Tuto nezapomenutelnou postavu vtiskl do filmové historie Michel Galabru – muž s nepřehlédnutelnou vizáží, hřmotným hlasem a nesmírným talentem, který zdaleka nepřesahoval jen žánr bláznivých komedií.

Málem z něj byl fotbalista

Galabru se narodil 27. října 1922 v marockém Safi, kde jeho otec Paul pracoval jako stavební inženýr a v této někdejší francouzské kolonii projektoval rozsáhlé stavby. Podílel se kupříkladu na budování městského přístavu v Safi. Kromě Michela měl s manželkou Yvonne Payré ještě další dva syny. Prvorozeného Jeanna, talentovaného básníka, který bohužel zemřel v pouhých osmnácti letech na tuberkulózu, a nejmladšího Marca, pozdějšího lékaře.

Michel Galabru v Maroku trávil prvních sedm let života a na léta zde prožitá vždy s láskou vzpomínal. Poté se společně s rodinou vrátil do Francie a velkou část dětství prožil v rodinném domě v Bousquet-d’Orb v Héraultu. Nějakou dobu žil i v Le Havru.

Mládí měl hodně bouřlivé. Chtěl se stát profesionálním fotbalistou a rozhodně nebyl vzorným studentem. Vyhodili jej ze sedmi různých škol a když konečně odmaturoval, odešel do Paříže a živil se jako pojišťovací agent a divadelní uvaděč. Tehdy se začal zajímat o literaturu a divadlo. Život mu ale záhy ovlivnila válka. Coby dvacetiletý mladík neunikl nuceným pracím. Zprvu se stal dělníkem v pracovním táboře v Klagenfurtu v Rakousku, poté kovářem v Jugoslávii. Jelikož ale neměl kvalifikaci, kterou deklaroval, byl obviněn ze sabotáže a poslán do disciplinárního tábora. Odsud ho naštěstí vysvobodili jugoslávští partyzáni, jenž ho následně jmenovali Titovým politickým komisařem. Na konci války ušetřil Galabru německého vojáka, kterému nebylo ani dvacet let, a dalšího, vůdce Hitlerjugend, zachránil před lynčem.

Pomohla mu Knoflíková válka

Po válce se vrátil do Paříže a studoval herectví na zdejší slavné konzervatoři. Tam se seznámil se svou první manželkou Annette Jacquot, rovněž studentkou herectví, se kterou měl později dva syny, Jeana a Philippa. Po třech letech, v roce 1950, školu absolvoval jako nejlepší absolvent oboru moderní a klasické komedie a získal angažmá v kolébce francouzského divadla – slavné Comédie Francaise. Tady strávil sedm let a bravurně zvládal klasický repertoár v hrách Molièra a dalších. Zdejší tvrdé konkurenční prostředí mu ale nevyhovovalo, a proto nakonec angažmá opustil a dal přednost kabaretu a filmu.

Neodpovídal ale dobovým představám o filmové hvězdě. Byl obyčejný, nenápadný. Režiséři se o něj rozhodně neprali, když už jej obsadili, tak do nějaké drobné vedlejší úložky. Zlom v jeho kariéře nastal až v roce 1962, kdy získal výraznější roli otce jednoho z dětských hrdinů v komedii Knoflíková válka. Film se natáčel v pískovně Saint-Arnoult-en-Yvelines, v lomech Poyers a na venkově v Bailleau-Armenonville a vyprávěl o dvou klukovských partách ze sousedních vesnic, které se s vervou sobě vlastní nenávidí a bojují proti sobě s odhodláním svých statečných dětských srdcí. Jejich netradiční válečné trofeje – knoflíky, šle a pásky jsou na druhé straně vykupovány výprasky a tresty stejně urputných rodičů. Snímek měl mimořádný úspěch a Galabru se v něm rozhodně neztratil. Filmaři konečně pochopili, s jak talentovaným hercem mají tu čest a s nabídkami již neváhali.

Četnický náhradník

Do srdcí širokého publika se Galabru zapsal v roce 1964, kdy poprvé oblékl uniformu ve filmu Četník ze Saint-Tropez. Původně se s ním ale vůbec nepočítalo. Do role byl obsazen Pierre Mondy, bývalý manžel Claude Gensac, jenž s představitelem hlavní role Louisem de Funèsem ji několikrát spolupracoval. Na poslední chvíli ale z nové spolupráce sešlo, oficiálně proto, že Mondy byl v té době velmi vytížený na divadle, jako herec i jako režisér. Ve skutečnosti za tím měla ale stát Funèsova panovačná manželka Jeanne, která si toto opětovné spojení před kamerou nepřála.

