Kromě skupinky, která se drží v prvních třech plaveckých drahách, je v pondělí dopoledne v bazénu TJ Tesla Brno v městské části Lesná celkem klid. Na první pohled by věk plavců málokdo hádal. Skupinka je skoro neustále v pohybu a střídá plavecké styly, většina má na sobě barevné koupací čapky, sportovní plavecké brýle a někteří i gumové ploutve na nohách.
Po žebříku z bazénu vylézá s širokým úsměvem šestadevadesátiletá Dagmar Ferebauerová. „Mně to už dneska stačí,“ hlásí. „Vždycky si říkám, že uplavu tak kilometr. Dneska to bylo možná trochu míň.“
Pohyb miluje od mládí, na pedagogické fakultě vystudovala tělesnou výchovu a učila pak nejen tělocvik, ale třeba také balet. A samozřejmě plavala. „Ale až před třiceti lety mě přemluvili, abych se k nim přidala a začala jezdit na závody veteránů.“
Naposledy startovala na mistrovství Evropy v Římě před čtyřmi lety, kde získala tři zlaté a jednu stříbrnou medaili.
Závodí se v kategoriích podle věku, a to v rozmezí pěti let (tedy například 80 až 84 let), a to už od pětadvaceti. Ano, i v tomto věku už jsou někteří plavci za zenitem a mohou se podle pravidel účastnit veteránských závodů. Je pochopitelné, že čím vyšší věk, tím startovní pole řídne.
„Musím už plavat s mladšími, tím pádem je to pro mě trochu nepříjemné,“ přiznává paní Dagmar. „Já sice ve své kategorii vyhraju, ale oni jsou kus přede mnou a o moc lepší,“ konstatuje.
Medailové žně
Předsedou klubu a člověkem, který všechny stmeluje a motivuje, je Rudolf Šmerda, teprve dvaaosmdesátiletý, čímž trochu snižuje průměrný členský věk. Na přání fotografa ochotně vyleze na stupínek a skočí do vody ukázkovou šipku. A protože kolega potřebuje víc snímků, vzápětí skok zopakuje.
Nechce se věřit, že v deseti letech jej trenér odmítl coby neperspektivního se slovy „z tebe plavec nikdy nebude“. Ještě v produktivním věku dokázal, jak se trenér mýlil. Na závodní úrovni se věnoval jak plavání, tak třeba vodnímu pólu.
Dřív jsem říkal, že každý rok je cítit, teď už říkám každý měsíc.
„Dostal jsem se do reprezentace v ploutvovém plavání a asi osm let jsem dělal kapitána národního mužstva. Byli jsme i ve finále mistrovství Evropy a máme medaili ze štafety. Dodnes plavu s ploutvemi, hlavně při čtvrtečním tréninku, to se zaměřuju na nohy,“ říká původní profesí elektromontér, jenž třicet let provozoval v Brně vinárnu a před důchodem ještě působil v pojišťovnictví.
Jeho sportovní úspěchy v mládí se ale nedají měřit s tím, co následovalo, když přešel do kategorie masters, tedy veteránů. Jen stručně: třiadvacet titulů mistra světa, devětadvacet titulů mistra Evropy, více než stokrát překonané české rekordy. „Asi jsem trochu blázen nebo rarita,“ říká o sobě.
Za svoje nejúspěšnější vystoupení považuje World Masters Games v Sydney roku 2009, jakousi olympiádu pro veterány. To mu bylo 65 let a v bazénu tehdy vybojoval šest zlatých a jednu stříbrnou medaili, čímž se stal vůbec nejúspěšnějším mužským účastníkem her, na nichž zápolilo celkem osmadvacet tisíc sportovců.
Foto: Patrik Uhlíř, Novinky
Dagmar Ferebauerová si i v šestadevadesáti „nakládá“ kolem kilometru.
Závody až v důchodu
„Tohle je můj velký soupeř,“ ukazuje Rudolf Šmerda do vody, kde další délku bazénu zdolává František Pokorný. „Ale už je mu pětaosmdesát a trošku vadne. Jinak jsme se ale spolu mydlili celou dobu,“ směje se.
