Vousatý kudrnáč s krásným hlasem se na počátku 60. let stal miláčkem národa. Zprvu se však kvůli svému vzhledu setkával s nedůvěrou a despektem. „Dneska už nosí fousy kdekdo, ale v těch letech šedesát jedenašedesát byl podezřelej z chuligánství každej, kdo se prostě něčím lišil,“ uvedl ve své knize To všecko vodnes čas. Brzy si však v Semaforu, kde se dostal ke svému první sólu v Člověku z půdy, získal sympatie širokého publika a díky své přirozenosti, lidovosti a semaforským hitům se vyšvihl na vrchol popularity.

Takřka každé jeho vystoupení působilo dojmem, jako by právě přišel odněkud z venku, shodil za dveřmi ruksak, popadl kytaru a začal zpívat. V době, kdy stále více zpěváků zpívalo písně v cizích jazycích, byl věrný češtině. Musel přesně vědět, co zpívá, a musel zpívat někomu. O jeho hudebním projevu se velmi pozitivně vyjadřoval uznávaný hudební kritik Jiří Černý. „Cítíte, že by se nejraději celý rozdal, že ho zpívání ohromně baví a že je nejšťastnější, když to baví i posluchače. Nedělá si nároky na složité hudební nápady, nezpívá v jazzových synkopách, vše je na něm pochopitelné a zdá se jednoduché. Je báječný přednášeč zpívaných příběhů, má humor a pověst člověka, bez něhož jakákoliv zpívaná zábava není úplná,“ napsal ve své knize Zpěváci bez konzervatoře. „Jeho hlas patří mezi vzácnosti, jaké se občas objeví i v populární hudbě. Má nádhernou, tmavou barytonovou barvu, sytý a vyrovnaný zvuk ve všech polohách, včetně tenorové,“ dodal s tím, že Matuška, bývalý sklář, navíc dokonale dýchá. To je něco, s čím řada zpěváků mívá problém. Například Karel Gott se naučil správně dýchat až díky svému učiteli Konstantinu Kareninovi.

Matuška byl nejen vynikající zpěvák, výrazný zjev, ale také herec. Do jeho filmografie patří například muzikál Noc na Karlštejně, drama Všichni dobří rodáci a hudební komedie Kdyby tisíc klarinetů, kterou natočil po svém odchodu ze Semaforu.

Natáčení Klarinetů mělo přesah i do jeho soukromého života. Tehdy se totiž zakoukal do mladičké herečky Jitky Zelenohorské, která si ve filmu zahrála malinkou roli jedné z chovanek dívčího penzionátu. Kdo by se chtěl podívat, jak to těm dvěma spolu před kamerou slušelo, může si pustit klip písničky Glory aleluja. S krásnou brunetkou z oscarových Ostře sledovaných vlaků tvořil pár 5 let, dokonce se s ní zasnoubil.

Jitka to s o 14 let starším dvakrát „šťastně“ rozvedeným Matuškou neměla jednoduché. Věrnost mu moc neříkala. Přesto jej milovala. V začátcích jejich vztahu, kdy Walda neměl kde hlavu složit, mu nabídla nocleh u nich doma. Nakonec z toho byl rok přespávání v jednopokojovém bytě přebudovaném na 2+kk s Jitčinými rodiči a jejími dvěma bratry. Odtud se hvězdný pár stěhoval do Waldova půdního bytu v horní části Václavského náměstí, který Jitka pomáhala zařizovat.

Osmnáctiletá herečka se s populárním zpěvákem skvěle doplňovala. Bohémský Walda vedle sebe potřeboval někoho praktického. V tomto ohledu pro něj byla Jitka tou pravou. Byla mu hospodyní a zároveň asistentkou, která dohlížela nad jeho pracovním kalendářem. Dokonce za něj vyřizovala korespondenci fanynek. Dopisů chodilo tak moc, že pro ně Jitka musela jezdit na poštu s vozíčkem. A jelikož se Walda neměl k jejich čtení, natož odepisování, ujala se toho Jitka. „Walda by to nestíhal, podepisoval se jen při osobních setkáních. Naučila jsem se jeho podpis dokonale a když se mi někdo dnes chlubí, že má od Waldy podepsanou fotku, okamžitě poznám, co podepsal on a co já,“ vzpomínala ve své knize.

