Koncem druhého a třetího říjnového týdne se budou konat volby do jedné třetiny Senátu, čili do jeho 27 křesel. Ten za téměř čtvrt miliardy ročně zajišťuje činnost 81 senátorů. Volených na šest let. V posledních letech činila volební účast do Senátu v 1. kole cca 40 %, ve druhém cca 18 %, zatímco do Sněmovny cca 65 %. Ke zvolení senátorem postačilo ve 2. kole cca 15 000 hlasů; v minulosti někomu na severní Moravě stačilo jen asi 5 000 hlasů. Do Sněmovny je to v průměru cca 28 000 hlasů. Zdůrazňuji, tyto údaje jsou jen orientační. Ale i tak svědčí o rozdílu ve funkci těchto institucí z pohledu občana. Avšak jakou funkci má plnit dvoukomorový parlament podle ústavního práva?


Československo bylo v letech 1968 až 1992 federací dvou národních států, 10 mil. Čechů a 5 mil. Slováků. Ústavní zákon o čs. federaci č. 143/1968 proto zavedl v čl. 102/1 Českou národní radu coby český parlament a v čl. 102/2 Slovenskou národní radu. V jejich kompetenci bylo vydávat zákony s působností na území svého národního státu (čl. 102/3).


ČNR ani SNR ale nemohly přijímat zákony Československa coby složeného státu. Federativní ČSSR zase nemohla být jakýmsi třetím státem nad či vedle ČSR a SSR. A tak vůle jeho federálního parlamentu musela při tvorbě zákonů federace nalézt a odrážet shodnou vůli obou národů.


Byl proto přijat mechanismus typický pro složené státy. Z hlediska ústavněprávní vědy je to řešení srovnatelné s řešením např. nejvyššího zákonodárného orgánu U.S. federace čili jeho dvoukomorového Kongresu. Jeho Sněmovna reprezentantů má 435 členů zastupujících jednotlivé státy podle počtu jejich obyvatel. Takže nejpočetnější Kalifornie má v ní 52 zástupců, zatímco nejméně početný Vermont (a stejně tak dalších pět států) má jednoho zástupce.  Aby však Kalifornie při hlasování permanentně „neválcovala menší a malinké“, uplatňuje se v rozhodování Kongresu zákaz majorizace. Což je ústavní princip ochraňující menšinu před přehlasováním většinou, a tudíž zajišťující rovnoprávnost pro všechny. 

Anketa

Přispěli jste některé ze sbírek na zbraně pro Ukrajinu?

hlasovalo: 9273 lidí

Proto zákonodárný Kongres USA tvoří ještě další komora, Senát. Čítá po dvou zástupcích každého z 50 členských států U.S. federace. Má tudíž celkem 100 členů.


A tak když se v Kongresu projednává zákon, startuje se to ve Sněmovně (její analogie se v čs. federaci nazývala Sněmovnou lidu a až do roku 1990 měla 200 poslanců). Z ní pak putuje do Senátu (jehož analogie se v čs. federaci nazývala Sněmovnou národů, měla 150 poslanců), dokonce s šancí v něm přehlasovat početní většinu z dolní komory.


Dvoukomorový parlament tudíž představuje institucionalizovaný ústavní mechanismus spojený s uplatněním zákazu majorizace, a to ve složených státních útvarech. Buď z několika států jako např. v USA, či v Ruské federaci, či z regionů jako např. ve Francii, anebo ze spolkových zemí jako v Německu, etc.


Na okraj dodávám, že Evropský parlament není založen na aprobaci zákazu majorizace, takže hlasy nejpočetnějších národů, jako jsou Německo či Francie, v něm permanentně převyšují hlasy menších a nejmenších národů. Konstatuji, že právě toto je onen klíčový „deficit demokracie EP“, o kterém všichni kritici této instituce rádi hovoří, aniž by tušili něco o „zákazu majorizace“.…


Když to shrnu – ČSSR se coby složený stát – federace – neobešla bez dvoukomorového parlamentu. Avšak po jeho zániku se ČR a SR staly unitárními státy. V nichž mít dvoukomorový parlament postrádá smysl. Logicky proto má Slovensko jednokomorovou Národní radu se 150 poslanci. 


