Přijal jste pozvání k měsíčnímu pobytu ve Zlíně a vaším úkolem teď je napsat o něm povídku do připravované sbírky. Jak se na to chystáte a jakou roli ve vaší tvorbě hrají rezidenční pobyty?

Je mi skoro šedesát let a byl jsem už všude možně. Strávil jsem delší dobu třeba v New Yorku, v Riu de Janeiro, Petrohradě, Šanghaji, ale i v Německu, Švýcarsku nebo měsíc na výletní lodi v Antarktidě. A všude jsem si psal cestovní deník, jako i teď ve Zlíně. A protože už jsem to dělal několikrát, dá se říct, že to představuje v rámci mého díla určitý žánr nebo fazetu.

Můžete to popsat nějak blíž?

Jde o zvláštní formu bezprostředního, přímého zápisu dojmů, pocitů, výzkumů ke konkrétním tématům, nebo i určitého ponoru do místního života, který neznám. Do životních souvislostí, ke kterým se nepropracovávám četbou, ale tak, že se poddám nějakému náhodnému impulsu nebo našeptávání.

Třeba zlínského malíře Václava Chada, kterého jako mladíka v roce 1945 zastřelilo gestapo, jsem předtím vůbec neznal. O jeho osudu a díle jsem se dozvěděl, až když jsem cestou z Baťova památníku uviděl jeho bustu.

S čím dalším jste se ještě ve Zlíně podobným způsobem setkal?

Bylo toho víc. Třeba mě překvapily kaple a kostely Františka Lýdie Gahury, toho jsem předtím taky vůbec neznal.

Co vás na nich zaujalo?

O Gahuru jsem se začal zajímat kvůli zlínské architektuře, když jsem zjišťoval, kdo je vlastně odpovědný za tu typickou zlínskou modulární výstavbu. V téhle souvislosti člověk narazí na tři architekty a jedním z nich je právě Gahura. Podařilo se mi zjistit, že se ale nestaral jen o městskou výstavbu, ale že ve Zlíně a okolí postavil i jeden kostel a dvě kapličky – v Komárně a na Kudlově. Obě jsou taky krychlovité, ne o moc větší než baťovský domek.

Zaujaly mě na první pohled, je v nich určitá svébytná a zároveň dosti okrajová poezie ve zkamenělé formě. Jsou to budovy, které jsou zosobněním poezie jako takové, což spočívá v tom, udělat něco jiného a jinak, než jak se to dělá, a přitom dát té věci určitou funkci – postavit kapli nebo kostel, které vypadají úplně jinak než ty běžné.

Já v tom vidím určité gesto, které se záměrně vyrovnává s krásou – ovšem s krásou, která se nám už dnes opět zdá cizí, protože už mezitím zase pominula, neboť je úzce spojena s dobou svého vzniku.

Dovedu si dost dobře představit, že bych o té kapli svatého Václava na Kudlově napsal báseň. Anebo možná spíš báseň s názvem František Lýdie Gahura, protože píšu v tuto chvíli sérii portrétů různých mužů a žen. Přišlo by mi taky zajímavé uspořádat ji takovýmto krychlovitým nebo modulárním způsobem.

Kam ještě vás náhody zavedly?

Třeba do městské galerie, kam jsem šel právě proto, že mě zaujal příběh Václava Chada, jehož jméno ta galerie nese. Naivně jsem si myslel, že uvidím nějaké jeho obrazy, ale místo toho jsem narazil na velkou retrospektivu Jiřího Johna, která zabírala celých šest sálů. Zalíbil se mi krajinný ráz jeho obrazů, ticho a osamění, které zachycují.

A taky se mi tam líbily grafiky Anežky Kovalové, na kterých je krajina vědomě redukována na grafické, symetrické prvky, na geometrická zobrazení a šrafování tužkou. Mě i mou ženu Juliette to velmi oslovilo.

Jak vlastně vnímáte Zlín coby město?

Často se snažím představit si, jak asi vypadal, když byl ještě průmyslovým městem a jednou velkou továrnou.

Při prohlídce jsem se třeba dozvěděl, že Baťův mrakodrap, tedy dnešní administrativní budova Krajského úřadu a dřívější ústředí Baťovy továrny, měl v sobě zabudovanou tu nejmodernější klimatizaci zejména proto, že se tu tehdy nad celým městem, a nad továrnou zvláště, vznášel ohromný zápach z její produkce, zřejmě hlavně z kožedělných provozů. Zlín v dnešní podobě pro mě proto představuje koncept průmyslového města, který se nepovedl – tenhle nezdar ovšem beru jako něco pozitivního, jako skutečný úspěch Zlína.

Obdivuji to, co se ze Zlína podařilo mezitím vytvořit, jak bohatý kulturní život tady existuje, kolik je tu muzeí, jak se tady intenzivně starají o fotografii a film a podobně. Při pohledu zpátky je pak jasně vidět, kolik kreativity za tím je, aby se takovéhle město podařilo jako svého druhu muzeum pod širým nebem zachovat – a přitom všem těm někdejším továrním budovám vdechnout nový život. A to se ve Zlíně podařilo.

To Zlíňany nepochybně potěší.

Když se člověk dívá na všechny ty Baťovy domky, uvědomí si, že nejlepší na tom je, k jaké různorodosti se Zlín dopracoval na základě té původní stejnosti. Na tom je hezky vidět, že jsme opravdu lidé a ne mravenci a že každý má a chce mít svůj vlastní, individuální život, i kdyby byl jedinečný jen v maličkostech. Což samozřejmě souvisí s tím, že každý z nás opravdu je jedinečný a má možnost se svým životem něco jedinečného udělat. To není nic amerického, to je hluboká lidská potřeba.

