Naopak pomůže zaplnit městskou kasu na investice, které nakonec slouží i turistům. Je na čase o tom začít mluvit nahlas.
Poplatek z pobytu upravuje zákon o místních poplatcích, který obcím umožňuje vybírat až 50 korun na osobu a noc. Praha tuto zákonnou hranici využívá naplno, přesto to v přepočtu znamená necelá dvě eura, částku spíše symbolickou. Barcelona si účtuje přes 12 eur, Amsterdam procentuální sazbu odpovídající zhruba 21 eurům za noc, Paříž až 16 eur, Řím kolem deseti, Berlín devět, Vídeň sedm. Praha je tak se svými dvěma eury hluboko pod evropským průměrem, a to i ve srovnání s městy, která navštěvuje méně turistů než naši matičku stověžatou. Nabízí se proto logická otázka: je Praha skutečně tak bohatá, že si může dovolit přicházet až o miliardy korun každý rok?
Co ukazují pražská data
Nejsilnější argument přitom nemusíme hledat v zahraničí, stačí se podívat na vlastní čísla. V letech 2016 až 2019 se výběr poplatku pohyboval stabilně kolem 280 až 340 milionů korun ročně, sazba tehdy činila 21 korun. Po pandemickém propadu na pouhých 70 milionů přišlo v roce 2022 zvýšení sazby na dnešních 50 korun. Výběr vyskočil na 557 milionů a dál rostl: 801 milionů v roce 2023, 885 milionů v roce 2024, přes 900 milionů v roce 2025. Na návštěvnost to přitom nemělo žádný vliv, naopak se rychle vracela na předcovidová čísla a dál rostla.
Podobný vzorec vidíme napříč Evropou i mimo ni. Barcelona dnes vybírá až 12 eur v luxusních kategoriích a eviduje stabilní až rostoucí návštěvnost. Amsterdam zvedl sazbu na 12,5 procenta z ceny ubytování, jednu z nejvyšších v Evropě. Jeho vlastní analýzy potvrzují jen omezený dopad na počet přenocování. Japonské Kjóto od letoška vybírá u luxusního ubytování ekvivalent až 1 500 korun za noc, ale přesto zůstává nejnavštěvovanější destinací v zemi. Napříč všemi těmito městy platí totéž: cílem není omezit turismus, ale získat prostředky na řešení jeho dopadů a posunout strukturu návštěvníků k těm, kteří městu přinášejí víc, než ho stojí.
Vysvětlení není složité. Poplatek z pobytu tvoří u běžného zahraničního návštěvníka jedno až dvě procenta celkových výdajů na cestu. O výběru destinace rozhoduje více kulturní nabídka, letecká dostupnost nebo bezpečnost, ne pár korun navíc za noc. Potvrzuje to i analýza Evropské komise z roku 2017, podle které mají turistické daně na konkurenceschopnost destinace jen omezený vliv, pokud zůstávají na přiměřené úrovni.
Modelace na datech ministerstva financí ukazují, že při zvýšení sazby na 100 korun za osobu a noc by výběr mohl dosáhnout přibližně 1,9 miliardy korun ročně. Při 200 korunách, tedy asi 8 eurech, tedy stále méně, než dnes platí návštěvníci Barcelony nebo Amsterdamu, by šlo až o 3,5 miliardy! I kdyby město zvolilo nižší sazbu, realisticky lze počítat s výběrem kolem tří miliard ročně. Jde přitom o jediný přímý příjem, který cestovní ruch do pražského rozpočtu přináší, a peníze, které tak dnes zůstávají ležet na zemi.
Klíč leží ve změně zákona
Aby Praha mohla sazbu skutečně zvýšit nad dnešních 50 korun, musí se nejdřív změnit zákon o místních poplatcích, který dnešní hranici stanovuje jako zákonné maximum. Novela, která by tuto hranici posunula, je už dnes součástí diskuse na úrovni státu, a je to logický první krok. Pokud ale vláda a Sněmovna vůli téma otevřít nenajdou, Praha nemusí čekat se založenýma rukama.
Hlavní město má jako kraj právo zákonodárné iniciativy a mělo by ho v příštím volebním období využít: zastupitelstvo by mělo samo navrhnout novelu zákona a přinutit tak Sněmovnu, aby se tématem konečně zabývala. I kdyby takový návrh napoprvé neprošel, otevřel by celostátní debatu, která dnes chybí.
Třeba naše Vinohrady na Praze 2 patří k nejnavštěvovanějším místům v republice. Turisté tu každý den využívají veřejný prostor, chodníky i parky, stejně jako my ostatní, jenže na rozdíl od nás na to skoro nepřispívají. Poplatek z pobytu je jediný nástroj, kterým lze tento vztah aspoň částečně narovnat. Nejde o to turisty trestat, ale o to, aby cestovní ruch přispíval na svůj dopad ve městě, ve kterém žijeme i my ostatní.
Nechci to téma zjednodušovat, i vyšší poplatek má svá rizika. Musí být nastavený tak, aby ho poskytovatelé ubytování nepřenášeli neúměrně na hosty s nejnižším rozpočtem, a výnos by měl být transparentně vázaný na konkrétní účel – tj. na budování a opravy městské infrastruktury. To jsou ale otázky nastavení, ne důvod, proč téma odkládat donekonečna.
Praha na to má prostor, má na to data a má na to i příklady jiných evropských měst. Chybí jen politická vůle přiznat, že dvě eura za noc v jednom z nejnavštěvovanějších měst kontinentu je setsakra málo.
Jan Recman, místostarosta Prahy 2 za ODS