Zato tvůrci ústavy ČR v unitárním Česku zavedli dvoukomorový parlament. Aniž by v jejím textu byl k nalezení funkční přínos existence druhé komory. Alespoň k tomu, co je pro zákonodárný sbor zásadní – k legislativnímu procesu. Jako „kontrolní útvar“ kvality zákonů přijatých Sněmovnou nepřicházel v úvahu, neboť vzhledem k poslání Ústavního soudu by to bylo duplicitní…


Ústava nabyla účinnosti od 1.1. 1993 a až do roku 1996 se váhalo, zda „naplnit Senát“, nebo ho z ústavy vypustit. Nakonec zvítězil existenční zájem o šest let trvající mandát senátora. Podotýkám, že jsem poznal mezi senátory i úctyhodné osobnosti, jako byl třeba Jaroslav Kubera. A to, když jsem 17 z nich, vč. jeho, zastupoval před Ústavním soudem v řízení o souladu Lisabonské smlouvy s českým ústavním pořádkem.


Nicméně o nadbytečnosti Senátu v legislativním procesu hovoří za vše čl. 46/3 Ú ČR, „Jestliže se Senát nevyjádří (rozuměj: k textu zákona, který mu po jeho schválení poslala Sněmovna) ve lhůtě podle odst. 1 („…do 30 dnů od jeho postoupení“) platí, že je návrh zákona přijat.“ Což hypoteticky dává možnost, aby senátoři coby zákonodárci po celých šest let svého mandátu nemuseli v rámci legislativního procesu zákony jim postoupené ani číst…   


Tvůrci Ústavy ČR se k zavedení Senátu inspirovali Ústavou ČSR z roku 1920, která  v  § 6/1 stanovila, že „Národní shromáždění se skládá ze Sněmovny (300 členů) a Senátu (150 členů na 8 let).“ Tato ústava zavedla mj. Ústavní soud, který vlastně nikdy nerozhodoval. Kvůli rozpakům jejích samotných tvůrců, kteří si uvědomili, že znamená zásah do suverenity Parlamentu.  Bohužel lze hovořit i o tom, že neměli „šťastnou ruku“ ani se Senátem. Neboť byl sice zřízen, ale jeho praktický význam unikal. Občas se tvrdí, že vyšší věková hranice 45+ let senátorů měla být korektivem založeným na mentální zralosti proti unáhlenému rozhodnutí poslanců (30+ let). Což je úsměvné už jen proto, že mezi poslanci bylo nemálo mnohem starších osob než v Senátu. 


Nicméně Ústava z r. 1920 jim umožňovala Senátem vrácený zákon snadno znovu potvrdit. Tento mechanismus byl převzat do Ústavy ČR, takže stejně jako tehdy zůstává Senát pouze nadbytečným retardérem, zdržujícím přijímání zákonů. Často z ideologických námitek, které jsou upřednostňovány proti věcným aspektům. Neboť v něm třeba i čtyři roky zasedají „osobnosti“ ze stran, které ve volbách do Sněmovny propadly. Právě toto „politické zpoždění“ senátorů proti poslancům má někdy negativní dopad i na výběr soudců Ústavního soudu.


Z uvedeného je zřejmou nadbytečnost Senátu. Novelizovaná ústava, po jejímž přijetí dlouhodobě volám, by měla zavést jednokomorový parlament. Proto jsem s potěšením přijal, že ústavní právník prof. Aleš Gerloch ohlásil kandidaturu do Senátu s cílem v něm mj. „otevřít rozpravu o silných a slabších stránkách naší ústavní úpravy“.  Což konvenuje s mojí představou, o níž jsem s ním mnohokrát diskutoval. Pokud by se do Senátu usilovali dostat lidé s podobným cílem jako kolega Gerloch, stojí za to jít k říjnovým volbám.