Ve čtvrtek se na Potštátsku se zřítila větrná elektrárna, Jak byste to jako inženýr komentoval?


Ta elektrárna byla přes dvacet let stará a proti těm nově plánovaným byla nízká, měřila jenom 30 metrů. Pro srovnání čtenářů je to s výškou podobné, jako kdyby spadl elektrický sloup vysokého napětí, což se občas stává, anebo v případě nové elektrárny 250 metrů vysoké jako kdyby spadla v Paříži Eiffelova věž.


Starosta má zkušenosti a rozum a říká, že se menší elektrárny mají stavět nejméně kilometr od obydlené zástavby. Bylo to daleko od obce na poli, nikdo tam tou dobou naštěstí neoral a ani žádná zvířata se tam nepásla, takže je to spíše memento a upozornění v pravý čas ještě před volbami než skutečné neštěstí. Jsem rád, že se to stalo, a jsem rád, že se u toho nic nestalo. V oboru i mezi veřejností to vyvolalo velký dialog.


Médii proběhal informace, že šlo o elektrárnu „z druhé ruky“. Co by to mohlo pro její bezpečnost znamenat?


Počkám si na celkovou zprávu, zajímá mě hlavně, proč to bylo a co se všechno zanedbalo.


Někteří naši developeři plánují nakupovat vyřazená zahraniční zařízení z druhé ruky, podobně jako se kupují z Německa stará nebo nabouraná auta, která se u nás renovují. Ta auta ale mají u nás povinnou technickou prohlídku. Kdyby při pravidelné kontrole měla větrná elektrárna rezatý stojan nebo jí padala vrtule, tak se na to s velkou pravděpodobností přijde. Problém je, že k tomu nemáme žádné předpisy, ale už by to chtěli všude stavět.


Jaké je celkově riziko podobných havárií?


Technická rizika se dají řešit, když na to máme normy. Někdy jsou ale i ty normy porušovány, a pak je potřeba, aby existovaly účinné formy nápravy. Před lety zarazila Dana Drábová ČEZu jadernou elektrárnu a s tím související vývoz elektřiny, když podváděli při její pravidelné kontrole, aby ušetřili čas a peníze. Ale dnes nemáme u té větrné elektrárny ani závazné technické předpisy na tu kontrolu, ani autoritu typu Státního úřadu pro jadernou bezpečnost, která by si něco takového troufla. Dana měla v tomto své zásady a v té době i politickou podporu postavila se i ČEZu a Danielu Benešovi.


Představte si, že bychom jeli po dálnici starým německý autem a upadlo mu kolo. Pak můžeme mluvit o štěstí, že se nám nic nestalo ani že jsme jiného nezranili nebo nezabili. Ale ta nová monstra, co sem chtějí vozit, jsou ve srovnání s ojetým autem z Německa velká jako kamion nebo patrový autobus. Dovede si představit, že by tu někdo koupil z Německa starý dvoupatrový autobus a bez technických prohlídek s tím jezdil? To samé platí i pro nový autobus bez předpisu na povinné pravidelné kontroly, protože se za pár let ojezdí i on. A v případě složitějšího zařízení také závazných technických předpisů na zkušební provoz včetně vibrací a hluku.


Je podle vás nutné zavést technické normy a povinné prohlídky větrných elektráren?


Určitě ano. Dokážete si představit, že by třeba v letecké dopravě nebyly normy na pravidelné prohlídky letadel před letem a podrobné po určitém počtu nalétaných hodin, a nechávalo se toto vše na libovůli výrobců letadel a leteckých společností? To by se všichni báli létat a letecká neštěstí by byla na podobném pořadu dne jako silniční nehody.


Airbus A 300 má délku i rozpětí křídel kolem 50 metrů. Plánovaná větrná elektrárna 6MW je vysoká 200 až 250 metrů a průměr rotoru má 150 metrů. Je to jako kdybychom pět velkých dopravních letadel postavili na sebe do výšky na ocas a mávali trojnásobným rozpětím křídel rychlostí 300 kilometrů za hodinu, což je vzletová rychlost toho letadla. A teď si představte, že by v této rychlosti a setrvačnosti jedno křídlo upadlo a rychlosti Formule 1 plachtilo směrem o obydlené zástavbě nebo letištní hale. Představte si, že k vám touto rychlosti letí patrový autobus. Lopatka větrné elektrárny má s tím autobusem srovnatelnou hmotnost, 25 tun, a vzhledem ke jejímu tvaru je schopná i toho plachtění ve vzduchu.


No a tohle nám chtějí bez technických norem stavět lidem 500 metrů od baráku. V roce 1989 jsme žádali vládu odborníků a ne politiků. A to jsme měli za minulého režimu technické normy. Nyní máme mít vládu většiny stejně neznalých politiků, místo rudé ideologie zelenou, ale na rozdíl od té minulé bez technických norem?


Pojďme si tedy ujasnit současný stav: Česká republika nemá na větrné elektrárny technické normy?


Pro pravidelné kontroly větrných elektráren neexistuje specifický závazný český právní předpis, vyhláška nebo zákon, který by plošně a detailně stanovoval intervaly a způsob jejich revizí. Ministerští úředníci se občas ohánějí dílčími technickými předpisy na některé jejich součásti. Jsou to například elektroinstalace a hromosvody, jeřáby a zdvihací zařízení nebo obecné stavební a požární předpisy. Na to, aby někdo zkontroloval lopatku vrtule, aby na někoho nespadla a nezabila, ale nic takového nemáme.

Psali jsme:


Můžeme převzít nějaké zahraniční normy třeba z Francie nebo Německa?


Kdyby je vláda zodpovědně přebrala, asi by to bylo v pořádku. V Německu to stavějí ve vzdálenosti desetinásobku výše elektrárny a v noci je vypínají, aby to lidi nebudilo. Ve Francii zase některým větrným parkům zakázali noční provoz, když zabíjely v noci netopýry, a jiné, když zabíjeli vzácné ptáky, zatavili úplně.


Ptám se, co je to za nezodpovědnost slibovat na dotace a aukční bonusy větrným developerům, když nejsou podmíněny komplexní technickou normou. Budou u nás na úkor našich daní dotovat, aby to takto dávali lidem 500 metrů od domu?


Splnili bychom naše závazky v Evropské unii, kdybychom dodržovali německé technické a hlukové normy se vzdáleností desetinásobku výšku elektrárny?


Zcela jistě ano. Vhodných míst na obnovitelné zdroje máme trojnásobek, jak ukazuje naše nezávislá studie: Kdybychom respektovali techniku, přírodu i naše vlastní zákony, splnili bychom tento závazek TŘIKRÁT.


Česká vláda ale ty německé předpisy přebrat odmítá. Kdyby to stavěli lidem dva kilometry od domu namísto 500 metrů, nesplnili by to, co naslibovali větrným developerům. To je jejich jediný problém, vhodného místa máme dost.


Debaty o vzdálenosti větrných elektráren od obydlených oblastí jsou obvykle provázeny argumenty o hluku. Jaká jsou tedy pravidla či normy pro hluk?


Základní norma na měření hluku je z roku 2008 a nařízení vlády z roku 2011. Jedno je staré 15 let a druhé skoro dvacet let, tedy podobně stará, jako ta elektrárna, která nám spadla. Zastaralé hlukové normy jsou zaměřeny především na vibrace na pracovištích a hluk dopravy a tramvají. Speciální hlukovou normu na větrné elektrárny nemáme, dokonce ani obecnou takovou, která by zohledňovala jejich hluková specifika.


Co se týče infrazvuku, konstatovala v Senátu vedoucí Národní referenční laboratoře pro komunální hluk, že nic takového nenaměřili. Dlužíme paní vedoucí dotaz, jakým způsobem a kde to „nic“ naměřili. Nikdo z odborníků si není jistý, jakými zařízeními a kde to měřili, a vzhledem k vývoji oboru ve světě si nejsem jistý, zda vůbec nějaké odpovídající zařízení k takovému měření mají.


Síla „kulatého razítka“ je ale v současné české vládní garnituře neuvěřitelná: Infrazvuk jsme nenaměřili, hydrogeologický průzkum nikdo neprovedl, ale někdo dá razítko na to, že se s podzemní vodou nic nestane, a chráněné ptáky jsme v akceleračních zónách také neviděli, protože tam hnízdili na jaře a my jsme je přišli spočítat ne podzim, když byli v teplých krajích.


Jak je to u solárních elektráren? Máme tam také podobné problémy?


