Poznámka autora: Tento text vychází z poznámek, které jsem si začal psát první den po Světě knihy Praha 2026. Publikuji ho s odstupem jako záznam tehdejší zkušenosti. Ne jako objektivní soud nad festivalem, ale jako pohled jednoho malého vystavovatele přes vlastní stůl do haly plné knih.

Na Svět knihy jsem v roce 2025 přišel jako čtenář.

O rok později jsem se vrátil jako malý vystavovatel v kolektivní expozici autorů.

Čtyři dny jsem stál za černozlatým stolem a díval se přes něj do haly. Na proud lidí, slavná jména, neznámé autory, vlastní očekávání i vlastní únavu.

Tohle nejsou soudy nad světem. Tohle jsou záznamy vidění mého světa očima autora.

Šedesát dní příprav a dvanáct tisíc za místo

První den po festivalu jsem se probudil naprosto zdrcený.

V noci na mě fyzicky dolehla únava ze čtyř dnů stání, mluvení, světel, lidí a festivalového provozu. A možná nejen ze čtyř dnů.

Spíš ze všech přibližně šedesáti dní před festivalem, kdy jsem se snažil lidi na svou účast upozornit.

Zveřejňoval jsem videa, příspěvky, pozvánky. Posílal e-maily. Sdílel. Ručně oslovoval čtenáře. Připravoval tiskoviny, QR kódy, záložky, knižní věštby a celý vizuální svět svého stánku.

Zobrazení napříč sociálními sítěmi se dostala zhruba k šesti stům tisícům.

Pomyslně jsem vyrobil šest set tisíc digitálních letáčků.

Ale také pro událost, na kterou jsem lidi zval.

A přesto jsem si jako vystavovatel musel řešit i tak základní věci, jako byla elektřina.

Neříkám to jako útok na festival. Chápu, že Svět knihy je ekonomický organismus. Výstaviště stojí peníze. Lidé musí dostat zaplaceno. Technika, produkce, bezpečnost, navigace, stánky — všechno něco stojí.

Je naprosto v pořádku mít ekonomický plán.

Jen bych rád dodal druhou polovinu stejné věty:

Nejmenší z nejmenších

Když píšu „nejmenší z nejmenších“, není to póza.

Mohl jsem si dovolit nejlevnější vystavovatelské místo v kolektivní expozici autorů. Po slevě mě stálo přibližně dvanáct tisíc korun.

Pro mě rozhodnutí jít do toho prakticky all-in.

Někdo může namítnout: nikdo tě nenutil. Měl sis vyhodnotit riziko. Neměl jsi do toho dávat víc, než uneseš.

Jenže ne všichni mají rezervu, auto, tým, nakladatele, sponzora nebo rozpočet, který unese větu „prostě to zkusíme“.

Já rozhodně nepatřím mezi ty, kteří by se mohli pochlubit zlatým peřím.

I když můj stánek byl černozlatý až až.

Když chce vydělat festival, smí chtít vydělat i autor

Často se říká, že veletrh není od toho, aby na něm autor vydělal.

Je to prý hlavně prezentace. Viditelnost. Reklama. Kontakty. Vstup do povědomí.

To všechno může být pravda.

Ale není to pravda celá.

Když si autor zaplatí místo na knižním veletrhu, kam lidé přicházejí mimo jiné proto, aby objevovali a kupovali knihy, připadá mi naprosto legitimní doufat, že nějaké knihy také prodá.

A možná dokonce tolik, aby mu po odečtení nákladů něco zůstalo.

Pokud je ekonomika legitimní na straně pořadatele, neměla by být trapná na straně autora.

Stůl, na kterém měl stát celý svět

První menší náraz přišel ještě před festivalem kvůli logistice.

Nejsem vystavovatel s dodávkou a týmem lidí. Původně jsem počítal s tím, že si věci dopravím postupně.

Táta už dost starý na to, aby pomáhal muži v mém věku vláčet krabice s knihami na jeho první velký veletrh.

Původně jsem chtěl být nezávislý i v tomhle.

A potom přišel první den a skutečný stůl.

Na jeho předpokládaných rozměrech jsem stavěl celou prezentaci: knihy, QR kódy, záložky, věštby, podpisy, černozlatý svět, který jsem si přivezl.

Ten stůl byl menší než stůl, u kterého sedím doma u počítače.

Jsou věci, které člověk prodýchá.

Tohle byla jedna z nich.

Pavilon D neboli dovolená do Egypta

Před festivalem jsem si dělal legraci, že Svět knihy je moje letošní dovolená do Egypta.

A pak jsem čtyři dny z pavilonu D koukal na vrchol Divadla Pyramida.

Samotný pavilon ve mně zanechal zvláštní pocit. Část s kolektivní expozicí autorů na mě působila spíš jako průchozí prostor než jako místo, které návštěvníka přirozeně vybízí k zastavení.

Lidé proudili koridorem mezi stoly.

Někteří se dívali z dálky.

Někteří raději uhýbali očima, aby náhodou nevznikla situace, kdy je autor osloví.

Tohle není architektonický posudek.

Je to pocit člověka, který tam čtyři dny stál a sledoval, co prostor dělá s návštěvníky i s vystavovateli.

Autor, marketér, manažer i opatrovatel

Jako samovydavatel nejsem jen autor.

Jsem zároveň vlastní manažer.

Člověk, který vozí krabice.

Člověk, který navrhuje stánek.

Člověk, který připravuje online komunikaci.

A trochu i opatrovatel něčeho zranitelného, co nabízí cizím lidem.

Knihy. Vlastního světa. Kusů sebe.

A z téhle pozice se na festival nedokážu dívat jen poeticky.

Musím se dívat i prakticky.

Vedle autora ve mně totiž sedí ještě studený čumák marketéra, který si po festivalu otevře čísla a ptá se:

Co z toho skutečně vzešlo?

Čísla, která příliš nehřála

Na festival jsem přivezl přibližně 250 knih.

Prodaly se v řádu nižších desítek.

Do opravdovějšího kontaktu se mnou vstoupilo možná kolem dvaceti lidí.

Následný online dopad byl bezprostředně po festivalu velmi malý.

Neříkám to jako definitivní soud.

Možná bylo příliš brzy.

Možná některé udičky zabírají pomaleji. Někdo si může nechat leták doma. Někdo se ke knize vrátí za měsíc. Někdo si může zapamatovat jméno a otevřít web až mnohem později.

Festival možná nepracuje jako pokladna.

Možná pracuje v čase.

Jenže první den po jeho skončení se marketér ve mně díval na čísla a říkal:

Zatím velmi malý dopad.

A právě tam vznikalo zklamání.

Ne proto, že bych čekal, že zbohatnu.

Doufal jsem ale, že se vrátí alespoň tolik, abych po festivalu nemusel okamžitě řešit úplně obyčejnou otázku:

Z čeho teď zaplatím život?

Tohle je možná nejméně romantická část samovydávání.

Na jedné straně černozlatý stánek, kostým, knihy, sny, věštby a podpisy.

Na druhé straně pondělí ráno.

A pak jsou věci, které nejdou vyúčtovat

Jenže festival nebyl tabulka.

Byly v něm také okamžiky, které do ní dostat nejdou.

Jedno nedělní slunečné ráno ještě před otevřením Výstaviště jsem seděl s Lili — Veronikou Horáčkovou — venku a pouštěli jsme si písničky ze světa jedné z mých knih.

V duchu jsem poskakoval po lavicích.

Na chvíli jsem nebyl unavený autor, který počítá prodeje.

Byl jsem někde uvnitř vlastního koncertu.

A ona byla jedinou, zato v tu chvíli nejdůležitější posluchačkou.

Tohle se do tabulky nevejde.

Stejně jako drobné oslavy mezi vystavovateli. Gratulace. Smích. Ranní cesty k Výstavišti v dešti.

Nebo páteční poklus davem směrem k pavilonu D, protože jsem měl pocit, že jdu pozdě, zatímco ze mě cestou odpadávalo peří z kostýmu.

Ještě dnes tam možná někdo najde pírko pro štěstí.

Kostým jako první věta

Můj kostým byl nakonec jedním z nejsilnějších nástrojů celé prezentace.

Nešel jsem na Comic-Con.

Šel jsem na Svět knihy.

Původně jsem chtěl jít v saku. Pak v kimonu. Nakonec přišel nápad, který všechny plány překopal.

Výrazný černozlatý obraz.

Trochu světa mých knih.

Lidé se zastavovali. Fotili se se mnou. Některé kostým přitahoval, jiné možná odpuzoval.

A není nic horšího než být neviditelný.

Tenhle pocit jsem na Světě knihy neměl.

Občas jsem od svého stolu odešel a pozoroval ho z dálky.

Změní se něco, když u něj nebudu?

Přijdou lidé blíž, když jim nebude stát v cestě moje přítomnost?

Ale také jsem se procházel po Výstavišti schválně.

Aby mě bylo vidět i mimo stůl.

Možná si někdo říkal:

Někdo z jiného festivalu?

A pak mě později viděl za stolem.

A možná se obraz dovysvětlil.

Aha. To je autor. Tak proto.

Lidé festival podrželi

Kdybych měl být spravedlivý, musím říct jednu věc.

První knihu si ode mě koupila bývalá kolegyně, která mi vždycky něčím připomínala zesnulou babičku.

Tím ten stůl symbolicky odšpuntovala.

Najednou už nebyl jen dekorací a čekáním.

Jedna kniha odešla do něčích rukou.

Pak přišla Lili, která se mnou prožívala celé přípravy.

Táta a Alenka mi pomohli s logistikou.

Máma přijela s kamarádkou.

Přišli lidé, kteří mě podporují dlouhé roky.

Někteří přijeli z velké dálky a Svět knihy pro ně možná nebyl hlavním cílem.

A právě tohle se nedá zaúčtovat jako konverze.

Malé požehnání z Frankfurtu

Silný pro mě byl také čtvrteční večírek lidí kolem knih.

Šel jsem tam prakticky bez kontaktů. Nevěděl jsem, kdo je kdo. Neznal jsem pravidla místnosti.

A znovu fungoval kostým jako první věta.

Jednou z lidí, se kterými jsem se dal do řeči, byla Niki Théron z Frankfurter Buchmesse.

Řekla, že se druhý den zastaví u mého stánku.

Pro člověka, který je zvyklý na věty „určitě se ozvu“, „určitě se zastavím“ a následné ticho, to drobnost není.

Někdy člověk nepotřebuje zázrak. Někdy stačí, že se jeden slib nerozpadne cestou.

Přišla také její kolegyně Vlaďka Kupská.

Dvě ženy z profesionálního mezinárodního knižního světa se na chvíli zastavily u mého malého černozlatého stolu.

Neznamenalo to otevření bran Frankfurtu.

Nebyl to příslib budoucnosti.

A někdy je stopa pro malého autora víc než fráze.

Neodcházím s pocitem, že jsem to odbyl

Nechci ze své zkušenosti udělat obžalobu.

Vím, že jsem neznámý autor.

Vím, že jsem tam byl poprvé jako vystavovatel.

Nikdo neměl povinnost mě znát, zastavit se, koupit si knihu nebo během několika vteřin pochopit svět, který buduju roky.

Také vím, že bych dnes spoustu věcí udělal jinak.

Ale snad mi nikdo nemůže vyčítat pasivitu.

Nahodil jsem tisíc a jednu udičku.

Knižní věštby. Letáky. QR kódy. Videa. Příspěvky. Osobní pozvánky.

Možná některé nezaberou nikdy.

Možná jiné za měsíc.

Neodcházím s pocitem, že jsem to odbyl. Odcházím s pocitem, že jsem do toho dal víc, než jsem měl.

Má Svět knihy pro malého autora smysl?

Tu odpověď jsem první den po festivalu ještě neměl.

Možná pro autora, který má finanční polštář.

Možná pro někoho, kdo může veletrh vnímat jako dlouhodobou investici do značky.

Možná pro někoho, koho nezlomí, když se mu náklady nevrátí hned.

Já takový polštář neměl.

A proto jsem nemohl svou zkušenost hodnotit pouze jazykem prestiže, atmosféry a krásných setkání.

Musel jsem ji hodnotit také jazykem nájmu, elektřiny, jídla, vyčerpání a pondělního rána po festivalu.

Pro malého autora bez finanční rezervy není otázka „má to smysl?“ jen filozofická.

Ne jako pravda o všech

Tenhle článek není pravda o Světě knihy.

Je to pravda jednoho pohledu.

Pohledu člověka, který čtyři dny seděl za malým černozlatým stolem v pavilonu D a díval se na proud lidí, knihy, slavná jména, neznámé autory, vlastní očekávání i vlastní únavu.

Někomu může moje zkušenost připadat příliš citlivá.

Někomu naopak povědomá.

Někdo festival prožil úplně jinak.

Já si jen vyhrazuji právo říct, jak jsem ho viděl od svého stolu.

Ne jako pravdu o všech.

Jako pravdu jednoho pohledu.

AI byla použita k redakční úpravě původního autorského textu – k jeho zkrácení, novému členění, mezititulkům, zvýraznění a perexu. Zkušenosti, názory, fakta a původní formulace vycházejí z mého textu.