Galabru se stal rychlou náhradou. Zprvu se ale zdráhal. Nelíbil se mu scénář a nevěřil v úspěch. Podobných komedií vznikalo v té době mnoho a většina zapadla záhy po uvedení do kin. Galabru navíc nebyl právě nadšen z filmování v Saint-Tropez. Krátce předtím tady totiž společně se ženou trávil dovolenou. Ta pro něj byla utrpením, špatně snášel vedro a chyběl mu ruch velkoměsta.

Nakonec roli Jérôma Gerbera přijal jen kvůli Louisi de Funèsovi, s nímž si chtěl zahrát.

Se vzteklým komikem hrál rád

Jeho rotmistr Gerber vede svůj úřad s línou blahovůlí a z letargie ho vyruší až posila sboru o agilního strážmistra Cruchota. Na filmování s Funèsem Galabru vzpomínal na rozdíl od řady jiných herců vždy jen v dobrém. „De Funès, byl to okouzlující chlapík. Musel ses štípnout, abys věděl, že on je hvězda. Od chvíle, kdy jsme byli na place, jsme byli přátelé, velmi jednoduše. … Dělal vůči mně skvělá gesta. Byl hvězdou, byl tím, kdo přitahoval lidi. Ostatní, my jsme byli ti staromódní, jak říkali. On byl ten, kdo chtěl, aby moje jméno bylo v titulcích nad tím jeho, je to velmi vzácné,“ vzpomínal Galabru v jednom z rozhovorů. Při příležitosti své návštěvy filmového festivalu ve Zlíně v roce 2003 pro změnu sdělil: „Mám ty nejlepší zkušenosti, byl to velmi příjemný člověk. Svým způsobem křehký a citlivý, málo si důvěřoval. Několikrát jsem se také o jeho nesmělosti přesvědčil. Jednou při natáčení v Saint-Tropez, když jsme měli volný den, mě poprosil, zda bych si neoblékl četnickou uniformu a nejel s ním do Paříže. Pozvali ho do televize, kde měl dělat rozhovor. Potřeboval mít s sebou přítele, aby se zbavil trémy. Pak jsem viděl, že to pro něj opravdu nebylo jednoduché, měl hrůzu ze všech otázek, byl úplně zablokovaný.“

Mezi oběma muži se zrodilo přátelství, které trvalo dvacet let. Lidé se prý divili, neboť Funès byl v soukromí velmi rezervovaný a nebyla s ním žádná zábava. „Při práci ožíval, to byl gejzír nápadů, ale musel být obklopen přáteli, lidmi, které dobře znal. Když se při natáčení ocitl mezi cizími, několikrát mi volal, abych přišel. A já jsem mu dlouze vysvětloval, že to nejde, že přece angažovali jeho, a ne mě. Měl jsem ho moc rád,“ vzpomínal Galabru.

Velmi si rozuměli

Na plátně se oba muži skvěle doplňovali a stali se základem obrovského úspěchu Giraultova filmu, který v době uvedení v roce 1964 ve Francii přilákal téměř osm milionů diváků, což z něj činí největší úspěch toho roku. Popularita dvojice a jejích partnerů byla taková, že se tým znovu sešel u pěti dalších pokračování. Nakonec si oba muži tak dobře sedli, že se stali nejen součástí dobrodružství šesti částí ságy o Četnictvu, ale také dvou dalších s ní nesouvisejících filmů. V roce 1968 to byl snímek Tonoucí se stébla chytá a v roce 1980 Lakomec, v němž Galabru sehrál kuchaře a kočího Maître Jacquese.

Až do konce Funèsova života se oba herci nikdy nepřestali potkávat jak na filmovém place, tak mimo něj. V roce 2015, při příležitosti stého výročí Louisova narození, byl Galabru pozván do rádia, aby účinkoval v sérii reportáží o jeho životě. A den po smrti Louise de Funèse 27. ledna 1983 byl jednou z prvních osobností, které promluvily v rámci televizního zpravodajství. Herec byl velmi dojatý a vzpomínal: „Všechno ho rozesmálo, hned viděl komickou stránku věcí, a když jsme natáčeli, předal to dál. Mluvili jsme o jakémkoli tématu a najednou ho napadla myšlenka. Jednoho dne jsem mu řekl, že když jsem přijel do Paříže, měl jsem v hotelu štěnice a on napodobil brouka, který mě kousl. Bylo to mistrovské dílo. … Na place byl velmi stydlivý, nemohli jsme k němu takhle přistupovat. To možná vedlo některé lidi k tomu, že si mysleli, že to s ním není snadné. Ale byl to muž, který byl velmi, velmi stydlivý: kdyby tě neznal, bál by se. Ale jakmile ses stal jeho přítelem, bylo to potěšení, protože každou minutu ten muž viděl něco legračního, co jsi netušil.“