Ano, ale statika střechy je tam normami dochytaná, tedy je malá pravděpodobnost, že to ze střechy odnese vítr a elektrárna spadne někomu na hlavu. Horší je to s požárními předpisy včetně hromosvodů. Některé obce vybíraly dotované solární elektrárny na školách nebo na domovech seniorů na nejnižší cenu bez dostatečných protipožárních opatření, takže se může stát, že takto nezodpovědně postavená elektrárna vzplane žákům nebo seniorům nad hlavou. Varování, že za to někoho v takové situaci v případě úrazu zavřou, nechávala řadu zastupitelstev v klidu, ale pak pomohly pojišťovny, které odmítají u nevhodné instalace zaplatit škodu na shořelé budově a dávají si to do výluk. Situace se pomalu konsoliduje, pracuje na tom hodně kolega Pavel Hrzina z ČVUT s vedením Hasičského záchranného sporu. Požár a prevence je předmětem jejich zájmu. Hořící větrnou gondolu u elektrárny vysoké 250 metrů se ale hasit nedá, postupy jsou akorát na to, když spadne do lesa a hasí se pak ten les.


Je ošetřeno, jak se mají řešit situace, když provozovatel elektrárny zkrachuje, jako tomu bylo u mnoha solárních firem?


Řada „větrných baronů“, kteří obcházejí obce, jsou v podstatě jenom veksláci, kteří nemají kapitál na to, aby byli schopni takovou stavbu za 300 milionů korun postavit, natož pak větrný park za několik miliard. Nejsou to, samozřejmě, všichni, ale je jich hodně. V moha případech ani nevíme, komu takový překupník svůj projekt prodá.


U bankrotů máme některé známé příklady. Malina Group, na kterou doplatili zájemci především v domovních instalacích a nadnárodní Solek pod vedením zednářského velmistra Libora Adamce. Na těchto příkladech je vidět, že si s takovými situacemi česká energetika nedokáže poradit.


Pro čtenáře zajímavá je i situace s firmou Schlieger, která byla vyloučena z profesní asociace, důvodem byly špatná kvalita elektráren a stížnosti zákazníků. Firma se ale s právníky obrátila na soud, který předběžným opatřením zakázal publikovat špatné reference u zákazníků, a naopak přikázal publikovat ty dobré. Další soudy i nápravné opatření na ochranu zákazníků, aby si mohli měnit reference, probíhají, výsledek nechci předjímat, ale lze jej očekávat již do konce srpna, kdy je další jednání. Dostáváme se pak do situace jakési cenzury referencí, kdy je uložena povinnost publikovat jenom dobré zprávy, které nesmí být odmítány, zatímco za ty špatné už byly uděleny statisícové pokuty. Je to selhání veřejné kontroly v neprospěch zákazníků, kde soudy upřednostnili „pověst firmy“ nad sdílením dobých i nedobrých zkušeností mezi spotřebiteli.


Podobné tomu bylo za minulého režimu, kdy bylo zakázáno a cenzurováno publikovat výsledky o emisích neodsířených uhelných elektráren. Je potřeba dávat pozor na to, aby se nám taková doba nevracela.


Jaký bude další postup odborníků?


V tomto bych oddělil odborníky a „aktivisty“. Podobně jako je většina odborníků nepřáteli solárních baronů, jejich tunelů na peněženky spotřebitele a devastace orné půdy, ale všichni fandíme solárům na střechách a na brownfieldech, tak je to i s větrnou energií. Máme spousty pozitivních příkladů menších větrných instalací. Podobně jako u solárních baronů takové počínání vlády podlamuje důvěru obyvatel jak vůči technologii, tak i vůči vládě jako takové, která tímto způsobem své „inovace“ v neprospěch spotřebitelů provádí“.


Našim cílem je udělat normy pro všechny, nikoli normy, které by zakazovaly obcím výstavbu zejména komunitních větrných instalací, nikoli průmyslových parků tam, kam nepatří. Kdybychom postavili podle zákona obnovitelné elektrárny na opuštěném dole, byla by událost, o které diskutujeme, podobná, jako třeba když v dole upadl pás u bagru, normální průmyslová havárie, o které nikdo v obcích neví.


Problém vzniká v kombinaci, kdy se nerespektuje zákon, že mají být tyto elektrárny na nepotřebných plochách, nerespektují se ani normy a zkušenosti ze zahraničí i od nás, kdy má být malé elektrárna ve vzdálenosti od obce kilometr a velká nejméně dva, a chybí nám technické normy, jak se má takové zařízení provozovat, měřit a technicky udržovat, aby nás neohrožovalo. Je to kombinace technické nevyspělosti, ignorance vůči okolním zkušenostem a nedodržování vlastních zákonů, při kterém by takové situace ani nastávat nemohly.


Jako odborníci se můžeme a rádi se budeme podílet na sestavení takovýchto norem pro Českou republiky a také upozornit na jejich nedostatek a možné důsledky.