Celkově má klub třiadvacet členů, nejstaršímu bylo nedávno sto jedna let, ale mezi aktivní plavce se už nepočítá. Pravidelně jich chodí trénovat deset až patnáct, soutěží se účastní přibližně desítka.
Tréninky se konají dvakrát týdně. „Jsem na sebe tvrdý,“ zdůrazňuje předseda. „Pokaždé dávám tak kolem dvou kilometrů. První kilometr takové ostřejší plavání, ale ne absolutně. A druhý kilometr si dám sprinty nebo si to rozložím, třeba si dám dvoustovku motýlka,“ nastiňuje. „Byly i takové varianty, že bych chodil třikrát týdně, ale pak mě to víc zmáhá, regenerace trvá déle a život je tím omezený. Dřív jsem říkal, že každý rok je cítit, teď už říkám každý měsíc.“
To už si ale povídáme v suchu v zázemí nad bazénem, kde si jeden po druhém kupují kávu v automatu. I to patří k jejich rituálu. Povídání se nese v pozitivním duchu, jen občas zaslechnu, čí manžel má Alzheimera nebo čí manželka si při procházce zlomila krček stehenní kosti a nemůže chodit. Není pochyb o tom, že někteří mají dost velké všední starosti. Při plavání a setkání s přáteli je ale mohou alespoň na chvíli pustit k vodě.
„Naše tréninky mě nutí dvakrát týdně vstát a jít něco dělat. A i když se mi třeba nechce, ve vodě už je mi pak dobře,“ říká třiaosmdesátiletý Vratislav Banďouch. Blahodárný vliv pohybu ve vodě pozoruje hlavně na dýchání. „Samozřejmě i na svalech, ale dýchání je pro mě podstatné. Opravdu si plíce pořádně protáhnu.“
Sám patří k těm členům klubu, kteří tento sport znovuobjevili až v pozdějším věku. „Plavat jsem sice chodil, ale závodně jsem začal až v důchodu.“
Musíš, jedem!
Sedmašedesátiletá Věra Novotná se kvůli svému věku označuje za benjamínka, ale má podobnou zkušenost: „Moje maminka plavala závodně, já jsem se tomu věnovala do maturity. Až v důchodu jsem svoji plaveckou kariéru obnovila.“
K pravidelným návštěvníkům bazénu patří manželé Černí, oba v minulosti vrcholoví sportovci a také rodiče tří dětí, mimo jiné dcery Hany, která v bazénu reprezentovala Česko na třech olympiádách. To její otec se prosadil v lyžování, a jak podotýká, ještě před deseti lety vyhrál slalom veteránů.
„Jenže pak mě klepla pepka, zmizela mi rovnováha z hlavy, takže lyžovat už nemůžu. V bazénu to ale nevadí, akorát když dělám kotoulovou obrátku, tak vždycky vystřelím do vedlejší dráhy,“ popisuje jednaosmdesátiletý Jiří Černý s úsměvem.
„Jsem z plavecké rodiny a manželka mě přemluvila, ať s ní chodím v rámci rehabilitace. Když se mi někdy nechce, žena vždycky zahlásí ‚musíš, jedem‘, tak si to tady pravidelně vždycky hodinu užíváme. Už jsem dokonce plaval předloni první mezinárodní závod. Z šedesáti přihlášených chlapů jsem byl úplně poslední, ale prý jsem měl dobrý styl…“
Při vytíženosti jeho o čtyři roky mladší ženy Bohumily, která závodila mimo jiné v ploutvovém plavání, se zdá, jako by sportovní kariéru nikdy neukončila. Kromě plaveckého klubu je členkou ještě jiné skupiny bývalých sportovkyň a pohybovým aktivitám se věnuje denně.
Jiné sporty odpadaly, běhání kvůli kotníkům, tenis kvůli ramenu, až zbylo plavání.
„Každý den dopoledne někam vyrážím – jako do práce. V úterý a ve čtvrtek mám cvičení pro starší a pokročilé. Sem do bazénu pak chodím kromě plavání ještě ve středu a v pátek, kdy máme aquafitness, docela tvrdou posilovačku ve vodě. Ale abych řekla pravdu, na plavání mě nejvíc baví to, jak se tu sejdeme na kafi po tom, co vylezeme z vody. Mě totiž plavání od stěny ke stěně vůbec nebaví,“ prozrazuje za všeobecného smíchu.
Foto: Patrik Uhlíř, Novinky
Františka Pokorného chytlo plavání už v mládí, ale věnoval se i jiným sportům.
Úleva pro klouby
Úspěšnou plavkyní bývala – a vlastně stále je – dvaaosmdesátiletá Eva Liščinská. Pětinásobná mistryně republiky závodila především na stometrové trati stylem kraul. Před časem se dokonce zahlédla v jedné reportáži v reprízovaném Československém filmovém týdeníku, jenž ukazuje události staré přesně padesát let. U svých dvou synů si ale řekla, že je nenechá „počítat kachličky“, ale raději je dá na orientační běh. Zpětně pak docenila některé přednosti pohybu ve vodě. „Běhání je chytlo, ale strašně se při něm ničí kolena. Já mám lepší klouby než oni.“
„Já jsem s plaváním začít musela,“ přidává se sedmasedmdesátiletá Alena Kovářová, která se jako malá potýkala s dětskou obrnou. „Sice se to v zárodku celkem utlumilo, ale měla jsem pak následky, začala jsem kulhat a chodila jsem ještě dva roky o berlích. Plavat jsem začala, aby se tělo dostalo trochu do kondice,“ vysvětluje. A doteď vlastně nikdy nepřestala. „Oni mě nenechali,“ mrkne na své přátele.
Na otázku, co je pravidelně žene do bazénu, odpovídají vesměs podobně. Je to radost, ale i nutnost pohybu. „Člověk něco dělat musí, ne? Je to pro tělo příjemné a neničíte si klouby. Do toho ještě chodím cvičit nebo hrát kuželky. Je třeba být aktivní, nejen sedět doma a dívat se z okna,“ je přesvědčená Dana Maloňová, která o rok překročila osmdesátku.
O čtyři roky starší František Pokorný pokračuje: „Měl jsem rád pohyb, plavání jsem se věnoval prakticky od mládí, k tomu řadě dalších sportů. Jiné sporty ale postupně odpadaly, běhání kvůli kotníkům, tenis kvůli ramenu, až zbylo plavání. Důležité je mít každý den nějakou činnost, a pak taky ten sociální kontakt. Vždyť my se někteří známe skoro od dětství!“
Aspoň kilometr a půl
„Voda je bezvadný živel, já s ním navíc měla spojenou i profesi,“ prozrazuje Věra Novotná, která vystudovala technologii vody a zabývala se jak tou pitnou, tak odpadní. „Je to vzácná věc a máme si jí vážit. Kromě toho mám potřebu se i v důchodu hýbat. Bydlím v Bystrci, a pokud nejsem tady v bazénu, tak na Brněnské přehradě. A to i v zimě.“
Slovo živel přišlo na mysl i Jiřímu Černému. „Je to nádherný živel, který ale na druhou stranu nic neodpustí. Já už teď plavu tři kilometry týdně. Když to vydržím,“ dodává.
„Já uplavu jenom tolik, kolik se mi chce, a když se mi nechce, tak jdu pryč,“ přisazuje si Bohumila Černá.
„To já musím na tréninku uplavat patnáct set metrů,“ prohlašuje Eva Liščinská. A kdyby ne? „Tak nejdu domů.“
Foto: Patrik Uhlíř, Novinky
Pro předsedu klubu Rudolfa Šmerdu je hodinka v bazénu i přípravou na závody.
Foto: Patrik Uhlíř, Novinky
Trénink málokdy vynechá a fyzičku by mu mohli závidět o desítky let mladší lidé.
Foto: Patrik Uhlíř, Novinky
Ve vodě si sice veteráni stihnou poklábosit, ale především naplavou stovky metrů.
Foto: Patrik Uhlíř, Novinky
Předseda musí jít příkladem, a tak i v dvaaosmdesáti letech vystřihne šipku.
