Co by se muselo stát, aby Petr Pavel neobhajoval svůj mandát na Hradě?
Ta možnost není vyloučená. Prezident to říká dlouhodobě a stále stejně. Nekandidoval by, pokud by mu to nedovolal zdravotní stav jeho nebo někoho z jeho blízkých. A asi by nekandidoval, pokud by se objevil uchazeč, který bude zastávat stejné hodnoty a politické cíle a současně bude mít větší šance na zvolení.
Pokud naopak svůj mandát obhajovat bude, který termín považuje za nejlepší pro to, aby to oznámil veřejnosti?
Jedna věc je termín, který pro podání kandidátky ukládá zákon. Ale pokud existuje možnost, že prezident mandát obhajovat nebude, bylo by férové, aby rozhodnutí bylo známé dříve. Alespoň tak, aby měli případní kandidáti dostatek času a prostoru pro to, aby s takovou situací mohli pracovat.
Pokud se prezident rozhodne obhajovat mandát, osobně bych považoval za korektní, aby to prezident oznámil v první polovině příštího roku.
Andrej Babiš ale tvrdí, že Petr Pavel již dávno zahájil kampaň za svoje znovuzvolení…
Na to bych mohl reagovat s nadsázkou, že když byl Andrej Babiš předminulý týden na dovolené, tak se žádná kampaň nevedla. Z toho pak vyvodit, že kampaň vede spíš předseda hnutí ANO.
Ale vážně. Prezident kampaň nezahájil, normálně pokračuje ve své práci a plnění ústavních povinností, pracuje se stejnou intenzitou jako na začátku svého období na Hradě. A to doma i v zahraničí.
Prezident Petr Pavel a šéf hradní komunikace Vít KolářFoto: Hrad.cz
Vít Kolář
Od roku 2023 je ředitelem Odboru komunikace Kanceláře prezidenta republiky. Předtím řídil komunikaci, obchod a korporátní vztahy v ČT a byl nejbližším spolupracovníkem ředitele Petra Dvořáka.
Je bývalým diplomatem, který na ministerstvu zahraničních věcí zastával šest let pozici ředitele tiskového odboru a čtyři roky generálního konzula ČR v Austrálii. Začínal jako novinář a editor ve zpravodajství ČT. Prošel domácí, ekonomickou i zahraniční redakcí.
V tempu jeho fungování se nic nezměnilo. Spíše je to Andrej Babiš, kdo v posledních týdnech značně přiostřil svou rétoriku vůči prezidentovi.
Tak si to pojďme zrekapitulovat. Pokud jde o spor prezidenta s Motoristy, premiér se zprvu tvářil, že chce být nad věcí, že spor nechce hrotit a že mu jde o nějaký kompromis. Postupem času ale zaujal ofenzivní pozici. Čím si to vysvětlujete?
Netuším, nejsem psycholog, nevidím premiérovi do hlavy. Každopádně ta změna nastala. A bylo to někdy okolo summitu NATO v Ankaře. Do té doby se snažil hrál roli – řekl bych – až mediátora, jehož cílem bylo různé politické spory urovnávat a hledat k tomu optimální cestu.
Fakticky si ale nejsem jistý, jestli to tak bylo míněno i ve skutečnosti. Když si totiž spočítám všechny prezidentovy dopisy předsedovi vlády, veřejné výzvy a třeba i všechny zprávy premiérovi s žádostmi, aby se sešli, vedli debatu, hledali řešení a nějak koordinovali své kroky, především v zahraniční a bezpečnostní politice, tak je zřejmé, že premiér něco takového po celou dobu moc nechtěl.
Ta snaha ze strany prezidenta byla dost intenzivní, reakce Andreje Babiše tomu ale nikdy neodpovídala. Řekl bych tedy, že jistá míra odtažitosti, ne příliš silná vůle po koordinaci a spolupráci, tam byla ze strany předsedy vlády od začátku. Ostatně tak tomu bylo už během sestavování vlády – veškeré kroky inicioval prezident.
