Je 30. července 1943 a formace amerických bombardérů B-17 se vrací na základny v Británii. Stroje 8. letecké armády mají za sebou nálet na závody leteckého průmyslu v Kasselu. Už odhodily své bomby a míří domů, ale vyhráno zdaleka nemají. Stejně jako při cestě nad Německo je i nyní čeká obávaný flak, a především německé stíhačky, které se snaží zničit formaci bombardérů dříve, než se dostane do bezpečí.

Mezi nimi letí také B-17F přezdívaná Tondelayo a její posádku čeká boj o život. Jedním z mužů, kteří jí pomohou dostat se zpět, bude zadní střelec Michael L. Arooth. Bude pokračovat v boji i po zranění, bez kyslíku a s poškozenými zbraněmi a během jediného letu si připíše několik německých stíhaček. Ani jeho střelba, odolnost stroje a schopnosti celé posádky však nakonec nebudou tím nejpodivuhodnějším důvodem, proč se bombardér vrátí.

To se ukáže až po přistání v Anglii, když začnou technici prohlížet poškozený stroj, najdou v oblasti palivových nádrží jedenáct nevybuchlých 20mm granátů. Stačil jediný funkční kus a bombardér mohl ještě nad Německem explodovat. Jedenáct jich však prošlo konstrukcí letounu a žádný nevybuchl.

Granáty proto skončí u zbrojířů a následně u zpravodajské služby. Když je podle pozdějšího vyprávění navigátora Elmera Bendinera otevřou, zjistí, že uvnitř chybí výbušná náplň. Někdo je úmyslně připravil tak, aby nezabíjely. A jeden z nich není úplně prázdný. Uvnitř se skrývá srolovaný papírek s několika slovy napsanými česky.

Peklo na zemi, jatka ve vzduchu

Britské bombardéry útočily na cíle v Německu už od prvních měsíců války a jejich nálety se časem rozrůstaly. Po vstupu Spojených států do konfliktu a příchodu amerických leteckých jednotek do Británie získala strategická bombardovací kampaň další rozměr a od léta 1942 začala z britských letišť vyrážet také americká 8. letecká armáda a během roku 1943 její síla rychle rostla.

Britové a Američané přitom postupovali rozdílně. RAF Bomber Command se soustředilo především na rozsáhlé noční nálety, zatímco Američané vsadili na bombardování za denního světla. Těžké B-17 Flying Fortress a B-24 Liberator létaly ve velkých formacích a mířily na továrny, loděnice, železniční uzly, rafinerie a další klíčové cíle. Vznikla tak Combined Bomber Offensive – kombinovaná bombardovací ofenziva, Britové létali v noci, Američané ve dne. Německý průmysl se dostával pod stále větší tlak a Luftwaffe musela přesouvat stíhačky, piloty i protiletadlová děla k obraně samotné Říše.

Foto: U.S. Air Force, public domain, wiki commons

Bombardér B-17

Těžké bombardéry dokázaly během náletů proměnit tovární komplexy a městské čtvrti v hořící trosky, ale německá obrana jim za to připravovala peklo ve vzduchu. Americké stíhačky v létě 1943 ještě nedokázaly bombardéry doprovázet hluboko nad Německo, B-17 proto spoléhaly na pevné formace a vzájemně se překrývající palbu svých kulometů. Dokud svaz držel pohromadě, museli němečtí piloti útočit proti palbě několika bombardérů najednou.

Luftwaffe se však rychle naučila hledat slabá místa, Messerschmitty Bf 109 a Focke-Wulfy Fw 190 napadaly bombardéry zepředu, z boků či dalších méně krytých míst a soustředily se především na poškozené stroje. B-17, která přišla o motor, začala zaostávat a vypadla z formace, se během několika minut změnila z „Létající pevnosti“ v osamělý a relativně pomalý cíl.

Nad průmyslovými městy se přidávala protiletadlová děla. Granáty explodovaly mezi bombardéry a jejich střepiny prorážely trupy strojů, ničily motory, palivové nádrže, hydrauliku i kyslíkové rozvody. Posádky přitom pracovaly několik kilometrů nad zemí, v silném mrazu a odkázané na kyslíkové masky.

Poslední červencový týden roku 1943 dostal později označení Blitz Week. Od 24. do 30. července vysílala 8. letecká armáda opakovaně velké bombardovací svazy nad cíle v Norsku, Hamburku, Kielu, Hannoveru, Warnemünde, Oscherslebenu a dalších místech a během těchto dnů provedli Američané přibližně 1 700 bojových vzletů.

Ve stejné době udeřilo RAF na Hamburk v rámci operace Gomorrah. V noci z 27. na 28. července vytvořily zápalné a trhavé pumy v části města obrovskou ohnivou bouři, celé bloky domů mizely v plamenech a během série náletů zahynuly desetitisíce lidí. Spojenecké bombardovací letectvo ukázalo, jakou ničivou sílu už dokáže nad jediným městem soustředit. Hamburk však představoval jen jeden z mnoha cílů, Spojenci chtěli zároveň ničit samotnou schopnost Luftwaffe pokračovat ve válce, na seznamu tak stály závody vyrábějící letadla, motory a další součástky a jedním z nich byl Kassel.

