Kdyby přitom Robert Redford zůstal jen tím, čím ho chtěla mít hollywoodská studia v 60. a 70. letech minulého století, pamatovali bychom si ho dnes nejspíš jako usměvavého blonďáka s opálenou tváří, chlapce z pláže v Malibu nebo „chodicí surfovací prkno“, jak ho v počátku jeho kariéry překřtil Dustin Hoffman.
Jenže Redfordův příběh je ve skutečnosti příběhem odporu k povrchnosti, věčného hledání nezávislosti a zápasu s vlastní krásou, která pro něj nebyla požehnáním, ale svěrací kazajkou.
Pro veřejnost byl Redford ztělesněním úspěchu a nadpozemského šarmu. Své repliky v komediích i dramatech pronášel s lehkostí, která se jevila jako vrozený dar. Režisér Sydney Pollack, s nímž natočil sedm zásadních snímků včetně paranoidního thrilleru Tři dny Kondora nebo oscarových Vzpomínek na Afriku, však o Redfordovi mluvil jako o „zlatém chlapci s temnotou uvnitř“.
Redfordův herecký styl stál na úspornosti a odtažitosti. Diváka nesváděl, nevtíral se mu. Bál se odhalit všechno. Nutil nás, abychom se mu sami přiblížili.
Rebelující recidivista
Tato odtažitost a temnější spodní proud přitom byly odrazem jeho života. Narodil se v roce 1936 v Santa Monice do skromných poměrů rodiny mlékaře, z něhož se později stal účetní.
Už jako dospívající mladík v anonymním a konformním prostředí Van Nuys u Los Angeles začal rebelovat. Zapojoval se do rvaček pouličních gangů, kradl kryty kol a opakovaně končil v policejní cele. Když mu bylo devatenáct, zasáhla ho první rána – jeho matka Martha zemřela ve věku 40 let na krevní chorobu spojenou s porodem mrtvých dvojčat.
Ve stínu osobní tragédie
Smrt matky v něm zanechala pocit hněvu a zrady. Uchýlil se k alkoholu, který ho stál baseballové stipendium na coloradské univerzitě. Bezprizorní mladík ztratil směr. Odjel do Evropy, kde se v Paříži a Florencii pokoušel studovat malířství. Potýkal se s depresemi a živil se pouličním kreslením portrétů.
Redford byl přesvědčený, že mu osud za jeho fyzickou krásu a hvězdný dar vyměřil krutou daň. Jeho prvorozený syn Scott zemřel v roce 1959 v pouhých dvou a půl měsících na syndrom náhlého úmrtí kojence. „Měl jsem pocit, že mi smrt neustále stojí za zády. Moji psi v dětství, moje máma, můj prvorozený syn,“ vzpomínal později. O padesát let později zasáhla rodinu další tragédie, když v roce 2020 podlehl rakovině jeho druhý syn James.
Cesta ke slávě
Po návratu z Evropy a debutu na Broadwayi ve slavné a později zfilmované komedii Bosé nohy v parku se z Redforda přes noc stala nová naděje Hollywoodu. Režiséři v něm viděli nového Caryho Granta. Jenže Redford nechtěl být zaškatulkován.
Lákaly ho ambivalentnější role. Například Benjamin Braddock v Absolventovi. Mike Nichols jej ovšem odmítl s tím, že někdo s jeho vzezřením nemůže hrát outsidera, který nedokáže sbalit holku. Nikdo by mu prý nevěřil. Sám odmítl úlohy v psychologickém dramatu Kdo se bojí Virginie Woolfové? nebo hororu Rosemary má děťátko. Hledal komplikovanější, rozporuplnější postavy.
Jednu z nich mu poskytl western Butch Cassidy a Sundance Kid. Studio 20th Century Fox Redforda původně nechtělo, protože byl vnímán jako další tuctový blonďák. Teprve nátlak již tehdy slavného Paula Newmana přispěl k obsazení Redforda do role málomluvného, nebezpečného a zároveň šarmantního pistolníka Sundance Kida.
Mezi Newmanem a Redfordem vznikla nezaměnitelná chemie, stojící na jemném špičkování a chlapské důvěře. Tento „buddy movie“ vzorec o čtyři roky později úspěšně zopakovali v legendárním podfukářském filmu Podraz (1973), jenž Redfordovi vynesl jeho první a jedinou hereckou nominaci na Oscara za hlavní roli.
Muž, který přinesl do Hollywoodu politiku
Zatímco velká část hollywoodských hvězd zapojovala své renomé při získávání pohádkových honorářů za role v populárních filmech, Redford na počátku 70. let udělal něco nevídaného: využil hvězdného vlivu k prosazování témat, která hýbala společností, ale studia se jich štítila.
V roce 1972 produkoval politickou satiru Kandidát, jež odhalovala myšlenkovou prázdnotu a marketingovou manipulaci v amerických volebních kampaních. O čtyři roky později přišel jeho největší občanský i filmový triumf s filmem Všichni prezidentovi muži (1976).
Redford odkoupil práva na knihu novinářů Boba Woodwarda a Carla Bernsteina o aféře Watergate, ještě než byla napsána. Prosadil vznik realistického, civilního thrilleru z redakce Washington Post a s Dustinem Hoffmanem vytvořil dvojici, jež přiměla celou generaci studentů a studentek žurnalistiky věřit v sílu investigativní novinařiny.
Hollywoodský životní styl plný pozlátka a večírků Redforda děsil. Svůj první velký honorář neinvestoval do vily v Beverly Hills, ale do dvou akrů půdy v divokém kaňonu Provo v Utahu pod horou Mount Timpanogos. Zde, mimo dosah bulváru, vybudoval svůj domov.
Prostor pro mladé tvůrce
Z Utahu se však postupně stalo víc než jen jeho osobní útočiště. V roce 1981 na místě založil neziskovou organizaci Sundance Institute a o něco později převzal upadající filmový festival. Redford cítil, že velká hollywoodská studia v 80. letech ztrácejí odvahu a soustředí se jen na „popcornové“ trháky. Chtěl vytvořit prostor pro mladé, neznámé tvůrce s osobitým viděním.
Ze Sundance se během dvou dekád stala meka nezávislého filmu. Právě zde odstartovaly své kariéry režisérské veličiny jako Steven Soderbergh, Quentin Tarantino, Darren Aronofsky, Paul Thomas Anderson, Chloé Zhao nebo Ryan Coogler. Redford se stal duchovním otcem amerického indie filmu. Přestože v pozdějších letech s hořkostí kritizoval komercionalizaci festivalu, základní myšlenka svobodné tvorby přetrvala.
Režisér s citem pro přírodu
Když v roce 1980 poprvé zasedl do režijního křesla, aby natočil snímek Obyčejní lidé, málokdo čekal zázrak. Redford však vytvořil mimořádně komorní psychologické drama o rozpadu jedné středostavovské rodiny po tragické smrti syna.
Téma přímo rezonovalo s potlačovaným smutkem v jeho vlastní rodině po smrti matky. Snímek v oscarovém klání porazil Scorseseho Zuřícího býka a Redfordovi vynesl Oscara za nejlepší režii.
Jako režisér se ukázal být trpělivým vypravěčem. Ve svých dalších snímcích jako Teče tudy řeka (1992) s mladým Bradem Pittem nebo v dobovém dramatu Otázky a odpovědi (1994) zkoumal věčné téma morálky, americké identity a vztahu člověka k přírodě.
Ani ochrana přírody nebyla u Redforda jen performativní. Už od počátku 70. let bojoval proti neregulované výstavbě v Utahu, odsuzoval narůstající počet uhelných elektráren a šestiproudých dálnic v kaňonech a přes pět desetiletí působil ve vedení Rady pro obranu přírodních zdrojů.
Redford se tak stal prototypem herce-environmentalisty mnohem dřív, než toto téma převzali Leonardo DiCaprio nebo Mark Ruffalo.
Odkaz elegána s tvrdým pohledem
Až do konce života zůstal přitom věrný zásadě hledat stále nové výzvy. V roce 2013, ve věku 77 let, odehrál v dramatu Vše je ztraceno roli osamělého jachtaře bojujícího s oceánem. Ve filmu nebyly žádné jiné postavy ani dialogy, jen fyzické herectví v nádrži s vodou, při němž utrpěl trvalou ztrátu sluchu na jedno ucho.
O pět let později se se svou hereckou kariérou elegantně rozloučil ve snímku Gentleman s pistolí (2018), kde si s nadhledem zahrál šarmantního bankovního lupiče.
„Narodil jsem se s tvrdým pohledem na svět. Když jsem se podíval kolem sebe, viděl jsem, co je špatně a co by mohlo být lepší,“ prohlásil Redford v jednom z posledních rozhovorů, které poskytl.
Související
32 fotografiíProhlédnout si 32 fotografií
Když dnes vzpomínáme na Roberta Redforda u příležitosti jeho nedožitých devadesátin, vidíme muže, který odmítl být produktem filmového průmyslu. Svou obrovskou popularitu použil jako páku ke změnám ve filmu, v ekologii i společnosti.
Robert Redford dokázal, že skutečně charismatickou osobnost z vás neudělá jen dokonalá tvář. Hodí se mít taky odvahu jít proti proudu a upřímná snaha měnit svět k lepšímu.