Kdyby se Filip Turek po zveřejnění videa, ve kterém na historické zřícenině Baba ostřeluje svého kamaráda jogurty, jednoduše postavil před kameru, projevil trochu pokory a ukázal alespoň základní sebereflexi, málokdo by se nad tím dnes pozastavoval. Byla to stará, hloupá a do jisté míry infantilní klukovina. Každý v životě udělá přešlap a veřejnost bývá k mladickým výstřelkům poměrně tolerantní, pokud se k nim dotyčný dokáže postavit čelem jako dospělý člověk.
Jenže to, co poslanec a vládní zmocněnec předvedl ve svém omluvném videu, má k pokoře a dospělosti daleko. Turkovo vystoupení totiž nebylo omluvou, ale výsměchem a ukázkou arogance. Smutné na tom je, že si poslanec pravděpodobně vůbec neuvědomuje, že již není pouhým influencerem, ale veřejným činitelem. Politikem, kterého lidé zvolili a kterému dali svou důvěru. A právě vůči nim neprojevil ani špetku respektu.
Jogurty jako připomínka okupace
Místo uznání chyby předvedl Turek něco, za co by se nemusel stydět ani autor toho nejdivočejšího kabaretu. Spojit házení jogurtů po chráněné zřícenině Baba s masovou emigrací po srpnu 1968? To už vyžaduje opravdu silný žaludek. Turek ve svém vyjádření z 19. srpna bez váhání naroubovat jogurtový incident na tragické výročí okupace ČSSR a vykonstruoval z něj bizarní paralelu. Neopomněl zdůraznit, že kamarád, po kterém mléčné výrobky vrhal, následně emigroval do USA, čímž naznačil jasnou spojitost s odchodem tisíců Čechoslováků po příjezdu tanků Varšavské smlouvy.
Celou věc navíc okamžitě zneužil k výpadu proti Hradu. Vyjádřil naději, že jeho „jogurtgate“ neubere v médiích prostor prezidentu Petru Pavlovi. Hlavu státu přitom tituloval jako „našeho největšího bojovníka proti socialismu, za demokracii a za morálku“ a požadoval, aby Pavel veřejnosti objasnil, jak okupaci z roku 1968 vnímá dnes – což Turek ve videu hned podpořil vložením staršího archívního úryvku rozhovoru.
To vše s jediným cílem odvést pozornost od vlastní neodpovědnosti. Podstatou incidentu přitom není nic jiného než neschopnost přiznat lidskou chybovost. Místo aby Turek chlapsky uznal, že se choval nevhodně, raději začal zpochybňovat motivace médií a podsouval divákům, že video má zastínit kauzy typu Dozimetr či stav automobilového průmyslu.
Nepochopený chudák Turek
Filip Turek se dlouhodobě snaží stylizovat do role neomylného superhrdiny, který stojí nad běžnými pravidly i konvencemi. Jenže tuto iluzi s ním sdílí už jen ti nejvěrnější příznivci. Pro většinu veřejnosti působí jeho chování čím dál křečovitěji. Své vlastní přešlapy se snaží systematicky bagatelizovat a z lidí, kteří od něj vyžadují standardní politickou kulturu, dělá hysteriky.
Tímto přístupem však nejvíce opovrhuje právě svými vlastními voliči. Předpokládá totiž, že jeho voličský tábor je tvořen lidmi, kterým lze předložit jakkoliv absurdní výmluvu a oni mu za ni ještě zatleskají. Místo toho, aby jim ukázal, že si jejich hlasů váží a dospěl do role odpovědného zákonodárce, nabízí jim jen divadélko, ve kterém jsou všichni okolo ti špatní a on jediný ten ublížený a nepochopený.
Tento případ ale nelze v žádném případě smést ze stolu jako ojedinělý výstřelek z mládí či chvilkové neuvážení, nad nímž by bylo možné přimhouřit oko. U Filipa Turka se totiž nejedná o náhodné přešlapy, ale o dlouhodobý vzorec chování. Projevuje se u něj naprostý nedostatek sebereflexe a tendence jednat podle stejného scénáře prakticky při každé krizové situaci, kdy místo vyvození osobní odpovědnosti přichází relativizace, arogance a zpochybňování zavedených společenských i právních norem.
Tento přístup je nejvíce patrný na jeho postojích k vlastní rasistické a extremistické minulosti. Když policie prověřovala jeho historické příspěvky na sociálních sítích a dospěla k závěru, že jejich obsah naplnil znaky trestných činů, a to včetně tak závažných činů, jako je schvalování popálení malé romské holčičky či veřejné hajlování. Turek však veškerá zjištění smetl ze stolu. Místo toho, aby projevil jakoukoli lítost, zaštítil se pouze tím, že nebyl pravomocně odsouzen soudem. Závěry vyšetřovatelů pro něj nebyly impulsem k nápravě, ale jen překážkou k prokličkování.
Trvalým rysem jeho veřejného vystupování zůstává také otevřená arogance vůči státním institucím a základním principům demokratického zřízení. Výroky o nutnosti „deratizace“ ministerstev od „parazitů“ odhalily hluboký nedostatek úcty nejen ke státním orgánům a jejich zaměstnancům, ale i k samotné funkci poslance. Závažnost těchto slov byla natolik alarmující, že situaci musel následně zachraňovat dokonce i premiér.
Politik, který nedokáže přiznat ani jogurt, neponese odpovědnost nikdy
Případ s vrhajícím jogurty je v jádru banální, ale symbolicky velmi cenný. Ukazuje totiž charakterový rys, který je pro výkon jakékoliv veřejné funkce nebezpečný: neschopnost nést následky za vlastní činy. Politik, který nedokáže přiznat ani to, že před lety dělal hloupé věci, těžko dokáže přijmout odpovědnost u témat, která skutečně hýbou touto zemí.
Filip Turek znovu promarnil příležitost ukázat, že dorostl do role, kterou mu voliči přisoudili. Namísto toho potvrdil, že role ublížené oběti je to jediné, co dokáže veřejnosti nabídnout.