Zpětně: nebyla přece jenom chyba nejmenovat Filipa Turka členem vlády? Není to tak, že by se v ní během krátké doby zdiskreditoval a spor s Motoristy by neexistoval?
Prezident republiky od začátku jasně říkal, že si Filipa Turka ve veřejné funkci představit neumí. A pak své důvody otevřeně sdělil Andreji Babišovi formou dopisu, ve kterém jasně popsal, proč by veřejnou funkci vykonávat neměl.
Prezident Pavel není typ politika, který by politikařil. Svoje politické kroky činí s rozvahou, ale nikoli osobně nebo proti někomu. Neumím si představit, že by nějakým způsobem, který naznačujete, kalkuloval. Že by souhlasil s nějakou nominací do vlády a zároveň doufal, že se ve výkonu funkce daný politik znemožní.
Důvody, pro které Filipa Turka nechtěl jmenovat, byly a jsou jasné a v souladu s ústavou popsané. Ostatně prezident to vnímal tak, že pokud by ho do vlády jmenoval, byl by za to jistou měrou odpovědný. Ze stejného důvodu – tedy odpovědnosti za vlastní kroky – apeloval před vznikem vlády na Andreje Babiše, aby deklaroval, jak vyřeší svůj střet zájmů.
Jedním z klíčových momentů celé peripetie mezi vládou a prezidentem byla možná chvíle, kdy jste zveřejnili textové zprávy Petra Macinky adresované jednomu z poradců prezidenta. Mimo jiné se v nich psalo o extrémní kohabitaci. Jaké jsou tedy v danou chvíli vztahy mezi ministerstvem zahraničí a Hradem?
Tak asi nebudu zastírat, že nejsou ideální. Prezident usiloval a bude i dále usilovat o koordinaci zahraniční a bezpečnostní politiky, protože bez toho se pozice naší země v Evropě a ve světe může zhoršovat. A určitě bude obesílat ústavní činitele, aby se scházeli.
A pokud jde o ministerstvo zahraničí, vždycky to býval jeden z nejbližších resortů kanceláře prezidenta. Zástupci obou úřadů spolu historicky plánovali zahraniční cesty, vytvářeli k nim podklady, sdíleli výsledky jednání a náměstci nebo vrchní ředitelé z ministerstva jezdili také na zahraniční cesty s prezidentem. A to vše se teď změnilo.
V médiích se psalo, že s kanceláří prezidenta resort zahraničí nesdílí některé podklady, informace, dokumenty…
Praxe je teď zjevně jiná. My ale přesně nevíme a nemůžeme si ověřit, do jaké míry do prezidentské kanceláře putují nebo neputují důležité informace. Víme ale, že některé záznamy z jednání, které jsme dříve dostávali, nám nyní nepřicházejí. Buď nevznikají, nebo je k nám prostě neposílají.
Hrozí tak, že budeme pro naše partnery v lepším případě nesrozumitelní, v horším nedůvěryhodní. Protože když s partnery kdekoli mluvíte, je potřeba vědět, co zaznělo na jiných schůzkách s českými politiky.
Takže na Hradě nemáte závěry a výstupy z rozličných zahraničněpolitických schůzek a jednání?
Nemůžu říct, že nemáme všechny. Ale u některých víme, že nedorazily. Ministerstvo nám v těchto případech sdělilo, že zápis nevznikl, případně že není té povahy, aby s námi byl sdílen, nebo je prostě ticho.
Jak v tomto ohledu vystupuje Úřad vlády, respektive Andrej Babiš? Vždyť je to věc, která se týká i jeho. Ostatně zahraniční politika vzniká v trojúhelníku mezi Hradem, ministerstvem zahraničí a Úřadem vlády.
Prezident je stále přesvědčen, že se nějaká koordinace uskuteční. Několikrát si řekli s Andrejem Babišem, že budou pravidelně konzultovat. Dokonce si určili i intervaly. Ale realita je zatím jiná.
