Dědictví, které přišlo z poslední vůle

Na první pohled je to jen položka v usnesení pražských radních. Dvě nemovitosti a finanční prostředky v celkové hodnotě přes 13 milionů korun. Za číslem se ale skrývá příběh ženy, jejíž jméno veřejnost nezná a která se rozhodla odkázat svůj majetek Zoo Praha. Přijetí dědictví v srpnu 2026 schválila Rada hlavního města Prahy, protože zoo je příspěvkovou organizací hlavního města.

Podle mluvčího Zoo Praha Filipa Maška přitom nejde o mimořádnou událost v tom smyslu, že by zahrada dostávala dědictví jednou za mnoho let. Podobných případů se podle něj objevuje několik ročně. Jednou jde o hotovost, jindy o cenné papíry a někdy také o nemovitosti. Nejnovější odkaz je však svou hodnotou nepochybně výrazný.

Proč právě zoo?

Člověk si při slově dědictví většinou představí děti, partnera, příbuzné nebo blízké přátele. Závěť ale může být také posledním rozhodnutím člověka o tom, co má pokračovat dál. A právě tady se objevuje zajímavý fenomén: někteří lidé své peníze či majetek přenechávají instituci, ke které si během života vytvořili silný vztah.

Pražská zoo tento vztah buduje s návštěvníky po generace. Pro někoho jsou její cesty spojené s dětstvím, pro jiného s prvními návštěvami s vlastními dětmi. Jiný člověk tam může chodit sám, protože mu pobyt mezi zvířaty jednoduše přináší klid. A právě osobní vazba může být při rozhodování o závěti důležitější než samotná představa, komu „by se majetek měl“ předat.

Není to první milionové dědictví

Nejnovější případ proto není v historii Zoo Praha ojedinělý. V roce 2021 získala zahrada dědictví v hodnotě 16 769 398 korun od dlouholeté návštěvnice. Žena neměla vlastní příbuzné a podle vzpomínek jejích celoživotních přítelkyň zoo pravidelně navštěvovala. Chodila tam údajně „odvětrat negativní myšlení“. Součástí dědictví byla hotovost i nemovitosti.

Příběh tehdy zaujal právě tím, že za milionovou částkou nebyla anonymní finanční transakce, ale velmi osobní vztah. Přítelkyně zesnulé ženy dokonce napsaly řediteli zoo Miroslavu Bobkovi dopis, v němž si přály, aby zahrada její památku nějak připomněla. Vysvětlovaly, že jejich kamarádka zoo milovala a trávila v ní krásné chvíle.

A nebyl to jediný případ.

Miliony, které přicházejí po desetitisících?

V roce 2022 informoval Deník o dalším dědictví, tentokrát ve výši více než 1,44 milionu korun. Peníze odkázala zoo Milada Dostálová v závěti z roku 2016. Také tehdy vedení zahrady zdůrazňovalo, že podobné případy nejsou výjimečné.

Podle tehdejšího vyjádření mluvčího Zoo Praha řešila zahrada během předchozích dvanácti měsíců sedm pozůstalostních řízení. Většinou šlo o peníze různých částek, ale objevovaly se také nemovitosti. Právě tehdy zaznělo, že zoologická zahrada obdrží dědictví i několikrát ročně.

Čísla tedy ukazují, že nejde o jednorázovou kuriozitu. Zoo Praha má s dědictvími soukromých osob dlouhodobou zkušenost.

Foto: Pixabay Rekord? Šedesát milionů

Nejpozoruhodnější příběh je ale ještě výraznější. Rekordní dědictví, které pražská zoo získala od soukromého dárce, mělo podle současného vyjádření jejího mluvčího hodnotu přibližně 60 milionů korun. Za odkazem stál známý chovatel exotických papoušků Stanislav Rákos.

Jeho dědictví mělo zahrnovat přibližně deset milionů korun v hotovosti a nemovitosti v hodnotě kolem 50 milionů. Z prostředků následně vznikl Rákosův pavilon vzácných papoušků. Tady je dobře vidět, jak může soukromé dědictví získat konkrétní podobu přímo v areálu zahrady. Peníze nezůstaly pouze číslem v účetnictví. Přeměnily se v místo, které mohou navštěvovat další generace.

Co se s takovým majetkem děje?

U hotovosti je cesta poměrně jednoduchá. Zoo ji může využít jako jeden ze zdrojů financování své hlavní činnosti, tedy provozu a péče o zvířata. U nemovitostí je situace složitější a každý případ se posuzuje individuálně. Mohou zůstat v majetku organizace, případně může být za určitých okolností výhodnější jejich prodej a využití získaných prostředků pro činnost zoo.

Takový odkaz navíc není jen soukromou věcí mezi dárcem a zahradou. Protože Zoo Praha je příspěvkovou organizací hlavního města, přijetí dědictví musí schválit její zřizovatel, tedy Praha. Právě proto se o nejnovějším odkazu rozhodovalo na úrovni městské rady.

Poslední vůle jako poslední způsob podpory

Je na tom něco zvláštního. Člověk celý život něco získává, buduje, kupuje a shromažďuje. A potom přijde okamžik, kdy musí rozhodnout, co s tím bude dál. Někteří lidé chtějí, aby majetek zůstal rodině. Jiní myslí na charitu, nemocné, kulturu, ochranu přírody nebo konkrétní organizaci.

V případě Zoo Praha se zdá, že některé lidi spojuje právě osobní zkušenost. Neodkazují peníze abstraktní instituci. Odkazují je místu, které znají.

Možná si vzpomenou na slona, kterého chodili pozorovat jako děti. Na první návštěvu s vlastní rodinou. Na hodiny strávené mezi výběhy. Nebo jednoduše na pocit, že v zoo na chvíli unikli každodenním starostem.

Majetek se může proměnit v něco, co přežije svého majitele

Na nejnovějším dědictví je přitom pozoruhodné, že o jeho dárkyni téměř nic nevíme. Její jméno nebylo zveřejněno a příslušné dokumenty jsou anonymizované. Zůstává po ní především to, co se rozhodla odkázat. Dvě nemovitosti a finanční prostředky v hodnotě přes 13 milionů korun.

Možná právě proto působí podobné příběhy zvláštním způsobem. Neznáme člověka, který majetek vytvořil, ani jeho životní příběh. Víme jen, že měl nějaký vztah k místu, kterému nakonec svěřil část svého odkazu.

A zatímco peníze mohou během několika let změnit majitele, dobrá instituce je může proměnit v něco mnohem trvalejšího. V péči o zvířata, nové expozice, veterinární péči, ochranu ohrožených druhů nebo jednoduše v každodenní fungování zahrady.

Možná je to jeden z nejzajímavějších způsobů, jak může člověk pokračovat ve svém příběhu i poté, co už v něm sám nemůže psát další kapitoly.

V případě pražské zoo navíc nejde o jediného člověka. Milionové dědictví se tu postupně stává pozoruhodnou, byť veřejnosti často málo známou součástí její historie. A někde mezi účetními dokumenty, závěťmi a rozhodnutími městských rad tak vznikají příběhy lidí, kteří si přáli, aby něco, co měli rádi za života, mělo budoucnost i po jejich odchodu.

Tipy na zajímavé čtení: