Eliška Přemyslovna se narodila českému a polskému králi Václavu II. a jeho první manželce Gutě Habsburské. Z devíti sourozenců se dožili dospělosti pouze bratr Václav III. a sestry Anna a Markéta. Když bylo Elišce pět let, zemřela jí matka. Otec se později znovu oženil s dědičkou polské koruny Eliškou Rejčkou. Té bylo v době sňatku dvanáct let. Ačkoli byly s mladou Přemyslovnou téměř vrstevnice, nenašly k sobě cestu. Eliška Přemyslovna, už tehdy hrdá na svůj původ, Rejčku považovala za vetřelkyni a do rodiny ji nikdy nepřijala.

Otec Václav II. zemřel v roce 1305, o rok později byl zavražděn Eliščin bratr a český král Václav III. Zklamání završilo v roce 1306 dosazení Rudolfa Habsburského a Elišky Rejčky na český královský trůn.

Klášter i svatba

Pravděpodobně od konce roku 1306 se princezna Eliška nacházela pod ochranou své tety Kunhuty Přemyslovny, abatyše kláštera svatého Jiří na Pražském hradě. Měla věk na vdávání, ale nebyla ani zasnoubená. Nejsou zaznamenány žádné snahy zapojit ji do sňatkových plánů, takže se dá předpokládat, že měla předurčenou církevní dráhu. Prostředí kláštera na Elišku působilo jako kulturní, výchovné a vzdělávací zázemí, kde se prohloubila i její úcta k rodu Přemyslovců a formoval celoživotní pocit zodpovědnosti a ochrany rodového dědictví.

Po úmrtí Rudolfa Habsburského v roce 1307 nastoupil na trůn Jindřich Korutanský a Anna, Eliščina sestra. Jindřich ale nebyl schopný panovník a u českých pánů zrála nelibost vůči jeho vládě. Začali se proto poohlížet po novém kandidátovi na český trůn. A tak se Eliška ocitla v centru politiky, i když manželství bylo pravděpodobně to poslední, na co myslela. Zvítězil v ní však pocit zodpovědnosti vůči odkazu předků, a tak souhlasila s případným sňatkem. Hledání vhodného kandidáta na český trůn mohlo začít. Volba padla na mladého a nezkušeného Jana Lucemburského, jediného syna nedávno zvoleného římského krále Jindřicha VII. Námluvy zpočátku nevypadaly nadějně. V Čechách navíc přestalo být pro Elišku bezpečno, protože hrozilo, že se jí dosavadní vladař a jeho manželka Rejčka budou chtít jednou provždy zbavit.

Česká delegace na římském trůně nakonec dosáhla diplomatického úspěchu, když římský král sňatek posvětil. Budoucího muže Eliška spatřila až těsně před svatbou. Působili vedle sebe nevyrovnaně, starší Eliška měla urostlou postavu, tmavé oči a vlasy a byla velmi vyspělá. Dokonce se objevily pochybnosti o jejím panenství. Byla také velmi bystrá a cílevědomá a její chování nezapřelo královský původ. Čtrnáctiletý Jan vedle ní působil jako dítě.

Nemohli spolu ani samostatně rozmlouvat, protože Eliška neuměla francouzsky a Jan zase česky. Ještě před uzavřením svazku Jindřich VII. udělil svému synovi dědičně držbu Českého království. Sňatek byl uzavřen 1. září 1310 a v tento den se stal Jan Lucemburský novým českým králem a Eliška královnou. Jindřich Korutanský se sice zmohl na odpor, ale Janovi se podařilo ho i s manželkou z Čech vyhnat.

Eliška byla v prvních letech vládnutí svému muži oporou a rádkyní, zasahovala výrazně do politiky a účastnila se řady jednání. V té době měla skutečný a uznávaný podíl na vládě v zemi. Ten byl sice různými mocenskými skupinami oslabován, ale v podstatě trval až do roku 1319.

Udržování a posilování vládní moci v duchu tradic přemyslovských králů představovalo pro Elišku mravní závazek a imperativ, ostatně často byla spojována s mytickou zakladatelkou přemyslovského rodu, kněžnou Libuší. Hlavně však usilovala o omezení pravomocí českých pánů, kteří těžili z úpadku královské autority v předchozím období. Na přelomu let 1310 a 1311, kdy se Jan s Eliškou ujali vlády, ležel v troskách královský palác, pokladna i statky. Jan hledal řešení s říšskými rádci, ti však na České země pohlíželi jako na prostředek k rozvoji lucemburské dynastie. Tím byl zahájen spor se šlechtou, který vyústil i v následný odpor a nakonec i rozkol s královnou Eliškou.

