Tak jako se šíří šílenství v knihách od H. P. Lovecrafta, se musím ptát, jestli se ve studiu Frogwares taky nezačalio snít o městech v hlubinách a děsu z hvězd. První The Sinking City mám totiž velice rád, a i když bych mu mohl vyčíst ledacos – od nepřesvědčivého technického stavu po neumětelskou akční složku – mělo srdce, skvělý nápad a výbornou detektivní hratelnost, kterou jsem si moc užil. Navíc hru považuji za fakt skvělou adaptaci Lovecraftova kosmického hororu.
The Sinking City 2 jde na věc z úplně jiného směru. Jako by si Frogwares vzali výtky k srdci, ale jen místo jejich nápravy přistoupili k přílišné korekci. Nechápejte mě špatně: pokračování je ve všech ohledech lepší hrou. Ať už se bavíme o technické stránce, vizuálu, nebo té proklínané akci. Jenže cestou se taky trochu ztratilo pověstné srdíčko a na talíři máme sice řemeslně povedenou hru, která je ale ve výsledku jen opravdu průměrným survival hororem ve fajn kulisách zaplaveného Arkhamu.
Svaly pracují, mozek odpočívá
Vůbec nezpochybňuji, že pohnutý vývoj, zkomplikovaný ruskou agresí na Ukrajině, je pro tvůrce srdeční záležitostí. Jenže když se do The Sinking City 2 ponoříte, seznáte, že jde v podstatě o klon Resident Evilu. Což ještě nemusí být na škodu, přece jen Resi platí za zlatý standard surival hororů. Jenomže jde hodně znát, že Capcom má jednak v žánru desítky let zkušeností náskok, a jednak řádově jiný rozpočet a prostředky.
Příběhově se opět ocitáme v Arkhamu na začátku 20. století, který se doslova topí pod přívalem záhadné povodně, která s sebou do města přinesla všelijakou hlubinnou havěť. Duo ústředních postav Calvin a Faye nemá slabost jen jeden pro druhého, ale taky pro okultismus a tajná mystéria. A když se jeden z jejich rituálů zvrtne, skončí Faye v kómatu. No a protože Calvin je spíše dobrodruh typu Indiany Jonese, nikoliv lékař, rozhodne se svou milou z kómatu vysvobodit dalším rituálem. Arkham mezitím mizí pod hladinou záhadného přílivu.
zdroj:
Frogwares
První patrná změna a odklon od mustru původního The Sinking City je zřejmá hned poté, co ze skromně zařízeného bytu vykročíte do zatopených ulic města. The Sinking City 2 je čistě lineární. Nečeká vás žádný otevřený svět, jen příběhové chapadýlko, které vás protáhne celkem čtveřicí hlavních kulis, kde nesmí chybět chodby nemocnice nebo rybí trh.
Pro mě je zdaleka největším zklamáním odklon od adventury k čistě akčnímu survival hororu s otravnou správou inventáře. Na hádanky tady sice narazíte, ale těch zásadních je všehovšudy osm. Myslím tím luštění číselných kombinací z textu básní, hledání frekvencí podle výrokové logiky a podobně. Vše ostatní je pak přímočaré pátrání po různých klíčích, které vám odemknou jiné části dané lokace, kde pak pátráte po dalších klíčích a předmětech, abyste mohli dál. Pokud jste hráli libovolný Resident Evil, zorientujete se v hratelnosti The Sinking City 2 velmi rychle.
To znamená, že často vám v cestě vpřed brání nějaká překážka, například v podobě uhynulé velryby, kterou je nutné zvednout jeřábem. Jenže zvedák je rozebraný a bez paliva, takže si musíte dát kolečko do hasičárny a tiskárny novin a potřebné součástky najít. Mozkovny u pátrání příliš nenapnete.
Oproti tomu větší nepovinné hádanky jsou skutečně zábavné a originální. A kolikrát nejsou ani úplně na první dobrou patrné. Pochválit musím hlavně ty, které využívají nějaké šifrování nebo nápovědy skrz text, u kterého navíc výborně funguje i česká lokalizace.
Tedy, trochu vám lžu, že jsou nepovinné. Respektive, skrývají různé odměny, které vám hraní podstatně usnadní – například snové esence na odemykání pasivních schopností, náboje nebo třeba vylepšováky zbraní. Jenže v nich taky občas najdete rozšíření inventáře a bez toho se podle mě The Sinking City 2 hrát moc nedá.
Prosím, dejte mi normální inventář
Někoho totiž napadlo, že i když má Calvin poměrně fortelnou koženou bundu a tašku přes rameno, tak v nich bude mít místo asi tak na dva náboje a jedno balení prášků. Můžeme se už, prosím, v survival hororech zbavit omezeného inventáře jako jednoho z prvků žánru, stejně jako jsme se zbavili fixní kamery nebo tankového ovládání?
Málokdo ho umí udělat dobře a skutečně využít k pocitu ohrožení a podtrhnutí svíravé atmosféry. Už mě fakt nebaví, jak mě hry nutí polovinu času běhat zpátky nebo vyhazovat náboje, protože mi arbitrárně omezí nosnost a rozhodnou se, že mi půlku inventáře zaplní klíčovými předměty nutnými pro postup dál v příběhu.
A to nesmím zapomenout, že ve hře je taky crafting systém (totožný jako v Residentech), takže krom zbraní, nábojů, klíčů a léků ještě sbíráte nejrůznější chemikálie, šrot a střelný prach. Zbraně taky často zabírají víc než jedno políčko, takže se celou hru musíte v přehrabovat v nabídce a zvažovat, co vyhodit. Nebo naopak trajdat tam a zpátky mezi bezpečnými skrýšemi, kde máte kouzelnou úschovnu. Ani jedno z toho není ani zábavné, ani zajímavé.
Mimochodem nábojů, respektive prostředků na jejich výrobu, je všude stejně tolik, že je klidně můžete z inventáře vyhodit. Hra vám navíc do cesty občas postaví arénu, ve které musíte ustřílet spoustu nepřátel, a v nich se zásoby stejně generují donekonečna, takže tohle je prostě úplně zbytečný a otravný systém, který v The Sinking City 2 působí prostě proto, že to tak je v žánru zvykem. A je velká škoda, že jak se hra znatelně inspirovala v Residentech, tak zrovna velikost inventáře se ve Frogwares rozhodli vyřešit podle svého.
I ten myšlenkový palác, kterým jsou Frogwares proslulí, je tady vyloženě jen náznakem. V praxi sbíráte stopy, které pak můžete libovolně propojovat. Za správné tematické okruhy vám jsou odměnou snové esence k vylepšovaní poměrně standardních pasivních bonusů. To je jediná odměna… krom informace, kterou stopy obsahují, a která se často váže například k místě nalezení klíčového předmětu nebo součásti kódu k visacímu zámku.
Hlavně ale i na těžší ze dvou obtížností hádanek byste museli být po lobotomii, aby vám nedocvaklo, které stopy patří k sobě. A protože jsou tematické okruhy většinou po trojicích nebo dvojicích, úplně v pohodě si případně poradíte i s prostou kombinatorikou.
Střílí celý Arkham
Když už jsem poněkolikáté nakousnul, že se ve hře hodně střílí, bylo by dobré asi přiblížit, jak si studio s akcí poradilo. V The Sinking City 2 bude totiž vaší primární aktivitou. Akce je… v pohodě. Zombíci nakažení slizovitým slizerem se vám správně zombíkovitě sápou po krku, stygijští sekáči jsou zase otravně rychlí a rádi na vás skáčou ze slepých úhlů, hlubinné bestie toho hodně vydrží a nemají problém vás sundat na dvě rány.
Po vzoru moderních survival hororů se Calvinovi dostane do pazour standardní arzenál od pistole přes brokovnici až po granátomet. Taky může uhýbat, udeřit pažbou nebo po vzoru Dead Space šlapat po hlavách. Souboje na blízko jsou ale neefektivní, takže když vám dojde munice, je lepší vzít nohy na ramena a mezi nepřáteli prostě uskakovat drcením tlačítka pro úhyb. V pozdější fázi hry to byla navíc moje preferovaná metoda „boje“, protože nepřátel je hromada a zjistil jsem, že je poměrně jednoduché mezi nimi prokličkovat. Navíc vás nejsou schopni moc daleko pronásledovat.
zdroj:
Frogwares
Zombíkům se na těle objevují různé puchýře, které zásahem nechutně prasknou, čímž nahrazují klasický headshot. To je docela fajn oživení akce, ale stejně se ve vysokém počtu odpravených přisluhovačů prastarých bohů okouká velice rychle.
Akce funguje skvěle hlavně zezačátku, kdy je každé monstrum neznámou hrozbou, a ještě nejste po zuby ozbrojeným strojem na smrt. Jenže po prvních dvou hodinách potkáte tolik nepřátel, že vám vyženou tepkovku velmi výjimečně. Problém u jakéhokoliv hororu je totiž předvídatelnost.
Nebudu vám lhát, že The Sinking City 2 není děsivé. V úvodu hra parádně pracuje s napětím a neznámem. Hlavně různé zvuky vrzající podlahy, deště a meluzíny navodí opravdu děsivou atmosféru, před kterou vás chrání jen slabé světlo baterky. Totéž platí pro první nepřátele, kteří na vás najednou vyskočí z hlubiny. O šok a úlek není v The Sinking City 2 nouze a hra je rozhodně výrazně děsivější než předchůdce.
Jenže, pokud nejste úplní poseroutkové, velmi rychle se otrkáte. Druhů nepřátel není zas tak mnoho a pak už jde opravdu spíše o akční jízdu, ve které si to nebojácně štrádujete chodbami a ulicemi za hlasitého štěkání brokovnice. Navíc, jak jsem psal o pár odstavců výše, nepřátelé mnoho smyslů a rozmyslu nepobrali, takže je velmi jednoduché jim uniknout nebo utéct na místo, kde mají naskriptovaný zákaz vstupu… a že takových míst je hodně.
Musím taky říct, že práce se zdrojovým materiálem na mě působí dost protichůdně. Lovercraft byl vždy o náznacích a děsu z neznámého, a v tom byla jednička výrazně důvtipnější. Kráglování lidí nakažených vodními červy po davech podle mě není úplně to, v čem je lovecraftův mythos nejsilnější.
Na druhé straně, celkové zasazení do zatopeného Arkhamu a jeho kulisy jsou skvělé, stejně jako závěr hry, kdy se dočkáte skutečně kosmických hrůz, včetně až bloodbornovského momentu a několika zvratů, je vrcholem, kvůli kterému stojí za to těch deset hodin hře věnovat, pokud jste fanoušci kosmického hororu.
Unreal Engine, který funguje
Na atmosféře notně přidává fotorealismus Unreal Enginu 5. The Sinking City 2 vypadá a zní parádně, byť ani tady se neubráním výtkám. Samozřejmě je nutné brát v potaz velikost a rozpočet studia, ale na to, jak špičkově vypadá prostředí, pak do očí bijí bramborové obličeje a nesedící mimika s replikami. Hodně mě taky tahal za uši dabing Calvina, kterému se nedaří zprostředkovat hrůzy, jež na každém kroku zažívá, a ve hře působí přinejmenším nepatřičně. Což je škoda, protože zrovna příběh mi přijde jako jeden ze silnějších momentů The Sinking City 2.
Můžu alespoň prohlásit, že na základní PS5 jela hra bez jakýchkoliv obtíží. V režimu výkonu držela stabilních 60 FPS a nenarazil jsem na žádné bugy. Občas vystrčí chapadýlka otravné třepotání obrazu – standardní neduh UE5, ale není to nic, kvůli čemu bych chtěl The Sinking City 2 vláčet bahnem.
Je podle mě škoda, že se Frogwares rozhodli místo pokračování v unikátní adventuře vydat cestou velmi průměrného survival hororu, který zachraňuje solidní příběh a zasazení v oblíbeném univerzu. Byť je The Sinking City 2 řemeslně o parník dál než jeho předchůdce, po cestě ale vytratil to, díky čemu hra vystupovala z řady a veskrze nám zbyla zapomenutelná střílečka s pár fajn hlavolamy.
Kdybych chtěl skutečně povedenou akci ze světa Lovecrafta, sáhnul bych po Forgive Me Father. Kdybych se chtěl do zatopeného Arkhamu vrátit, nejspíš bych se znovu raději ponořil do prvního The Sinking City.