Když se někomu podívala do očí, věděla o jeho životě téměř všechno. „Byla citlivou a až nebezpečně moudrou ženou, která uměla rozkrýt každého člověka,“ vzpomínal na herečku režisér Karel Smyczek. „Lidi a svět vnímala s ojedinělým nadhledem a ovlivnila všechny, kteří ji potkali,“ doplnil.

Měla v sobě temperament, živelnost a nespoutanou energii. Proslula svým nakažlivým smíchem, milovala společnost a snadno navazovala nové kontakty. Přesto o ní přátelé říkali, že v sobě skrývala bolest a žila ve velkém osamocení. Navenek působila rázně a suverénně, jen v osobním životě se jí příliš nedařilo.

Během studií na brněnské JAMU potkala herce Ladislava Freje, jenže manželství provázely prudké hádky a roztržky. Po rozvodu vystřídala několik angažmá v oblastních divadlech, než se natrvalo přestěhovala do Prahy. Žila naplno. Jako kdyby cítila, že jí nezbývá moc času. Objížděla republiku s vlastními monodramaty a objevila se v oblíbených filmech i televizních seriálech.

Divákům se zřejmě nejvíce zapsala do paměti jako starostlivá sestřička Růženka, která zachránila Vladimíra Menšíka coby vodníka Karla v komedii „Jak utopit Dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách“ nebo rozverná hospodyňka ve snímku „Smrt krásných srnců“.

Bylo jí pouhých čtyřiapadesát, když jí do života vstoupila vážná nemoc. Rozhodla se bojovat a dál pracovala, svůj nejtěžší zápas ale nakonec prohrála. „Umírala smířená. Dávala nám sílu, abychom se vyrovnali s tím, že odchází,“ vyprávěl druhý manžel, režisér a scénárista Rudolf Růžička.

Manželství s Ladislavem Frejem ovlivnily tragédie

Narodila se 19. ledna 1942 v Prostějově do rodiny zámožného továrníka. Měla tři sourozence, sestry Josefu a Milušku a bratra Karla. Jakmile nezbední potomci zlobili, následoval okamžitý trest. Tatínek nechal děti v předsíni klečet na hrachových pytlích, každé z nich mělo svůj vlastní. Obě sestry i bratr dlouho nevydrželi a překotně slibovali, že se dalších prohřešků už nikdy nedopustí. Jediná Gabriela zůstávala tvrdohlavě na místě, dokud nepadala únavou.

Už od dětství tíhla k divadlu, které se stalo její největší vášní a touhou. Když přišla ze školy, nejraději proklouzla do ložnice rodičů, kde si v maminčině skříni půjčovala ošacení a líčidla. Ráda se předváděla. „Neustále jsem na sebe strhávala pozornost. Byla jsem jakýmsi rodinným živlem a buřičem. Však mi doma říkávali komediant,“ popsala herečka.

Když rodičům oznámila, že by se chtěla přihlásit na Divadelní fakultu Janáčkovy akademie múzických umění v Brně, plně ji podpořili. A to přesto, že po konci války přišli o veškerý majetek.

Foto: Východočeské divadlo Pardubice | vcd.cz | se souhlasem

V polovině šedesátých let se Gabriela Wilhelmová objevila v pardubickém divadle jako Corie v představení Bosé nohy v parku. Na snímku s tehdejším manželem Ladislavem Frejem.

Na škole poznala stejně starého spolužáka Ladislava Freje. Ten byl o dva ročníky výš, protože kvůli poválečným událostem maturoval už v šestnácti letech. Mladí milenci se brzy vzali a Ladislav v brněnské metropoli obětavě čekal, než fakultu dokončí i Gabriela. Mezitím nastoupil do Divadla Večerní Brno, kde hrál na satirické scéně.

Ladislav Frej po letech přiznal, že první problémy v manželství se projevily už v Brně. „Po určitých neshodách Gábina dostala angažmá do Pardubic a já jsem nepředloženě řekl: ´Tak dobře, půjdeme do Pardubic a tam to dáme nějak dohromady. Jenže dohromady jsme to nedali´,“ připustil.

Zpočátku byla Gabriela obsazována do rolí nezkušených naivek, později ale vynikala i v dramatičtějších polohách. V polovině šedesátých let zazářila jako Soňa ve Strýčkovi Váňovi, Desdemona v Othellovi nebo Corie v Bosých nohou v parku.

Manželé se snažili založit rodinu. Herečka dvakrát čekala miminko, ani jednou to ale nevyšlo. I to byl zřejmě důvod, proč bouřlivý vztah dospěl ke svému konci. Ladislav se navíc zamiloval do herečky Evelyny Steimarové, kterou si později vzal. „S Gábinou to bylo už neúnosný, v tom se nedalo dál pokračovat. To byla divočina,“ potvrdil herec.

Odpoledne začal večírek, který končil pozdě v noci

Po rozpadu manželství Gabriela věděla, že potřebuje začít znovu. Nakrátko se přesunula do ostravského divadla a pak strávila tři sezóny ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti.

Začátkem sedmdesátých let se vrátila do Brna, kde zakotvila ve slavném Divadle Husa na provázku. Divadelní soubor tehdy neměl stálou scénou. Zkoušet se proto chodilo k Wilhelmové, která si pronajímala byt ve vile u postaršího plukovníka.

„Majitel vily byl skoro pořád pryč, takže jsme tam zkoušeli. Když bylo hezky, tak na zahradě, když pršelo, tak vevnitř,“ řekl herec Svatopluk Skopal. Podle jeho slov herci pracovali od deseti dopoledne do dvou odpoledne, kdy herečka podávala vlastnoručně připravený oběd.

Foto: Petr Chodura/Wikimedia Commons/CC BY-SA 4.0

Když herečka působila v brněnském divadle Husa na provázku, byl jedním z jejích kolegů i Svatopluk Skopal. „Byla vynikající kuchařka a úžasná žena. Všichni jsme ji milovali,“ vzpomínal herec.

„Byla vynikající kuchařka, a následně začal večírek, který končíval pozdě v noci. Gábinka byla úžasná žena. Všichni jsme ji milovali,“ dodal Skopal.

Z Divadla Husa na provázku nakonec odešla, protože si nerozuměla se slovenským režisérem Peterem Scherhauferem. „Všechna angažmá byla krásná, ale mě to táhlo do Prahy. Když jsem si dala něco do hlavy, vždycky jsem toho docílila,“ svěřila se herečka.

Nejdříve působila v Činoherním klubu, po nějaké době hostovala v Laterně Magice, Divadle v Řeznické nebo Divadle ABC. Nikdy už ale nebyla součástí stálého souboru a v roce 1973 přešla na volnou nohu. „Mělo to stinné i světlé stránky. Byla jsem v centru dění, přicházely krásné role, o kterých se mi ani nesnilo, a to pro mě bylo hlavní,“ podotkla Gabriela.

Vedlejší role dokázala přeměnit v uvěřitelné postavy

Zlom ve filmové kariéře přišel v roce 1974. Režisér Václav Vorlíček si herečku vybral do role dobrosrdečné sestřičky Růženky, která ve slavném vodnickém filmu najde lásku po boku vodníka Karla v podání Vladimíra Menšíka.

I když Wilhelmová ve snímku nedostala příliš velký prostor, do role vnesla vřelost, humor a hravou svůdnost. „Teď, v pracovní době?“ reaguje Růženka zdánlivě pobouřeně na přímou nabídku, kterou dostala od zoufalého vodníka.

Postupně se mihla v mnoha dalších filmech, nejčastěji si zahrála sousedky, bytné, uklízečky, maminky nebo úřednice. Fanoušci si jistě vzpomenou na členku komise Urbanovou ve snímku „Holky z porcelánu“, prodavačku v komedii „Což takhle dát si špenát“ nebo svéráznou léčitelku v tragikomedii „Učitel tance“.

Přestože šlo většinou o vedlejší role, dokázala je přeměnit v hluboké, živé a snadno uvěřitelné postavy.

Foto: Meloun1212/Wikimedia Commons/CC0

Gabriela Wilhelmová pocházela z Prostějova, jejím otcem byl zámožný továrník. Po válce ovšem rodina přišla o veškerý majetek. Snímek pochází z roku 1944.

Často spolupracovala s režisérem Karlem Smyczkem, který v ní viděl obrovský potenciál. Wilhelmovou obsadil například do televizních seriálů „Třetí patro“, „Bylo nás pět“ nebo snímků „Proč?“ a „Sedm hladových“.

„Byla velkou a bohužel nevyužitou herečkou, která si prošlapávala svoji vlastní osobitou a nelehkou cestu,“ poznamenal režisér. Když jí nabízel roli, pokaždé se ho zeptala, jestli má duši. „Pro mě to byla dušička, která hledala něhu a pohlazení,“ upozornil Smyczek.

Ten připomněl, že Gabriela poctivě přistupovala ke všem hereckým úlohám. Pečlivě se učila texty, psala si poznámky a každou figuru promýšlela do nejmenších detailů.

Nechtěla si připustit, že je nemocná. Přesto bojovala

Na sklonku života přiznala, že vždycky dávala přednost divadelním rolím, práce před kamerou jí paradoxně příliš neseděla. Brzy pochopila, že během natáčení má pouze omezené možnosti a není hlavním hybatelem děje. Důležitější pro ni byla nezávislost a tvůrčí svoboda.

„Herec na divadle je zvyklý, že mu jsou role přidělovány, kdežto já, prošlá léty na volné noze, jsem zvyklá na permanentní hledání toho koření: práce, vzrušení, textů, jejichž prostřednictvím bych sdělila, co mě na světě trápí a z čeho mám radost,“ přiblížila.

Dlouhá léta jezdila po celé republice s vlastními monodramaty. K nejznámějším patřila prostitutka Tonka Šibenice v Macourkově komedii „Racajda“ nebo placená společnice v představení Viktorie Hradské „Commedia finita“ o pěvkyni Emě Destinové.

Foto: Východočeské divadlo Pardubice | vcd.cz | se souhlasem

Divadelní hru Bosé nohy v parku uvedlo Východočeské divadlo v Pardubicích v roce 1967. Na snímku Gabriela Wilhelmová s hercem Alexejem Gsöllhoferem.

Jejím druhým manželem se stal režisér a scénárista Rudolf Růžička, po jehož boku strávila téměř třicet let. „Poprvé jsme se potkali na Velikonoční pondělí v roce 1973. Psal jsem scénář a hledal postavy, a najednou zazvonil telefon, abych přišel ke Gabriele domů,“ popisoval režisér. Ten roce 1968 absolvoval FAMU a natočil spíše průměrné dětské filmy „Parta za milión“ nebo „Správná trefa“.

„Byl tam velký mejdan, ona měla ráda slavnosti, zábavu a společnost. Říkala mi, že je zvědavá, co by se mělo točit. Když jsem tam přišel, přestala se věnovat všem těm lidem a začali jsme se bavit o té hře,“ vylíčil okolnosti jejich seznámení.

Největší zkouška na Gabrielu Wilhelmovou ovšem teprve čekala. V polovině devadesátých let jí lékaři diagnostikovali rakovinu. Herečka se léčila dlouhých šest let, aniž by veřejnost cokoli tušila. „Nechtěla, aby lidé věděli, že je nemocná. Ona se za to až styděla, dá-li se to tak říct. Nechtěla tu nemoc vnímat, připustit si ji… Ale věděla, že je to vážné a bojovala,“ odhalil manžel.

Dál hrála divadlo a spolupracovala s televizními produkcemi. Naposledy se objevila v seriálu „Místo nahoře“, kde si zahrála ředitelku filharmonie. Pořad měl premiéru až dva roky po její smrti. Zemřela 14. října 2002, bylo jí šedesát let.