Foto: Pavel Hrdlička, Wikipedia, CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons

Jitka Zelenohorská, 2016

Zájem fanynek byl tak veliký, že to někdy Waldovi lezlo krkem. „Waldemar před ženami dokonce utíkal. Někdy je i dost tvrdě a nevybíravě odbýval. Musel, vlezly by mu až do postele,“ prohlásila jeho tehdejší kolegyně Eva Pilarová. „Vzpomínám si na Lucernu v první polovině 60. let. Po koncertě jsme se v zákulisí podepisovali svým příznivcům a k Waldemarovi přistoupila hezká mladá dívka. Zeptala se: ,Pane Matuško, kolik peněz bych vám musela dát, abych se s vámi mohla vyspat?´ Waldemar se na ni skoro ani nepodíval a suše odpověděl: ,Dámo, jděte do …´.“

Matuška byl sice velmi společenský a měl slabost pro krásné ženy, nicméně na dotěrnost některých dam byl alergický. Nechtěl být lovnou zvěří. A přeci jej jedna dívka „ulovila“. Tou dotyčnou byla o 16 let mladší Olga Blechová, se kterou se seznámil, když žil ještě s Jitkou.

První setkání s tehdy patnáctiletou Olgou proběhlo v jejím rodném Liberci, díky jejímu bratrovi, který dělal Waldovi při vystoupení zvukaře. Při jejich procházkách v zoo, kam Olga chodívala vypomáhat, vzniklo přátelství, které postupně přerostlo v lásku.

Původně chtěla Olga studovat biologii, nicméně osud ji přivedl k muzice. Poté, co předvedla svůj talent v jedné pěvecké soutěži, dostala nabídku od Jiřího Poppera, aby se stala členkou jeho doprovodné dívčí skupiny Krystalky. Olga dala myšlenkám na vysokou školu vale a vrhla se na hudební kariéru. Jenže zhruba po roce se Krystalky rozpadly. Zbyly z nich jenom Olga a kolegyně Irena Rezková, které spolu vytvořily doprovodné duo Irena a Olga.

Dívky měly štěstí, že je Karel Svoboda dostal do Rokoka, kde doprovázely známé zpěváky, včetně Waldemara Matušky. Tehdy to mezi Olgou a Waldou začalo jiskřit. Když pak Irena emigrovala do Itálie, Matuška Olze nabídl, aby vystupovala s ním.

Walda si začal všímat, že z Olgy vyrostla krásná slečna, a postupně se mu z ní čím dál tím víc točila hlava. Olga jeho city opětovala. S tím, že byl Walda zadaný, si moc hlavu nelámala. Nebyli manželé, neměli děti, takže, jak uvedla v knize s názvem Zákulisí našeho života, nechala všemu volný průběh.

Matuška jí sliboval, že vše brzy vyřeší. Nicméně čas plynul a nic se nedělo. Jitka prý o rozchodu nechtěla ani slyšet. Doufala, že Waldův vztah s Olgou odezní. Ale nestalo se tak. V závěru roku 1968 sebral zpěvák odvahu, a když byli oba pracovně v Londýně, s Jitkou se rozešel. A aby měl jistotu, že až se vrátí domů, že tam Jitka už nebude, nechal za její nepřítomnosti vyměnit zámky a vystěhovat její osobní věci.

Po návratu domů si Walda k sobě nastěhoval Olgu, se kterou zůstal až do své smrti. Konec 60. let se tak nesl v duchu velkých změn, a to nejen těch společenských. Matuška odešel z Rokoka, kde mu po odchodu ze Semaforu nadšeně otevřeli dveře, a oficiálně přešel na tzv. volnou nohu. Počátkem 70. let vystupoval s Orchestrem Václava Hybše.