Dokázal zahrát i vraha

Úspěšná četnická série Galabrua proslavila a přinesla mu nejednu podobnou roli. V dlouhé řadě komedií ztvárňoval postavy navenek autoritativních mužů, pouštějících na okolí hrůzu, aby zachovali zavedený status quo a předešli případné revoltě. Takový byl jeho hokynář Emil, brojící proti konkurenci sousedního nákupního centra ve Velkém bazaru, takový byl i jeho hrdina ve válečné komedii Děda se dal na odboj. Velkou popularitu mu přinesla titulní role pana Juliena v komedii Vrátný od Maxima. Hraje tu portýra luxusního podniku, který má pověst šedé eminence, zatímco doma je pod pantoflem své panovačné manželky.

Komedie v hercově filmografii převládaly. Všichni ho totiž považovali především za skvělého komika. Zlom nastal až v roce 1977, kdy veřejnost šokoval svým ztvárněním vyšinutého vraha dívek. „Když jsem natočil Četníky, byl jsem sice považován za populárního komika, ale vnímali mě spíš jako legračního strejce a jako charakternímu herci mi nikdo příliš nedůvěřoval. Lidé, kteří ve Francii chodí do kina a sledují televizi, nechodí do divadla, takže odtamtud mě také nikdo neznal. Když mě pak Tavernier obsadil do filmu Soudce a vrah, má herecká inteligence se podle filmových kritiků neuvěřitelně zvýšila. Psali, že Tavernierova genialita spočívala v tom, že v přezíraném četníkovi našel svého vraha. Najednou jsem byl jiný člověk. Ale já přitom zůstal stejný, jen mě zařadili do jiné kategorie,“ vzpomínal na nenadálou změnu. Vrah Bouvier mu vynesl cenu César a režiséři jej nově obsazovali i do vážných rolí. Hrál policejního komisaře Gesberga v Bessonově filmu Subway, vynálezce smrtících paprsků Alberta ve fantaskním snímku Kamikadze, nešťastného starce, pátrajícího po zmizelém vnoučeti v dramatu Sans Défens nebo kolaboranta ve filmu Uranus. Před kameru se neváhal postavit ani po devadesátce. Zůstával ale až do konce života skromný: „Nenašel jsem své místo v kině. Jsem známý, protože jsem byl vedle Louise de Funèse, ale jinak jsem neměl moc dobrou filmovou kariéru. Měl jsem jeden nebo dva dobré filmy, což už není špatné, mám přátele, kteří takové štěstí neměli,“ řekl krátce před smrtí.

Skončil jako bigamista

Oženit se Galabru stačil v životě dvakrát. Jeho první ženou byla již zmiňovaná Anne Jacquot, s níž měl syny, Jeanna a Philippa. Pak se ale během jednoho natáčení na Azurovém pobřeží seznámil s o dvacet let mladší vyšetřující soudkyní Claude Etevenon, která přijela navštívit svou tetu. Herec byl mladou ženou okouzlen, z počátku si ale uvědomoval, že je ženatý, když však projevila zájem i Claude, ztratil veškeré zábrany a byla z toho láska jako trám. Nemanželský poměr herec před světem dlouho utajoval, nejvíce se bál reakce své katolické matky. Na svět nicméně přišla nemanželská dcerka Emmanuelle. Galabru nějakou dobu vedl dvojí život, měl dvě ženy, dvě domácnosti, dvojí děti. „Claude zůstala ve stínu a bylo to tajemství, že jsme měli malou Emmanuelle. Pro mě byla tahle bigamie skutečné drama. Dokonce jsem měl depresi.“ vyprávěl Galabru v roce 2005. Situace se stala neudržitelnou, když se o existenci Claude a Emmanuelle dozvěděla jeho žena. Herec vše přiznal, rozvedl se a na počátku devadesátých let se znovu oženil. „Jsme stvořeni jeden pro druhého. Nikdy se nehádáme,“ opěvoval své druhé manželství. Když Claude v roce 2015 zemřela na Parkinsonovu nemoc, jeho život začal postrádat smysl. Svou lásku na onen svět následoval po několika měsících. Zemřel dne 4. ledna 2016 v Paříži ve věku úctyhodných devadesáti tří let. Jeho popel je uložen na hřbitově Montmartre.