Nejznámější případ české femicidy, tedy vraždy ženy jejím ať už současným nebo bývalým partnerem, je nedávno dokonce zfilmovaná tragédie oblíbené spisovatelky Simony Monyové, kterou její manžel ubodal jen pár metrů od jejich tehdy sedmiletého syna.
Ukázkovým příkladem femicidy byla i smrt dcery spisovatele Ondřeje Neffa, kterou uškrtil její manžel kabelem od elektrospotřebiče, když zjistila, že jí dlouhodobě lže a plánovala se s ním rozejít. Po Ireně zbyla dvouletá dcera.
Učitelku Zuzanu ze slovenské Gelnice zabil její manžel před očima jejich dvou dětí – maturanta a žákyně základní školy, když byl propuštěn z vazby, kde byl pro její dřívější napadení. Slovenský ministr spravedlnosti Susko to nejprve označil za „selhání jednotlivce“, aby po měsíci přiznal, že šlo o systémovou chybu. Zuzanu totiž nikdo neupozornil, aby si dávala pozor, že její agresivní manžel se sklony k alkoholismu má být propuštěný na svobodu. Přitom o to vysloveně prokuraturu žádala.
Nejnověji doplatila na zlobu a ego svého o dvacet let staršího manžela maminka čtyř dětí z Českých Budějovic, která se ho rozhodla opustit. O víkendu si na ni počkal na cyklostezce u Dlouhého mostu přes Vltavu a před očima společných potomků ji zavraždil nožem.
Co je na tom zarážející? Že se české (ani slovenské) úřady ani neobtěžují statisticky sledovat, kolik takových zbytečných smrtí ročně zasáhne do života nejbližších oběti i pachatele. Minimální zájem ze strany státu je už o dění před samotným činem, které má podle odborníků vždy stejný scénář – fyzické či psychické týrání, které nakonec vyvrcholí smrtí ženy. Když se ohrožená obrací na policii, dost často slyší, že se má přihlásit, až když jí dotyčný opravdu něco udělá.
Nedávný případ poslance Jaroslava Foldyny (SPD) vykázaného ze společné domácnosti a zbaveného legálně držených zbraní je spíš výjimkou než pravidlem. I v jeho případě se objevilo zlehčování jeho nebezpečného jednání slovy, že „se jedná o vyvrcholení určité manželské krize po čtvrt století soužití,“ jak uvedla tisková mluvčí SPD. Ovšem zvlášť šokující byla její další věta: „Pan poslanec Foldyna nám sdělil, že se nejednalo o fyzické násilí.“ Jako by mělo jít o polehčující okolnost, které dotyčnému propůjčuje div ne svatozář!
Odhodlá-li se sama žena k odchodu z toxické domácnosti, bývá terčem pronásledování partnera a nezřídka je i tlačena – ať už okolím nebo i úřady, aby mu ještě „dala šanci“. Trpí tím psychika její i dětí, což sice není stejné jako třeba zlomená ruka nebo popáleniny od cigarety, ale v duších to udělá mnohem větší jizvy.
Slovenský případ oblíbené učitelky Zuzany vyvolal u našich východních sousedů diskuzi, zda by „alespoň“ nemělo dojít k automatickému informování rodinných příslušníků o propuštění agresora, který se dopustil domácího násilí.
Kolik žen bude muset ještě zemřít, abychom se začali problémem femicidy opravdu seriózně a celospolečensky zabývat a nezametat ho pod koberec?
Světová zdravotnická organizace definuje femicidu jako úmyslnou vraždu ženy kvůli jejímu pohlaví, v širším slova smyslu jde o každé zabití ženy či dívky. U domácího a partnerského násilí, na které se redakce zaměřila, je důležité i úmyslné těžké ublížení na zdraví – někdy je od dokonané femicidy dělí jen shoda náhod nebo rychlá pomoc okolí.
Femicida se od jiných usmrcení zásadně liší tím, kdo ji páchá a proč. Ve většině případů jsou pachatelé muži – současní nebo bývalí partneři oběti a smrtícímu útoku zpravidla předchází dlouhodobé zneužívání, vyhrožování, zastrašování nebo sexuální násilí. Obětí nakonec nemusí být jen samotná žena, ale také její děti nebo jiné blízké osoby.