Od prosince v Česku vládne vláda Andreje Babiše, která se hlásí k „obraně národních zájmů“, ministerstvo kultury razí heslo „národní kultury“. Co si pod těmito termíny vy, profesor historie, představujete?

Samy tyto pojmy jsou víceméně neutrální, důležitý je jejich konkrétní obsah. Adjektivum „národní“ je zdaleka nejen u nás spojováno už od časů osvícenství s institucemi a událostmi mimořádného významu, které nemusí mít nic společného s nacionalismem. Nikdo asi neočekává, že například Národní divadlo bude uvádět pouze hry českých autorů a Národní galerie vystavovat výhradně práce českých umělců.

Jedním z více možných významů termínu „národní kultura“ může být buď tradiční lidová kultura, nebo kulturní proudy, které se jí inspirují. Takové trendy známe třeba z českého umění a literatury 19. století či z doby po roce 1918. Pokud se uplatňovaly v dialogu s tendencemi směřujícími za horizont úzce pojímaného češství, k vyrovnávání se s Evropou a se světem, mohly být i velice přínosné, jak se ukázalo zvláště na přelomu 19. a 20. století.

Ministerstvo kultury má, snad naštěstí, pouze velmi omezené nástroje k regulaci kulturního dění. Co si ono představuje pod pojmem „národní kultury“, to se třeba jednou dozvíme z jeho programových dokumentů typu Kulturní politiky.

Rovněž obrana národních zájmů může být věcí velmi úctyhodnou. Pokud si ale obránci uvědomují, že v českém případě jsou tyto zájmy vždy provázány se zájmy jiných národních a nadnárodních celků. Političtí myslitelé od Havlíčka a Palackého až po Masaryka (před rokem 1914) byli třeba právem přesvědčeni, že své národní zájmy Češi nejlépe uhájí pod ochranným „deštníkem“ habsburské monarchie.

V případě současné vlády si myslím, že „obrana národních zájmů“ je spíše líbivou frází. Vzhledem k pestrému, názorově neukotvenému charakteru vládní koalice, se tam vejde cokoliv a namísto skutků jsme hlavně svědky řečí.

Z hlediska historického kontextu. Proč se podle vás tyto termíny vrátily podobně do veřejného diskursu?

Ony tam vždy byly v nějaké podobě přítomné a dialog „české/národní versus evropské/světové“ se odehrává kontinuálně už od 19. století. Současná vláda není ve stavu, kdy by mohla nastolit opravdu zásadní společenská témata z hospodářské a sociální oblasti, natož otázky budoucího geopolitického směřování státu.

Na to se příliš bojí vlastních voličů, které možná někdy i podceňuje. Vyplňuje proto prázdný prostor rétorikou – a docela jí to jde. Abych ale nebyl nespravedlivý, podobně si počínaly již i některé vlády minulé a patří to k častým instrumentům politiky nejen u nás.

Kdy se v naší minulosti pojmy jako národní zájmy, národní kultura… nejvíce používaly?

Ve 20. století asi nejvíce za druhé republiky. Bohužel, nejčastěji ve smyslu „očištění“ národa a jeho kultury od rozkladných židovských a kosmopolitních vlivů, mezi něž nejen vyloženě fašističtí, ale třeba i katoličtí autoři počítali masarykovskou demokracii, která pro ně bídně zkrachovala v Mnichově.

Foto: Síť X

Tomio Okamura (SPD) versus profesor Vít Vlnas

Tady je ale třeba přiznat, že antisemitský přídech mělo slovo „národní“ už u mnoha velkých spisovatelů předchozích generací, včetně Nerudy, Svatopluka Čecha nebo bratří Mrštíků. Studentům říkám, aby si uvědomili, že tentýž jev, který v českém případě označujeme jako „národní obrození“, nazýváme v případě sousedních národů „vzestupem nacionalismu“. Slova jsou důležitá.

Kdybyste měl jako historik definovat „průměrného Čecha“, jak by vaše definice zněla?

Vůbec nijak. Nic takového jako „průměrný Čech“ neexistuje. Anebo, pokud vezmeme za interpretační klíč sportovní pokřik „Kdo neskáče, není Čech!“, tak by správně průměrný Čech měl být něco jako Pepek Vyskoč.

Víte, jaký národnostní mix máte vy sám ve své rodině? Do kterého století případně ten přehled máte?

Pokud je mi známo, tak asi všichni mí dosud poznaní předci (do 18. století) byli rolníci a drobní živnostníci s obcovací řečí českou. Kterýsi z nich kdesi na Podbrdí distribuoval střižní vlnu od ovčáků k domácím přadlákům a odtud přišla naše rodina ke svému ryze slovanskému příjmení. Kdybych chtěl, asi bych mohl být českým nacionalistou z lepších pokrevních důvodů než třeba pánové Babiš či Okamura.

Před časem jste se dostal do polemiky s Tomiem Okamurou ohledně Němců na našem území. On tvrdí, že v Sudetech původně nežili, že se tam přistěhovali. Poradil vám, abyste se dovzdělal. Lze tenhle rozsáhlý problém s Němci v Sudetech – kdo a kdy tam byl doma – zobecnit do několika vět?

Žádná z národností, která dnes žije v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, zde nežije od počátku věků. Všichni jsme sem odněkud přišli a nalezli tu svůj domov. Němečtí sedláci a řemeslníci se zde usazovali od středověku a jejich činnost znamenala z řady historických důvodů pro české země civilizační pokrok. Po staletí neměli jinou vlast než tuto; sami se definovali jako „die Böhmen“.

