Někdejší idylku klidného rozchodu vystřídala ostrá slova. Lela už se nebojí velkých soudů. Nad Karlosem vynesla tvrdý ortel.
„Co se týče lží mého manžela, brzy už exmanžela. Za ty roky jsem si, bohužel, už zvykla. Myslím, že k tomu už není třeba víc říkat. Pro mě je to jednoduše ubohé a zároveň smutné,“ vzkázala Lela Expresu.
A následovala ještě mnohem tvrdší rána. „On totiž celý život žije ve své vlastní velké lži a jestli mu lidé uvěří, nebo ho časem prokouknou, je už na každém z nich,“ dodala.
Právě chronické lhaní tak Lela vykresluje jako Karlosovu Achillovu patu. Její tvrzení je samozřejmě pohledem manželky uprostřed vyhroceného rozchodu a samo o sobě nemůže být žádnou psychiatrickou diagnózou. Pojem patologické lhaní ale psychologie skutečně zná.
V odborné literatuře se používají také pojmy pseudologia fantastica nebo mytomanie. Psychologové Drew Curtis a Christian Hart, kteří se patologickým lhaním dlouhodobě zabývají, jej popisují jako přetrvávající, všudypřítomný a často nutkavý vzorec nadměrného lhaní, který může člověku narušovat vztahy, práci i další oblasti života.
Curtis v rozhovoru pro Americkou psychologickou asociaci upozornil také na jednu podstatnou věc: „Mnoho patologických lhářů si lhaní uvědomuje a lže záměrně.“ Podle jeho výzkumu ale někteří zároveň nedokážou dobře vysvětlit, proč zalhali. Jedna nepravda pak může vyvolat další a vzniká řetězec lží, který má zakrýt ty předchozí. U části lidí může mít takové jednání až nutkavý charakter a v daném okamžiku jim krátkodobě přinášet úlevu od napětí.
Patologické lhaní přitom zatím není vedeno jako samostatná diagnóza v hlavních psychiatrických klasifikačních systémech. Odborníci se stále přou, zda má být samostatnou poruchou, nebo spíše příznakem či vzorcem chování, který se může objevovat v různých souvislostech.
Jestli se některý z těchto odborných popisů vztahuje právě na Karlose Vémolu, samozřejmě nelze z veřejných výroků jeho ženy určit. Jedno je ale z Lelina vzkazu jasné: právě lhaní považuje za problém, který jejich vztah provázel roky.
