Sergej z Luhansku říká, že je Rus stejně jako jeho rodiče, kteří se na Donbas přestěhovali za dob SSSR kvůli lepší práci. Do armády vstoupil už před deseti lety, tedy ještě před velkou invazí na Ukrajinu, prý „aby bránil svou vlast“. Doufá, že až se vrátí domů, odejde do důchodu, protože „svou troškou už přispěl“. Na otázku BBC, jaké to je zabíjet lidi ze své země, neodpověděl, označil ji za „provokativní“.

Z vlastní vůle vstoupil do armády i Anton, kterému bylo deset let, když východní část Doněcké oblasti ovládli s pomocí Moskvy proruští separatisté. Vyrůstal pod jejich vládou, chodil do ruských škol a média šířila ruskou propagandu, když vládu v Kyjevě označovala za nacistickou a nelegitimní. O Putinovi Anton mluví jako o „svém prezidentovi“.

Anton byl touto propagandou formován. Když Moskva v roce 2022 zahájila velkou invazi na Ukrajinu, hned se rozhodl vstoupit do armády a bojovat za Rusko. „Své volby nelituju, šel jsem bránit svou vlast,“ řekl Anton.

Myslí si, že by se měl ovládnout i zbytek Donbasu, i když si válka už vyžádala statisíce životů: „Je smutné, že lidi umřeli, zejména ti nevinní, ale válka je válka. Mohla už skončit, ale nikdo to nechtěl udělat“.

Nejsme zrádci, jsme Rusové

Pro Ukrajinu je Anton zrádce. Když takové Ukrajince zajmou, soudí je, ale nakonec je posílají do zajateckých táborů, kde jsou i Rusové. „Jsou velmi proruští a jejich národní identita je velmi nejasná,“ řekl BBC Petro Jacenko z ukrajinského velitelství pro válečné zajatce.

Anton se jako zrádce nevidí: „Považuju se za Rusa. Území neznamená nic, všechno je o národnosti a celá moje rodina je z Ruska. Tam jsou všechny moje kořeny.“

Dobrovolně se přihlásili do války i mnozí Antonovi kamarádi, ti však měli méně štěstí. „Jen dostáváte esemesky mrtev, mrtev, mrtev…,“ popsal Anton.

Také ostatní zajatci říkají, že všichni, s nimiž šli do války, v ní už byli zabiti. Dodávají, že ubývá lidí, kteří se do války hlásí dobrovolně, a to navzdory vysokým odměnám, které dostanou jen za to, že se nechali naverbovat.

V truhlárně, kde si mohou vydělat, aby si koupili cigarety nebo lepší jídlo, teď stloukají rakve. Předtím vyráběli zahradní domky.

Pro Rusko nejsou vojáci z Donbasu prioritou

Arťom leží v táborové nemocnici. Tělo má prošpikované střepinami. Na frontě byl přitom jen dva měsíce. I on říká, že šel do války dobrovolně a ne jen kvůli penězům. „Máme svou zášť,“ řekl s odkazem na dobu, kdy se část Donbasu odtrhávala a čelila mohutné palbě ukrajinských sil.

Hořkost však cítí i vůči ruské armádě. Nikdy prý nedostal ani rubl ze slíbených 400 000 rublů za vstup do armády a jeho velitel byl „špatný“. Ruský voják na vedlejší posteli dostal pětkrát více.

Pocit, že vojáci z Donbasu jsou v silách bojujících za Kreml bráni jako druhořadí, má i Konstantin. Do výměn zajatců se nedostávají, Rusko je nepožaduje: „Letos jich bylo převezeno asi deset. Zdá se, že nás nechtějí vyměnit. Myslím, že budeme poslední, kteří půjdou.“

Na frontu místo do vězení

Drogový dealer Konstantin patří mezi vězně, kteří využili nabídku jít do války výměnou za prominutí trestu: „Pro mě bylo 15 let ve vězení moc. Vím, že mě to neomlouvá, ale je to fakt. Teď je mi 44, a to by mi bylo skoro 60,“ popisuje.

Příslib brzké svobody je však chimérou, říkají další. Tři vrazi si třeba mysleli, že po roce budou moci odejít, ale kontrakt jim byl automaticky prodloužen. Budou tak muset počkat na konec války, protože však jsou vězni nasazováni do útočných jednotek, moc šancí, že se toho dočkají, nemají.

Konstantin říká, že v žádné válce nevidí nic dobrého. „Neříkám, že jsme stejní jako Ukrajinci, ale máme k sobě blízko. Všichni tam máme příbuzné,“ vykládá. Přesto si myslí, že jeho rozhodnutí bojovat bylo správné.

Neodejít se nevyplatilo

Jeden zajatec z Doněcké oblasti po váhání, když si byl jist, že ho nikdo nemůže slyšet, řekl, že byl donucen bojovat, že do armády nevstoupil dobrovolně. Z okupovaného Doněcku neodešel, protože je tam jeho domov. Nyní se chce jen vrátit k ženě a dětem a udělat vše, aby se znovu nedostal na frontu. „Prostě se budu schovávat,“ řekl.

To ale může trvat dlouho. Ani Sergej, ani Konstantin si nemyslí, že válka skončí brzy: „Neskončí dříve, než se dobyde celý Donbas, ale každý, koho znám, toho má dost. Chci, aby to skončilo, jak nejdřív bude možné,“ podotkl zajatec.

Autorky reportáže zdůraznily, že kdo odpovídat nechtěl, nemusel. A že všechny rozhovory vedené v ruštině se konaly se souhlasem zajatých mimo doslech strážných a dohled kamer.