Až do 19. století si ani nedovedli představit, že by je mohlo cosi poutat více třeba k obyvatelům Hesenska či Durynska nežli k jejich sousedům, kteří mluvili česky a sdíleli s nimi zemi i životní osudy. Dramatický obrat přinesly až druhá polovina 19. století, sjednocení Německa, rozpad Rakouska a nacismus následovaný stalinistickou verzí komunismu.

Radu Tomia Okamury jsem si nevzal nijak osobně. On, ale mnohem spíše nějaký jeho webový mopslík, stejnou protiotázkou odpovídal na celou řadu dalších podnětů, asi jako antihrdina televizního seriálu Volha. Navíc měl pravdu, dovzdělávat se musím stále a znovu.

Používáte vy sám termín Sudety?

Termín „Sudety“ použil v geografickém smyslu už antický zeměpisec Klaudios Ptolemaios (asi 85–168, pozn. red.), ovšem nikdo neví, co tím vlastně myslel. Mnohem později, někdy v 18. věku, se tak začal označovat horský systém sahající od Lužice přes Krkonoše po Jeseníky. Až do rozpadu Rakouska se němečtí obyvatelé českých zemí sami označovali jako němečtí Češi, Moravané, Slezané…

Velká éra pojmů „Sudety“, respektive „Sudetendeutschen“ ve smyslu souhrnného označení všech německy hovořících Čechoslováků nastala až ve dvacátých a třicátých letech 20. století. Ono se to slovo používalo již dříve, šlo ale o výraz pro etnikum, nikoliv politickou entitu.

To jsou důvody, proč tímto termínem značně šetřím a mluvím nejčastěji o českých Němcích, respektive o Němcích v českých zemích.

Ve veřejném prostoru sledujeme rozsáhlé zneužívání historie, a to lidmi, kteří ji nikdy odborně nestudovali. Třeba právě Tomio Okamura má maturitu na Střední průmyslové škole chemické. Co je k tomu vede?

Všeobecná relativizace formálního vzdělání a absence potřeby elementárního kritického myšlení. Totéž, co mnohdy ústí do naivních představ, že vše najdete na internetu, rozhled získáte na YouTube a brzy za nás bude stejně myslet AI. Odtud už není daleko k rozvahám na téma vědců, kteří stejně lidem neřeknou pravdu, a nepotřebných univerzit, vychovávajících především příživníky pro evropské politické neziskovky.

Neonacisté a jejich projev v Plzni, 2019

Ono by to mohlo být i k smíchu, kdyby na druhé straně třeba pražská filozofická fakulta nečinila praktické kroky, které navenek mohou vypadat jako přitakání podobným trendům. S rozdělením univerzitních programů na „potřebné“ a „nepotřebné“ se o slovo poměrně nedávno přihlásil i náš poslanecký folklór.

Lze vysledovat nějaký zlom, kdy tento trend nastal?

Všeobecně, a asi i právem, se kořeny tohoto vývoje kladou do období covidové epidemie. Tehdy se odvěký lidový zvyk věřit na konspirace a spiknutí mocných propojil poprvé v masové míře s fenoménem sociálních sítí. Nevědomost spojená s bezmocí a s pocitem ohrožení se ukázala být politicky snadno zneužitelným jevem.

Prapůvod je ale v našich končinách mnohem starší. Už čeští obrozenci kladli moudrost neučeného českého lidu nad mudrování německých filosofů, kategorickou neúctu ke vzdělání projevovali jak nacisté, tak i komunisté. A koneckonců, absolventy vysokých škol svého času okázale pohrdali také rozliční samouci z prostředí předlistopadového disentu. Ne vždy právem.

Co radíte v kontextu zneužívání historie demagogy, propagandou i politiky svým studentům?

Snažím se dost času věnovat výkladům o manipulaci slov i obrazů, o tom, proč v konkrétní době potřebovali konkrétní lidé, abychom si historii zpětně naplňovali ideologickým obsahem podle jejich představ. Především se ale snažím posluchačky a posluchače vést ke kritickému myšlení podloženému znalostmi, aby si mohli vždy vytvořit kompetentní názor a byli imunní vůči dezinformacím.

Pojďme od minulosti k budoucnosti. Máte nějakou vizi, jak bude vypadat „typický Čech“ třeba za sto let?

Vzhledem k tomu, že ji nemám pro současnost, tím méně ji mohu mít pro budoucnost.

A odkud nám, Čechům, z vašeho pohledu, pohledu historika, nyní hrozí největší nebezpečí?

Chtělo by se aforisticky říci, že především od nás samých. Bohužel, ve skutečnosti jsou tu dvě opravdu veliká a na nás prakticky nezávislá ohniska skutečného ohrožení: Rusko a změna klimatu. Naštěstí snad s obojím lze stále ještě něco dělat.

Anketa

Považujete se za hrdého Čecha, Češku?

Ano, volím proto strany, které hlásají ochranu národních zájmů.

Ano, ale nikdy bych nevolila žádnou stranu, jejíž program je „hlasitě“ opřen o národní zájmy.

Ne, spíš se cítím jako Evropan/Evropanka.

Ne, cítím se jako obyvatel/ka Země.

Celkem
hlasovalo
554
čtenářů.

Foto: SPD