Milan Chladil se do historie naší pop music zapsal především jako výborný swingař. Ačkoliv studoval operní zpěv, bez mrknutí oka zazpíval středoproudý pop i jazz, který jej zpočátku bavil ze všeho nejvíc. „Chtěl jsem se věnovat jazzu – chtěl jsem být jazzový zpěvák. Ovšem ani tenkrát u nás nebylo dostatečně široké posluchačské zázemí. To koneckonců poznal i Karel Hála nebo Karel Gott. Takže i když to někdy vypadá, jako že by člověk v sobě mohl mít víc, než zrovna produkuje, nedá se s tím nic dělat, to je prostě realita,“ popsal své pěvecké ambice.
Jeho hudební kariéra odstartovala zpíváním v orchestru jen o málo staršího Erika Knirsche (objevitele Evy Pilarové). Hraní po kavárnách ho natolik bavilo, že se rozhodl studovat na brněnské konzervatoři. Záhy mu však Brno začalo být malé a začal pošilhávat po Praze. Přestoupil na pražskou konzervatoř, kde jej učil, stejně jako později Karla Gotta, proslulý profesor Konstantin Karenin.
Milan Chladil byl takovou osobností, že se i na konzervatoři stal legendou. „Proslavil se tím, že si na hodině povinného klavíru (což tedy byla pro nás nevýslovná muka) po zoufalém boji s nepřátelským nástrojem vyžehleným kapesníkem (byl totiž veliký elegán) otřel zpocené čelo a vědom marnosti svého snažení se bezelstně zeptal: ,Paní profesorko, co by to stálo, kdybych na to nemusel hrát?´ Paní profesorka byla ovšem nesmírně uvědomělá a věděla, že bez řádného studia obligátního klavíru socialismus ani kapitalismus nedobudujeme, a Milanovi udělala průšvih, až se měděná střecha věžičky konzervatoře zelenala,“ vzpomínal na Chladila muzikálový, operní a operetní zpěvák Jaromír Janák. Profesoru Kareninovi pak prý dalo mnoho práce, aby talentovaného zpěváka zachránil.
Z Milana se stala legenda i mimo stěny školy. Ještě během jeho studia na konzervatoři si jej všiml jeho idol Karel Vlach, který mu v roce 1956 hodil lano. Následujících téměř třicet let působil v Orchestru Karla Vlacha, kde po boku Yvetty Simonové nazpíval hity jako Děti z Pirea , O nás dvou, Teď už je ráno, či My dva a čas.
Jméno Milana Chladila se stalo pojmem. V anketě Zlatý slavík 1964 byl dán na druhé místo, hned za prvního Karla Gotta. Nechal za sebou třetího Josefa Zímu a čtvrtého Waldemara Matušku.
Foto: See page for author, Public domain, via Wikimedia Commons
Milan Chladil
Snad každý interpret, který se v 60. letech ucházel o zájem posluchačů populární hudby, se musel podrobit srovnání s Milanem Chladilem či Matuškou a Gottem. Prošel si tím i Václav Neckář, který se po maturitě na gymplu pokoušel marně dostat na DAMU. Po první neúspěšné zkoušce nastoupil do Mostu na elévskou školu Divadla pracujících. Zde působil rovněž jako osvětlovač. Když si uprostřed druhé sezóny vyslechl, že pro něj dál nemají uplatnění, řešil, co dál. Jeden kolega z divadla jej upozornil na konkurz, který zrovna vypsalo plzeňské Divadlo v Alfě. „Když jsem tam přijel a něco jim zazpíval, ředitel Svatoň se obrátil k ostatním a zcela neomaleně jim přede mnou řekl: ,Toho přece nemůžeme vzít, koukněte se, jak se tam divně hejbá,´- zatímco mně se hned vzápětí dostalo ponaučení: ,Vzpomeňte si, jak krásně stojí u mikrofonu pan Chladil. Nemůžete tam stát, pane Neckář, také tak?´ Tehdy se ozval Bohdan Ondráček a já si dodnes pamatuju jeho slova, a Marta, která byla u toho, to může potvrdit: , Naopak. Toho vezmeme právě proto, že se tam u toho mikrofonu tak hejbá!´,“ vzpomínal Neckář na dobu, která předcházela jeho angažmá v Rokoku a Golden Kids.