5 zajímavostí o královně Elišce Přemyslovně Narodila se 20. ledna 1292 v Praze a zemřela 28. září v Praze. Byla českou královnou a posledním Přemyslovcem na českém trůnu. Eliška byla ale zároveň Habsburk, protože její maminka Jitka pocházela z habsburské dynastie.Byla o čtyři roky starší a o hlavu vyšší než její manžel Jan Lucemburský.Byla mimořádně hrdá a ctižádostivá a vyznačovala se prudkou a vášnivou povahou. Byla neústupnou obhájkyní přemyslovského odkazu.Zatímco s dětmi (včetně budoucího Karla IV.) mluvila česky, se svým manželem Janem hovořila německy a latinsky, protože král Jan se česky nikdy nenaučil. Janovou mateřštinou byla francouzština.Málo se ví, že Eliščina a Janova dcera, princezna Jitka Lucemburská, je nazývána pramáti rodu Valois, protože se provdala za budoucího francouzského krále Jana II. Dobrého z dynastie Valois a porodila mu početné a vlivné potomstvo, které zajistilo pokračování této královské linie. Eliška Přemyslovna tak byla babičkou francouzského krále Karla V., navarrské královny Jany a burgundského vévody Filipa II.Porážka a zase porážka

Když se v roce 1313 Jan Lucemburský vydal na tažení do Itálie, vybral pro správu Českého království dva zástupce. Rádce z ciziny o dva roky později vystřídali čeští páni – v Čechách Jindřich z Lipé, na Moravě Jan z Vartemberka. Elišce odchodem cizích rádců skončilo období relativní spokojenosti, protože na dvoře ztratila silnou oporu. Navíc Jindřich z Lipé udržoval milostný poměr s královnou vdovou Eliškou Rejčkou, což Eliška považovala za pošpinění památky svého otce. A tak začala se svým spojencem Vilémem Zajícem z Valdeka plánovat odstranění Jindřicha z vysokých vládních postů. Donutila Jana, aby ho uvěznil, jenže to zvedlo vlnu odporu českých mocných pánů proti králi i královně. Jan nakonec přistoupil na požadavky šlechty a v dubnu 1316 Jindřicha propustil. Eliška se cítila pokořená a jedinou útěchou jí v té době bylo narození dědice trůnu, syna Václava. Její zášť vůči Jindřichovi se však postupem let s dalšími porážkami na politické scéně prohlubovala.

Když se Jan Lucemburský zaměřil na zahraniční politiku, získala v Českých zemích rozhodující moc šlechta. Tím byla definitivně pohřbena Eliščina snaha o navázání na tradici přemyslovských králů a také kvůli mnoha intrikám ze strany Jindřicha z Lipé byl narušen vztah s manželem. Eliška se s dětmi uchýlila na hrad Loket, kde odcizování manželů vyvrcholilo odebráním tříletého Václava z područí matky. Tehdy nejspíš viděla syna naposledy. Jan byl přesvědčený, že by ho mohl mladý princ nahradit na postu českého krále pod regentskou vládou princovy matky, a to by nepřipustil.

Eliška nedokázala nahlížet na politické dění bez emocí a slepé nenávisti, případně rozehrát politiku klamu a předstírání, jako to dělali její protivníci. Naopak se snažila své podrobení řešit silou, ale neuspěla. Povstalcům, kteří jí stáli po boku, král slíbil beztrestnost, Eliška však byla zbavena veškerého politického vlivu. Uchýlila se do svého věnného Mělníka, zatímco kralevice Václava dál věznili na Lokti, aby se nestal jejím nástrojem proti králi.

Foto: Profimedia.cz

V roce 2010 připomněla pražská výstava Královský sňatek 700 let od vstupu Jana Lucemburského na český trůn.

Setkání se synem

V roce 1321 nastalo poslední sblížení manželů. Důkazem bylo narození syna Jana Jindřicha a v roce 1323 narození dvojčat Anny a Elišky. Sblížení se jistě obával Jindřich z Lipé, který se královský pár opět pokusil intrikami rozdělit. Tentokrát na to šel přes Eliščina nevlastního bratra Jana Volka (levobočka Václava II.), který zastával úřad kancléře a probošta vyšehradské kapituly.

Král jej dal bez důkazů zatknout, což přispělo k definitivní manželské roztržce a Eliščině útěku do Bavor, odkud se vrátila po třech letech. V poslední části života se nemocemi sužovaná Eliška soustředila na duchovní činnost, k níž patřilo například sbírání ostatků svatých nebo snaha o svatořečení její pratety Anežky Přemyslovny. Duchovní činnost vyplývala z její zbožnosti, ale i z touhy po nějaké formě prezentace a také byla důsledkem nuceného osamocení.

Naposledy se po boku Jana Lucemburského objevila v roce 1327 během diplomatické cesty do Vratislavi. Dožívala v domě svého nevlastního bratra na Vyšehradě, kde zemřela na svátek svatého Václava 28. září 1330 na tuberkulózu, stejně jako její otec. A stejně jako on byla pohřbena ve zbraslavském klášteře. Právě sem vedly první kroky Václava po návratu do rodné vlasti. Syn pokračoval v matčině odkazu a už jako král Karel IV. navázal na přemyslovskou tradici. A tak Eliška svůj celoživotní boj svým způsobem nakonec vyhrála.