Andrej Babiš se před časem nechal slyšet, že na Hrad chodit nebude, že to není potřeba…
Tady se ale přece nejedná o nějaké chození na Hrad. Jde o sdílení informací, které jsou důležité z hlediska státu, z hlediska naší zahraniční politiky a bezpečnosti. Pokud se to dít nebude, bude to škodit všem.
Vždyť jednou z klíčových ústavních kompetencí prezidenta je zastupovat stát navenek. A to nelze účinně dělat bez koordinace, bez diskuse s vládou. I když to mezi vládou a prezidentem není dobré, tak je prostě zásadní si klíčové informace říkat a sdílet. Jak si představit, že prezident bude zahraničním partnerům argumentovat priority země, když je vláda prezidentovi nesdělí?
Neuvažuje prezident třeba o tom, že by se aspoň občas účastnil jednání vlády? I to je přece jedna z jeho pravomocí…
Prezident tento krok učinil ve chvíli, kdy vláda avizovala jednání o tom, kdo bude zastupovat zemi na summitu NATO v Ankaře. Takže v tom svých ústavních kompetencí využívá. A zrovna tak si i nadále bude zvát ministry vlády a bude s nimi diskutovat agendy. Chodí často na jednání Bezpečnostní rady státu.
A pokud jde o budoucnost a jednání vlády?
Asi bude vždy záležet na programu jednání a tématech, která vláda bude projednávat. Určitě se prezident nebude jednání vlády účastnit jen z protokolárních důvodů, vždy to bude souviset s konkrétní agendou.
Způsob, jakým přistupuje k prezidentovi premiér, skoro jistě souvisí s prezidentskou volbou, která bude za rok a půl. A vy na Hradě – zdá se mi – musíte zároveň pracovat s tím, že to do té doby neskončí, o dost pravděpodobnější je, že to bude postupně kulminovat. Co nás tedy čeká? Zákopová válka ústavních institucí? Permanentní kampaň?
Ze strany prezidenta je tu stále podaná ruka, protože si konfrontační vztahy nepřeje. Není typ politika, který by si v tom nějak liboval. Jak jsem už říkal: nepolitikaří. Naopak – vždy směřuje za nějakým obecně prospěšným cílem.
A tím může být jeho znovuzvolení…
Ne. Tím je veřejný zájem, je to politika, která prospívá naší společnosti, prosperitě občanů a bezpečnosti státu. Zákopová válka a vleklé spory toto nepřinášejí.
Podle vlády je ale prezident lídr opozice.
Prezident vyhrál volby jako občanský kandidát. Na to se tady dost zapomíná. Jeho kandidaturu nezrodila žádná politická strana, za jeho kandidaturou stojí občané. A já jsem přesvědčený, že pokud bude znovu kandidovat, opět do toho půjde jako občanský kandidát.
A pokud zástupci vlády tvrdí, že je lídr opozice, je to jen nálepka, kterou účelově vytvářejí proto, že ho chtějí oslabovat a možná i znechutit. Je za tím obyčejné marketingové zjednodušení, černobílé vidění světa: buď jsi s námi, nebo proti nám.
Nejsem si jistý, zda existuje nějaký komunikační nebo politický nástroj, jak se této nálepky zbavit, ale jsem si jistý, že by to byla ztráta času a energie. Jsem přesvědčený, že by prezident republiky měl pokračovat ve své práci, dělat ji dobře a ukazovat, že není nástrojem opozice. Ostatně pro to neexistuje jediný důkaz.
Navíc prezident všechno, co říká a hájí, říkal a hájil už předtím, než vznikla tato vláda. A zastával to už předtím, než byl zvolený na Hrad. Ať už jde o naše členství v EU a NATO, o bezpečí občanů, o naši odpovědnost vůči partnerům, nebo o závazky, které máme ve vojenské oblasti.
Zrovna tak se to týká jeho podpory nezávislosti institucí, justice, médií veřejné služby a dalších. A pokud toto všechno tedy nyní rozděluje prezidenta a vládní koalici, není to kvůli tomu, že by prezident v něčem otočil nebo změnil názor.
Natož kvůli tomu, že by se přimknul k opozici. Je to naopak: on je konzistentní, zastává dlouhodobě stejné pozice a preferuje kompromis před konfrontací, slušnost před hrubiánstvím a dohodu před prázdným zákulisním politikařením.
Říkal jste, že pokud bude znova kandidovat, tak opět jako občanský kandidát. Tudíž bude muset na svou podporu nasbírat 50 tisíc podpisů…
K tomu mi nepřísluší vydávat postoje. Mluvil jsem o vlastním přesvědčení, že půjde opět cestou sběru podpisů, a nebude tudíž usilovat o nominaci poslanců nebo senátorů.
Když Petr Pavel nastupoval do úřadu, říkalo se o něm, že je na rozdíl od svých předchůdců politicky nezkušený. V poslední době se ale ukazuje, že to tak úplně není pravda. Anebo že si postupem času politické řemeslo osvojil, umí si počínat politicky zdatně, dokonce v sobě možná objevil nějaký skrytý talent…
Mám příležitost sledovat prezidenta už třetí rok relativně zblízka a musím říct, že je politicky zkušený. Je to jistá forma daru, který člověk má. Politická rutina tuto zkušenost jen zvětšuje.
Jsem přesvědčený, že tato nálepka, že nebyl politicky zkušený, nebyla pravdivá. Politickou zdatnost musel prokazovat mockrát, například už během svého působení ve funkci předsedy Vojenského výboru NATO.
Vždyť tam musel hledat kompromisy s globálními politickými hráči, už tehdy vyjednával s nejmocnějšími politiky světa. A nezapomínejme, že ani najít potřebnou shodu mezi tehdejšími 28 členskými zeměmi nebylo jednoduché.
Jak vypadají vaše porady, jak na nich prezident působí, jakou mají atmosféru?
Často se slovem poradce označují i zaměstnanci kanceláře, odborní ředitelé, tedy spolupracovníci, kteří jsou zaměstnanci úřadu a mluví s prezidentem denně.
Ale pokud jde o širší poradní tým, s nimi se prezident stýká méně často. Má odborné poradce pro jednotlivá témata, jako je ekonomika, energetika, zdravotnictví, životní prostředí a tak podobně.
Ale má i konzultanty na domácí a zahraniční politiku. Ale ti neřeší denní agendu a nescházejí se tak pravidelně. Což ovšem samozřejmě neznamená, že si mimo to nenapíšou textovou zprávu nebo že si nezatelefonují.
A pokud jde o průběh pracovních porad?
Prezident, a ví to každý, kdo ho zná, je na poradách věcný, naslouchá a dělá si poznámky. A pokud mu něčí názor, argument nebo postoj konvenuje, tak to nedává hlasitě najevo.
Takže vám na poradách nesděluje, že se chystá přijít s rozhodnutím, že oznámí nějaký krok nebo iniciativu?
On má pravidelné porady k oblastem, které jsou v jeho kompetenci. K domácí politice a legislativě, bezpečnostní agendě, k zahraniční politice nebo i k mediálním výstupům. A tam se samozřejmě řeší, že se třeba blíží podpis problematického zákona. Vždy si vyslechne názory, ale nepamatuji si, že bychom byli svědky toho, že by hlasitě prohlásil, jak se rozhodne.
V žádném případě to není tak, že by tam hodinu nebo dvě seděl, poslouchal odborné ředitele a kolegy, pak se zamyslel a vyslovil, co přesně udělá. Ta rozhodnutí činí sám a mnohdy s odstupem. Osobně jsem třeba u zákona o rozpočtové odpovědnosti do poslední chvíle nedokázal odhadnout, zda ho bude, nebo nebude vetovat.