Kdybyste měl porovnat Zlín s Hamburkem, kde žijete, našel byste nějaké podobnosti? I když tedy Hamburk leží u moře…

Jen na okraj: Je typický omyl myslet si, že Hamburk leží u moře. Hamburk leží šest hodin lodní plavby ve vnitrozemí.

Co se týče těch podobností, něco málo by se asi našlo – vizuálně jsou to třeba typické hamburské kvádrové domky z červených cihel, ty by mohly Zlín připomínat. Kolem osmdesáti procent jich však bylo zničeno za války. Co do charakteru města ale moc podobností nevidím. Hamburk je utvářen obchodem a merkantilismem, nikoliv továrnami a vnitřním uspořádáním.

Je ale samozřejmě taky hodně kreativní, je městem muzikálů a novinařiny, protože tady sídlí týdeníky Der Spiegel a Die Zeit i velké mediální koncerny. A hlavně, to se rozumí samo sebou, je městem přístavu.

Když budu osobní, přiznám ovšem, že jsem potřeboval hodně času, než jsem se v Hamburku začal cítit doma. Narodil jsem se v Bavorsku, v podhůří Alp v Tegernsee, a po přestěhování jsem se dlouho cítil svými rodiči přesazen, zbaven svých venkovských kořenů. Dlouho mi chyběly barvy. Ty od Hamburku odlišné tóny zeleně, tyrkysová barva jezera. Ale časem mě ta touha přešla a teď se v Hamburku cítím vždy nanovo vítán.

Znal jste předtím, než jste do Zlína přijel, taky něco z české literatury? A mělo nebo má to pro vás nějaký význam?

V každém případě! Franze Kafku a Rainera Maria Rilkeho jsem nikdy nepovažoval za čistě německé, ale taky za české fenomény. Z českých básníků jsou pro mě velmi důležití Jaroslav Seifert, Jan Skácel a Miroslav Holub, a to už po několik desítek let.

Nepřečetl jsem z české literatury mnoho, ale všechno, co jsem četl, se mě svým zvláštním, velmi vřelým, lidským způsobem dotklo a nějak mě posunulo dál.

V jakém smyslu?

Je-li literatura lidská, znamená to, že má i svůj politický význam. Nikoli samozřejmě v prvním plánu, nýbrž tím, jak jsou v ní zobrazeny příběhy, třeba na rovině milostných vztahů.

A platí to i naopak. Třeba o Kafkovi si myslím, že není v jádru politický, ale hluboce lidský autor, když přemýšlím o vší té pokřivenosti, krutosti, ale také setkáních, jak je ve svých dílech velmi osobitě zobrazuje.

Foto: David Konečný, Větrné mlýny

Mirko Bonné

U Holuba se mi zase hned vybaví jeho krátké sloky, jeho muzikalita, u Seiferta, kterého jsem si na rozdíl od Holuba před cestou do Zlína znova přečetl, si hned vzpomenu na Deštník z Piccadilly.

U něho mi přijde, že to někdy přehání, že se moc rozbíhá do šířky a měl by se trochu krotit, ale vždy znova se u něj najdou taky opravdu krásné verše. Skácela jsem si znova četl ve Zlíně, v překladu Reinera Kunzeho, a zkusmo jsem z angličtiny přeložil i jeho báseň Co zbylo z anděla, kterou jsem pak i představil na svém zlínském veřejném čtení.

A co vaše vlastní prozaická tvorba? Čistě podle témat vašich knih by si člověk mohl myslet, že jste hodně doširoka rozkročený. Píšete třeba o dědictví, které nám zanechalo vylodění v Normandii, o cestách Shackletonovy expedice do Antarktidy nebo o protestech při setkání skupiny G20 v Hamburku. A teď, ve své zatím poslední připravované knize, o bungalovu Helmuta Kohla v Bonnu…

Jde mi o mezilidské konflikty, o přátelství, o milostné vztahy, vztahy otců a synů, otců a dcer, otců a matek, otců a otců, synů a otců a tak podobně. Vždy mi jde o lidské vztahy. Psaní je pro mě jediná přiměřená forma, abych se vůbec se světem kolem sebe nějak vyrovnal.

Dokážu to opravdu jedině, když píšu, když to, co mám v hlavě, nějak vyjádřím nebo když se mi podaří tomu dát nějaký hudební výraz skrze báseň. Psaní je pro mě vlastně pokus o překlad toho, co mám v hlavě, který se ovšem nikdy nepovede. Ale aspoň se pak na základě těch knih můžu s ostatními lidmi bavit, protože jinak bych jim to nedokázal sdělit vůbec. To, co vytvořím, je určitý most, po kterém k sobě můžeme přejít.

Máte už představu, o čem vaše zlínská povídka nakonec bude?

Mám zatím dva nápady, ale ještě jsem se nerozhodl, po kterém z nich nakonec sáhnu. Uvažuji dokonce i o tom, že by se můj příští román, alespoň částečně, mohl odehrávat ve Zlíně. Byl jsem tady a v okolí poprvé v životě, přitom mi babička, která pochází z Chemnitzu, tedy Saské Kamenice, vždycky vyprávěla o krásách Moravy. A dokonce párkrát přímo zmínila i Zlín, tedy tehdy Gottwaldov.