Polský ministr zahraničí Radosław Sikorski otevřel debatu, která by ještě před rokem zněla jako čisté sci-fi: zachytávat ruské rakety ještě nad ukrajinským vzdušným prostorem, tedy dříve, než se vůbec dostanou k hranicím Severoatlantické aliance (NATO).

Incident z konce července, kdy ruská střela přeletěla téměř sto kilometrů nad polským územím, z tohoto tématu udělal naléhavou realitu.

Raketa, která přistála v poli — a v politice

Bylo to třicátého července. Ruská řízená střela Kh-101 narušila polský vzdušný prostor, přeletěla přes Lublinský region a dopadla v poli u obce Tarnawa-Kolonia. Polské vojenské letouny okamžitě vzlétly, ale střela zmizela z radarů šest minut po vstupu do polského vzdušného prostoru. Nikdo nebyl zraněn — alespoň tentokrát.

Incident potvrdil jak polský, tak ukrajinský ministr zahraničí. Kyjev přitom dal jasně najevo, že událost ukazuje, proč je posílení ukrajinské protivzdušné obrany věcí celého euroatlantického společenství. Co ohrožuje Kyjev, ohrožuje i Varšavu — a tato logika se stává stále obtížněji zpochybnitelnou.

Sikorského otázka bez snadné odpovědi

Sikorski to formuloval zcela přesně: „Otázka, zda si můžeme být jisti, že by bylo lepší sestřelovat tyto ruské rakety nad Ukrajinou, než třeba později nad Polskem, je předmětem velmi vážné diskuse, která by neměla být rukojmím stranické rivality.“

Jde o větu, která v sobě skrývá celou dilematičnost situace. Technicky vzato je zachycení rakety nad cizím územím možné — Polsko má k dispozici systémy Patriot. Politicky a právně je to ale zcela jiná kategorie. Otázky svrchovanosti vzdušného prostoru, rizika eskalace a reakce Moskvy nejsou jen akademické cvičení.

Přinejmenším stejně závažná je situace na samotné Ukrajině. Kyjev čelí v posledních týdnech nepřetržitým útokům balistickými raketami a podle dostupných informací nezachytil ani jedinou ze čtyřiadvaceti balistických střel, které na něj Rusko vypálilo v jediném dni začátkem srpna. Zásoby interceptorů pro systémy Patriot přitom klesly v první polovině roku na třetinu úrovně předchozího roku.

Obrana, která nestačí

Rusko svou taktiku vědomě přizpůsobuje. Kombinuje balistické rakety, řízené střely, drony a klamné cíle — cílem je totiž ukrajinskou obranu zahltit, ne ji překonat jedním úderem. Výsledkem je asymetrie, která se neustále prohlubuje: Ukrajina spotřebovává interceptory rychleji, než je dostává.

Polsko na tuto situaci reaguje na více frontách. Posiluje vlastní protivzdušnou obranu, připravuje mezinárodní vojenská cvičení a zvažuje další formy podpory Ukrajiny. Premiér Donald Tusk mezitím deklaroval jasnou linii: Polsko sestřelí jakýkoli objekt, který naruší jeho vzdušný prostor a bude představovat hrozbu. Srozumitelný signál. Ale co s raketami, které k polskému vzdušnému prostoru teprve míří?

Debata o zachytávání střel nad Ukrajinou není jen vojensko-technická úvaha. Je to otázka, jak daleko je NATO ochotno jít v kolektivní obraně — a zda je levnější zaplatit politickou cenu preventivního zásahu, nebo fyzickou cenu dalšího výbuchu v polském poli. Nebo ve městě.

Zdroj info: united24media

Autor: Marek Hájek

Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT