„Éra deportací začala,“ prohlásil na začátku letošního léta švédský europoslanec Charlie Weimers. Nejde jen o rétoriku — za jeho slovy stojí konkrétní legislativa, existující infrastruktura a region, který se ocitá v centru pozornosti: západní Balkán.
Zákon schválen, centra zatím ne
Červen přinesl dohodu vyjednavačů Rady EU a Evropského parlamentu o nových pravidlech pro navracení migrantů. Europoslanci je formálně přijali 16. června. Před vstupem v platnost ještě musí legislativní proces dokončit Rada EU — politický signál je ale jasný.
Nová pravidla umožňují zřizovat takzvaná návratová centra ve třetích zemích mimo Evropskou unii. Sloužila by jako místa, kam by mohli být umisťováni lidé bez práva na pobyt v EU před jejich návratem do země původu nebo jiné země, která je přijme. Kyperský náměstek ministra pro migraci Nicholas Ioannides v červnu naznačil, že by tato centra mohla vzniknout „možná v Africe nebo Asii“. Jenže situace na západním Balkáně nabízí i jinou možnost.
Balkán má jednu důležitou výhodu: existující infrastrukturu. Za poslední desetiletí zde EU spolufinancovala síť přijímacích a registračních center. Srbsko disponuje kapacitou pro přibližně 2 000 osob, kapacita zařízení v Bosně a Hercegovině se podle různých údajů pohybuje výrazně výše — Mezinárodní organizace pro migraci v roce 2021 uváděla přes 4 500 míst. V dubnu 2025 přitom tato zařízení hostila jen necelých 1 400 lidí.
„Je tu spousta táborů plně vybavených lůžky a vším potřebným. Lze je znovu uvést do provozu během 24 až 48 hodin,“ říká Milica Švabićová, právnička bělehradské nevládní organizace KlikAktiv. Volná kapacita tak může být jedním z důvodů, proč se pozornost obrací právě k tomuto regionu.
Balkán nechce, ale dohody existují
Většina balkánských vlád se od myšlenky návratových center veřejně distancuje. Černohorský premiér Milojko Spajić odmítl přijímat neúspěšné žadatele o azyl z Británie. Albánie se k podobným plánům staví zdrženlivě — přestože sama uzavřela s Itálií dohodu o zřízení center pro migranty zachráněné či zadržené ve Středozemním moři.
Italsko-albánský projekt přitom od počátku narážel na právní komplikace. Italské soudy opakovaně zpochybnily umístění migrantů do albánských zařízení a část z nich musela být převezena do Itálie. Projekt zároveň vyvolal kritiku kvůli vysokým nákladům a nízkému využití vybudovaných kapacit.
Srbsko zase v roce 2022 podepsalo memorandum s Maďarskem a Rakouskem o spolupráci v oblasti migrace. Jeho cílem bylo mimo jiné posílit navracení lidí, kteří nemají právo zůstat v Evropské unii. Nevládní organizace však upozorňují na riziko, že příliš rychlé návratové řízení může omezit možnost migrantů účinně uplatnit právo požádat o mezinárodní ochranu.
Emir Prcanović ze sarajevské právní organizace Vaša Prava upozorňuje, že Bosna a Hercegovina by se mohla stát významným místem pro zadržování a navracení migrantů. Zařízení v Lukavici popisuje jako silně uzavřené prostředí s omezeným kontaktem s okolním světem. Z přibližně 660 zadržených ročně se podle něj k právní pomoci dostane jen kolem třiceti lidí.
Srbský právník Nikola Kovačević, který se více než deset let věnuje právům uprchlíků, dlouhodobě zpochybňuje označování Srbska za bezpečnou třetí zemi. Evropský soud pro lidská práva se otázkou návratů do Srbska zabýval také v souvislosti s postupem Maďarska a konstatoval porušení práv migrantů.
Balkánské státy přitom usilují o členství v Evropské unii. Německá europoslankyně Birgit Sippelová upozorňuje, že migrace a ochrana hranic se stále výrazněji promítají také do přístupového procesu. Podle ní by navíc umístění návratových center do kandidátských zemí přinášelo zásadní problém: po jejich případném vstupu do EU by se tato zařízení ocitla přímo na území Unie.
Balkán je blízko, má potřebnou infrastrukturu a jeho státy usilují o přízeň Bruselu. Právě tato kombinace z něj dělá přirozeného kandidáta v debatě o tom, kam by Evropa mohla přesunout část své návratové politiky.
Zdroj info: Balkan Insight
Autor: Josef Neštický
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT