Když si člověk přečte, co Evropa za posledních pár let vyhlásila, dojde k závěru, že máme všechno vymyšlené. Akt o čipech. Akt o umělé inteligenci. Kvantovou vlajkovou iniciativu. Evropský prostor pro zdravotní data. Balíček technologické suverenity. Ke každé nové technologické vlně přijde sdělení, partnerství, akční plán a cílový rok.

Chybí u toho jediná věc. Peníze v takové výši, aby to změnilo, kde ty technologie nakonec vzniknou.

Číslo, které to celé rámuje

V září 2024 předložil Mario Draghi zprávu o budoucnosti evropské konkurenceschopnosti. Stojí na jednom údaji: aby Evropa dohnala, co potřebuje v dekarbonizaci, digitalizaci a obraně, musely by se roční investice zvýšit o 750 až 800 miliard eur. To je kolem 4,4 procenta hrubého domácího produktu Unie.

Aby bylo vidět, o jaký řád jde: celý rozpočet Evropské unie je asi jedno procento HDP. Marshallův plán se v dobových poměrech pohyboval mezi jedním a dvěma procenty. Draghi tedy nenavrhl větší program. Navrhl něco, co je několikanásobkem toho, čím Unie disponuje.

A ještě jedno číslo, které se cituje málo a je nejnepříjemnější. Evropské produktivní investice se tradičně financují asi z pětiny z veřejných a ze čtyř pětin z privátních zdrojů. Přitom evropský privátní sektor investuje kolem 450 miliard eur ročně mimo Unii. Nechybí nám tedy jen peníze. Naše vlastní peníze odcházejí jinam, protože jim to tam vychází lépe.

Jak to vypadá po dvou letech

Zpráva obsahuje 383 konkrétních doporučení a existuje nezávislý index, který sleduje, kolik z nich se proměnilo v přijaté právní akty. Nepočítá prohlášení ani záměry, jen to, co bylo skutečně schváleno.

Vývoj vypadá takhle. V září 2025, rok po zprávě, bylo plně splněno 43 doporučení, tedy 11,2 procenta. Do ledna 2026 to vystoupalo na 15,1 procenta. A v poslední aktualizaci z letošního července je jich 60, tedy 15,7 procenta.

To poslední číslo je důležitější, než vypadá. Mezi zářím a lednem přibylo sedmnáct splněných doporučení. Mezi lednem a červencem dvě. Když se přičtou i částečně splněná, dostaneme se na 41 procent, ale tempo je stejné: za první čtyři měsíce plus sedm a půl bodu, za dalších šest měsíců plus dva a půl.

Draghi sám k tomu už dřív řekl, že kroky Komise nedosáhly ambice, kterou jeho zpráva nastavila. Od té doby se nezrychlilo, zpomalilo.

Nemyslím si, že je to proto, že by v Bruselu pracovali líní lidé. Je to proto, že vyhlásit strategii je politicky levné a přijmout rozpočet politicky drahé. Strategie se schvaluje konsenzem, protože nikoho nic nestojí. Peníze se schvalují na úkor někoho.

Kde se to dá vidět nejlíp

Vezměte akt o čipech. Mluví se o 43 miliardách eur, jenže to není nová evropská hotovost. Je to souhrnné číslo a čerpá se v něm z programů, které už existují, tedy z Horizontu Evropa a z Digitální Evropy. Přesouvá to prostředky do jiné kolonky, nevytváří je.

Nebo výzkum. Komise pro příští rámcový program navrhuje 175 miliard eur a Draghi to komentoval slovy, že je to vítané, ale na získání konkurenční výhody v pokročilých technologiích to nemusí stačit. U takzvané vynikající vědy, tedy Evropské výzkumné rady a akcí Marie Curie, se navrhuje růst z 22,6 na 41,5 miliardy. Nominálně to vypadá jako téměř zdvojnásobení. Po očištění o inflaci je to spíš okolo padesátiprocentního navýšení, což je pořád dobré, ale je to jiná zpráva než ta, kterou nese tisková konference.

A pak je tu ta část, kde je to nejvíc vidět: scale-up. Evropa umí založit firmu a umí ji dovést do fáze, kdy o ni má někdo zájem. Neumí jí dát kapitál na to, aby vyrostla do globální velikosti, a tak ji v té chvíli obvykle koupí někdo mimo Evropu, nebo se přesune tam, kde peníze jsou. Průmysl teď tlačí na členské státy, aby v rozpočtovém rámci na roky 2028 až 2034 vznikla samostatná evropská položka na polovodiče v objemu alespoň 20 miliard eur, právě proto, aby přitáhla soukromé peníze.

Proč by to měli říct i lidé, kteří Evropě fandí

Protože alternativa je horší. Když si Evropa bude namlouvat, že akční plán je totéž jako investice, dojde k jednomu ze dvou konců.

Buď se za pár let ukáže, že cíle nejsou splněné, a euroskeptici dostanou zdarma munici: slíbili, nedodali. Anebo se cíle formálně splní tím, že se překlasifikují, což je ještě horší, protože to poškozuje důvěryhodnost všeho ostatního, co Unie tvrdí.

Být proevropský neznamená chválit každé sdělení Komise. Znamená to chtít, aby Unie uměla to, co o sobě říká. Ta zpráva, kterou tu cituju, není pamflet odpůrců integrace. Napsal ji bývalý předseda Evropské centrální banky, kterému Evropa vděčí za to, že v roce 2012 nespadla.

Co potřebujeme místo dalšího dokumentu

Ke každému aktu rozpočtovou linku, nebo se nemá jmenovat akt. Když k iniciativě neexistuje vlastní kapitola s vlastními penězi, ať se jí říká sdělení. Je to poctivější a čtenář pozná rozdíl.

Vykazovat, kolik je nových peněz a kolik přesunutých. U aktu o čipech to nikdo neschovával, jen se to neříkalo v první větě. Mělo by to být povinná informace, ne detail pro toho, kdo dočte přílohu.

Měřit se na scale-upech, ne na startupech. Počet nově vzniklých firem je špatný ukazatel, protože roste i tehdy, když všechny do pěti let odejdou. Podstatné je, kolik evropských firem překročilo miliardovou hodnotu a zůstalo evropskými.

A jednou za rok si nahlas přiznat skóre. Dvě splněná doporučení za půl roku je informace, která patří na začátek debaty o rozpočtu, ne do hodnotící zprávy, kterou přečte třicet lidí.

Evropa nemá problém s nedostatkem vizí. Má problém s tím, že vize nekrytá rozpočtem je jen dobře napsaný text – a my už jich máme napsáno dost.