Do svých vystoupení se snažil zapojit svou lásku Olgu, což se nesetkalo s příznivou reakcí u šéfa orchestru. Hybš nepovažoval Olgu za dobrou zpěvačku, navíc mu neseděla po lidské stránce. „Z Pragokoncertu mi tenkrát napsali, že jako soubor dostaneme zvláštní odměnu 10 tisíc korun. To byly tenkrát veliké prachy, vždyť litr benzinu stál dvě koruny. A já jsem měl rozhodnout, kolik kdo dostane. Řekl jsem, že to rozdělíme na dvě půlky. Pět tisíc dostane Matuška a druhých pět tisíc si všichni rozdělíme stejným dílem – tedy i rekvizitář a zvukař. Na tom jsem trval, že musejí dostat odměnu i oni, a to se Olině nelíbilo. Začala na mě řvát, jak si to představuju, že to měl celé dostat Matuška. Odvětil jsem: ,Tak proč to nedal Pragokoncert jemu, proč je to zvláštní odměna pro soubor? A proč mi řekli, ať rozhodnu, jak to mají rozdělit?´ A takových věcí bylo víc,“ prozradil Hybš. Takže, když se pak Matuška snažil Olgu prosadit na pódium, narazil. To odstartovalo konec jejich úspěšné letité spolupráce. Matuška pak prý Hybšovi přestal brát telefony. Měl dojem, jako by mu někdo zakázal s ním komunikovat.

Pracovní rozkol s Hybšem se odrazil na Waldově kariéře. Vousatý zpěvák se spolu s Olgou přidal ke skupině KTO (Kamarádi táborových ohňů), avšak jeho přechod ke country velké hity nepřinesl. A tak v druhé polovině 70. let nastal pozvolný útlum jeho kariéry.

Říká se, že Olga převzala otěže nad Waldovým životem. Údajně rozhodovala, kdo se přes její „ochrannou zeď“ dostane až k Waldovi, aby s ním mohl alespoň promluvit. Dělala mu také řidiče.

Matuška v Olze spatřoval ženu, bez které nemůže být, a tak ji roku 1976 požádal o ruku. Záhy po svatbě se začali pokoušet o potomka. A povedlo se. Do roka přišel na svět Waldemar junior, který se sice narodil v Československu, nicméně vyrůstal v USA.

Ještě než se narodil, jeho rodiče doufali, že bude mít americké občanství. „Původně jsme chtěli, aby se Waldík v Americe narodil. To se nepovedlo, v tu dobu nás do USA nepustili. A Waldemar tenkrát prohlásil: ‚Tak ať má kluk alespoň americkej křestní list!‘ “ prozradila po letech Olga. A tak se v roce 1978 vydali do New Yorku, kde navštívili Jiřího Plannera, který na počátku 60. let působil jako provozní ředitel Semaforu a v 70. letech pracoval v Americe jako redaktor rozhlasové stanice Svobodná Evropa. Požádali jej, aby jim zorganizoval obřad a šel jejich synovi za kmotra. Waldemar junior dostal po Jiřím druhé jméno George.

Amerika, do které jezdívali za Olžiným bratrem, jenž tam v 60. letech emigroval, je lákala čím dál tím víc. Roku 1986 učinili rozhodnutí, které jim obrátilo život naruby. Po koncertním turné skupiny KTO v USA se manželé Matuškovi rozhodli vzít si dovolenou, ze které se už odmítli vrátit zpět do své vlasti. Jejich emigrace všechny šokovala. Mnoho lidí si kladlo otázku, proč to Matuška udělal, když měl zajištěnou existenci, žil v pěkném bytě na Václavském náměstí, jezdil mercedesem a zpívání mu nikdo nezakazoval. Proč ve svých čtyřiapadesáti letech to vše vyměnil za nový život ve Spojených státech?

Až po revoluci od jeho ženy Olgy zaznělo, že se na Matušku v polovině osmdesátých let zaměřila tajná policie poté, co si pustil pusu na špacír během jednoho koncertu. Údajně si nadělal problémy například tím, že měl narážky na havárii jaderné elektrárny v Černobylu, kterou oficiální místa v té době ještě tajila. Manželům vadila také cenzura. Rozhodnutí zůstat za velkou louží bylo prý spontánní. Chtěli lepší budoucnost pro syna Waldíka, kterému tehdy bylo necelých 9 let.