Milan Chladil vynikal nejen svým zpěvem, ale také elegantním vzhledem. Jako syn krejčího věděl, že šaty dělají člověka. Na přání svého otce se vyučil stejnému řemeslu jako on a později šil obleky, ve kterých vystupoval.
Byl také zapáleným sportovcem. Vynikal v tenisu, házené, volejbalu, nohejbalu i fotbalu a byl velkým fanouškem Slávie. Na zájezdy s sebou vozíval tenisovou raketu a fotbalový míč a vždycky přiměl někoho, aby si s ním zahrál. Zůstal věčným klukem a neustále sršel energií.
Byl proslulý svou pracovitostí, což někdy lezlo krkem jeho kolegyni Simonové, kterou vláčel po celé republice. „Sotva jsme se vrátili z jedné štace, už jsme jeli na další. Milan nekoukal na svátky, silvestry, dovolené… Pamatuji se, že už v lednu jsem se děsila toho, co všechno domluvil za vystoupení na MDŽ. To jsme měli i čtyři za jeden den, a to už bylo skutečně moc. To už jsem ani nevěděla, co zpívám,“ vzpomínala.
Byl vynikajícím společníkem, který měl srdce na svém místě. S láskou na něj vzpomínala dcera zpěváka Rudolfa Cortése, který býval Milanovým vzorem. Když Cortés začal trpět Alzheimerovou chorobou, Milan jej až do poslední chvíle bral s sebou na zájezdy. Netušíc, že jeho vlastní svíčka života pomalu dohořívá.
Kam přišel, tam bylo veselo. Zbožňoval legrácky. Jednou z jeho „obětí“ žertíků se stal i jeho kolega Milan Drobný: „Když se mu naskytla šance a byl u mě doma sám, vzal si do parády hodiny – kukačky – a vylepšil je tak, že se sice v příslušnou dobu ozval jejich charakteristický zvuk, ovšem z boudičky se vynořila kukající hlava Lenina!“
Milan Chladil zažil i chvíle, kdy mu veselo rozhodně nebylo. Interpret hitu Jezdím bez nehod se bohužel stal účastníkem autonehody, při níž byla usmrcena sedmnáctiletá dívka, která zpěvákovi nečekaně vběhla přímo pod kola. Nehodě, při které byl řidič naprosto střízlivý a jel předepsanou rychlostí bohužel nešlo zabránit. Rodina dívky jej však obviňovala, že nehodu zavinil a že vyvázl bez trestu kvůli svému slavnému jménu. Babička usmrcené dívky údajně zpěváka proklela, což vyvolalo pozdější spekulace v době, kdy předčasně zemřel za volantem svého vozu.
Psal se rok 1984, když se mu osudnou stala cesta domů z vystoupení v Kašperských Horách, které bylo poslední v koncertní šňůře po západních Čechách. „Milan ještě vtipkoval, koupil si dvě noční košile… Pak se nám přišel ukázat, tak jsem mu zopakovala, že mě to opravdu nenadchlo, a v duchu politovala jeho manželku. Rozloučili jsme se, nasedli do aut, nevím proč, ale tenkrát jsme byli každý svým, a odjeli domů.“ Během cesty se zpěvákovi za volantem udělalo špatně. Na chvíli zastavil a pokynem ruky pozdravil projíždějící vůz s Yvettou. Následně se znovu rozjel, nicméně jeho potíže se stupňovaly. Stihl ještě zaparkovat na kraji silnice a následně ve třiapadesáti letech zemřel. Jeho unavené srdce už nevydrželo tolik aktivity a energie, kterou ze sebe dokázal vydat. „Při pitvě pan doktor řekl, že měl tak zdevastované srdíčko, že byl zázrak, že vůbec žil tak dlouho,“ uvedla Yvetta. Smrt zpěváka, který sršel energií všechny šokovala. Zůstaly po něm písně, které si dodnes pozpěvuje mnoho jeho příznivců.
MATZNER, Antonín. Jak se sešli, rozešli a zase sešli: Golden Kids Comeback. 2., rozš. vyd. Praha: Laguna, 1995. ISBN 8090181570.