojích a autech: Čína se po roce 2000 industrializovala a bohatla. Potřebovala k tomu německé obráběcí stroje, výrobní linky a její nová bohatá vrstva chtěla jezdit v autech od VW, BMW a Mercedesu. Německo tak mělo gigantické odbytistě.

Americký bezpečnostní deštník: Německo mohlo desítky let dávat na obranu jen zlomek HDP, protože vědělo, že bezpečnost Evropy garantuje USA. Peníze, které by jinak padly na armádu, mohlo investovat do sociálního smíru a průmyslu.

Jenže to v roce 2022 skončilo.

Všechny tři tyto pilíře se během extrémně krátké doby sesypaly. Ruský plyn skončil a energie v Německu dramaticky podražily. Čína se z nejlepšího zákazníka stala nejnebezpečnějším konkurentem, který už německé know-how nepotřebuje – naopak ho vytlačuje z trhu. A geopolitická situace nutí Německo masivně investovat do zanedbané armády.

Krize specifických německých konceptů

Jak to fungovalo? Když měla firma zisky, štědře se dělila s dělníky. Odbory na oplátku stávkovaly jen minimálně a držely sociální smír.

Proč to v roce 2026 selhává? Tento model funguje, jen když koláč neustále roste. V momentě, kdy je potřeba radikálně škrtat, propouštět a zavírat továrny (jako to teď zažívá VW), se systém paralyzuje. Odbory bojují za stará privilegia a gigantický sociální aparát státu odčerpává peníze, které fatálně chybí v investicích do infrastruktury.

Německá diplomacie a byznys po roce 1990 věřily, že když budou s Ruskem a Čínou intenzivně obchodovat, tyto režimy se díky bohatství a provázanosti se Západem postupně demokratizují a uklidní.

Ukázal se pravý opak. Tyto režimy západní peníze a technologie využily k posílení vlastních geopolitických pozic a Západ se na nich stal kriticky závislým.

A pak tu je model německého znovusjednocení po roce 1990.

I když do Východu natekly biliony eur (tzv. solidární daň), skutečného ekonomického sjednocení se nikdy úplně nedosáhlo. Východní spolkové země dodnes vykazují nižší mzdy, méně velkých firem s centrálami a vyšší míru frustrace. Právě tato nedořešená vnitřní nerovnováha dnes zesiluje politickou nestabilitu v zemi (nárůst extremismu na obou krajích spektra), což ochromuje schopnost německé vlády dělat odvážné reformy.

Německý model se nehroutí do chudoby, ale hroutí se jeho globální dominance. Německo zaspalo digitální revoluci, má katastrofálně zastaralou infrastrukturu (od železnic po internet), trpí obří byrokracií a jeho automobilový průmysl čelí existenční hrozbě.

Německo má stále obrovský nastřádaný kapitál a špičkové inženýry, ale starý recept – „vezmi levnou energii, vyrob skvělý stroj, prodej ho do Číny a zisk rozděl odborům“ – definitivně přestal fungovat. Buď Německo projde bolestivou transformací (včetně opuštění některých dogmat), nebo bude jeho průmyslový úpadek pokračovat.

V dalším rozboru si vysvětlíme situaci ve Volkswagen Group a ukážeme si, jak tato firma byla postavena a jak významnou roli hraje v německém hospodářství. A přidáme i srovnání se Stellantis.

Odemkněte si celý obsah s předplatným