Začátky v nové zemi nebyly snadné, ale naštěstí jim velmi pomohli přátelé a krajané žijící v Americe. Natočili desku, vyrazili na turné a hned po tom prvním si koupili dům na Floridě, kde zapustili kořeny. Zdejší klima se ukázalo být ideální pro Matuškovo těžké astma, a tak zde zůstali až do jeho smrti v roce 2009. O několik let později, v roce 2021, se Olga podruhé vdala. Vzala si kmotra svého syna, Jiřího Plannera.

Foto: Christian David, CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons

Socha Svobody

Zatímco někomu může Waldův příběh připadat jako úryvek z červené knihovny, kdy populární zpěvák poslechl hlas svého srdce a svůj život spojil s dívkou, která s ním byla až do jeho smrti, většina Waldových fanynek vnímá Olgu jako potvoru, která jim jejich Waldu „ukradla“. Bývá vnímána jako cílevědomá žena, která dokázala nabourat nejen Matuškův vztah se snoubenkou Jitkou, ale také rozklížit jeho pracovní vztahy s Václavem Hybšem.

Je zřejmé, že Matuška cítil potřebu mít po svém boku někoho, kdo by za něj vyřizoval praktické záležitosti. Někoho s manažerskými schopnostmi, jako měla například Hana Zagorová. Ta si nemohla vynachválit spolupráci s Karlem Vágnerem: „On vyřizoval všechny organizační a manažerské záležitosti, které mi byly nepříjemné. Umožnil mi vlastně, že jsem si mohla dovolit být ženská, mohla jsem se starat „jen“ o svou práci, mohla jsem se v klidu učit. Umožnil mi, že jsem mohla být taková, jaká jsem byla a jaká jsem…,“ zhodnotila.

„Když přemýšlím o Matuškovi, vždycky zapochybuji, jestli máme pravdu, chlubíme-li se před hosty z Francie a odjinud, že jsme odstranili pojem manažer. Že se u nás na zpěvácích nikdo nepřiživuje. Ono to zní dobře, lidsky. Je to však pravda jen za předpokladu, že manažer = ten, kdo se přiživuje. Ale co když to bude odborník, který dovede poradit? Pomůže zpěvákovi vybírat repertoár, sjednávat styk se skladateli, textaři, orchestry, koncertními jednatelstvími, bude při vystoupení mezi diváky, aby měl možnost kriticky posoudit, čeho si umělec nevšimne. Takový člověk nejenže by mnohem lépe, než dosud zorganizoval tvůrčí činnost svého svěřence a vnesl do ní určitý řád, ale ochránil by jej i před komerčním zneužíváním a zajistil by mu klid, jehož je ostatně při tomto povolání tak málo,“ uvedl Jiří Černý v 60. letech. Tehdy se podivoval nad tím, proč se s Matuškovým talentem lépe nehospodaří. Tuto otázku si jistě kladlo více lidí. I přesto, že Matuška neměl takové štěstí na lidi, jako jiní umělci, stal se z Waldy fenoménem, který jen tak nikdo nenahradí.

ČERNÝ, Jiří. Zpěváci bez konzervatoře. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1966. bez ISBN

ZELENOHORSKÁ, Jitka a SVITÁKOVÁ, Jindra. Jitka Zelenohorská: Ujel mi vlak. [Praha]: Centrum české historie, 2016. ISBN 978-80-88162-06-3.

MATUŠKA, Waldemar; FOUSTKA, Ivan. To všecko vodnes čas. 2. vyd. Praha: Olympia, 1970. 189 s. cnb000211884.

RADIMOVSKÁ, Dáša a KENT, James. Walda žije!. Portréty. [Praha]: Imagination of People, 2007. ISBN 978-80-254-0015-9.

BLECHOVÁ, Olga. Waldemar a Olga: Zákulisí našeho života. Dobříč: NUAL, 2013. ISBN 9788090528406.

ZAGOROVÁ, Hana a ZINDELOVÁ, Michaela. Hana Zagorová: …než to zapomenu. Praha: Cesty, 1996. ISBN 80-7181-150-5.