Kassel: místo, kam nikdo nechtěl letět

Kassel ležel hluboko ve vnitrozemí Německa a patřil mezi významná centra letecké výroby. Ve městě a jeho okolí fungovaly závody společnosti Fieseler i další podniky napojené na výrobu letadel a leteckých součástek a každý vyřazený závod znamenal méně nových strojů pro Luftwaffe. Pro americké posádky pak Kassel znamenal několik hodin letu a dlouhou cestu nad územím, kde proti nim Němci mohli postupně nasazovat své stíhačky.

Let začínal časně ráno, desítky bombardérů vzlétaly z britských letišť, stoupaly a složitě se řadily do formací. S rostoucí výškou klesala teplota hluboko pod bod mrazu, letci oblékali vyhřívané kombinézy, nasazovali kyslíkové masky a několik dalších hodin trávili mezi kulomety, municí, kyslíkovými hadicemi a další výstrojí.

Když se svaz přiblížil k cíli, čekal ho nejdříve flak. Při závěrečné fázi náletu navíc musel pilot držet stroj rovně bez ohledu na intenzitu ostřelování, protože bombometčík potřeboval stabilní kurz, aby mohl cíl zaměřit. Při náletu to pro americký svaz před odhozem pum znamenalo přibližně 50 sekund přímého letu ve stabilní výšce a rychlosti, přičemž posádky bombardérů v těchto dnech hlásily intenzivní a přesné německé ostřelování. Necelá minuta tak v bombardéru letícím rovně nad německým průmyslovým městem, zatímco kolem explodují protiletadlové granáty, představovala celou věčnost.

Foto: U.S. Army Air Force, public domain, wiki commons

Výbuchy flaku, přes který musely americké bombardéry proletět při náletu

Američané přitom na Kassel udeřili už 28. července a o dva dny později přišel další útok. Proti městu odstartovalo 186 těžkých bombardérů, 131 jich dosáhlo cíle a dvanáct se nevrátilo. Mezi posádkami 379. bombardovací skupiny vyráželi také muži na palubě s B-17 Tondelayo.

Nad Německem začíná boj o život

Za řízením seděl Bohn Edgar Fawkes, vedle něj druhý pilot Charles Mauldin. V přídi pracovali navigátor Elmer Bendiner a bombometčík Robert „Bob“ Hejny. Palubním mechanikem a horním střelcem byl Lawrence Reedman, radiostanici obsluhoval Frederick „Duke“ Reinhard. Ve spodní kulové věži seděl John Leary, u bočních kulometů George Herring a Herbert Stockman. Úplně vzadu klečel mezi dvojicí těžkých kulometů Michael Louis Arooth.

Pro Bendinera a další muže to byl už čtvrtý bojový den v řadě. V 5:30 seděli na briefingu a na mapě před sebou viděli svůj cíl – Kassel. Krátce nato se letiště rozeznělo motory B-17. Bombardéry vzlétly, vytvořily formaci a zamířily přes Severní moře k okupované Evropě.

Foto: USAAF (IWM), CC BY-NC 4.0, via https://tinyurl.com/v98y8dcr, https://tinyurl.com/4wdwws3c

Posádka B-17 Tondelayo

Nad kontinentem vystoupaly přibližně do 7 300 metrů. Pak přišel okamžik, kterého se americké posádky při hlubších náletech obávaly. Doprovodné stíhačky vyčerpaly zásobu paliva, zamávaly křídly a zamířily zpět a bombardéry pokračovaly dále samy.

První tvrdé útoky Luftwaffe přišly ještě před dosažením Porúří, podle Bendinerových poznámek měl svaz během krátké doby za sebou tři těžké napadení německými obránci. Německé stíhačky se vracely opakovaně a často útočily na americkou formaci zezadu, obrana proti nim tak závisela na zadním palubním střelci.

Ta patřila k nejizolovanějším místům celé B-17, Arooth byl obrácený zády ke směru letu a sledoval oblohu, ze které se proti bombardéru řítily německé stroje. Ostatní členové posádky někdy poznali útok až podle jeho kulometů a úderů střel do trupu. Arooth svou pozici později popsal prostě jako dobré místo k modlení, protože člověk je celou dobu na kolenou.

Messerschmitty a Focke-Wulfy přilétaly znovu a znovu. Německý pilot měl jen několik sekund na zamíření, vystřelení dávky z svých zbraní a průlet formací, než se proti němu obrátily kulomety několika bombardérů. Některé stíhačky se po útoku vzdálily, další se znovu zařadily a připravily nový úder.

Foto: American Archive, CC BY-NC 4.0, via https://tinyurl.com/3uf2m5s3

Michael Arooth, střelec který pomohl odrazit německé stíhačky

Uvnitř B-17 se boj změnil v nepřetržitý rámus. Kulomety bušily, trupem se přenášely nárazy a kolem formace se objevovaly hořící stroje. Bendiner později vzpomínal, že poblíž Remagenu viděl padat dvě německé stíhačky. Pak útočníci na chvíli zmizeli a před Američany ležel Kassel. Kolem bombardérů se začaly objevovat černé exploze flaku. Fawkes držel B-17 na bombardovacím kurzu, zatímco bombometčík čekal na okamžik odhozu. Pumovnice vedoucího stroje se otevřely a o chvíli později zamířily dolů i jejich bomby.

Pak mohl Fawkes konečně stočit stroj k západu, cíl byl za nimi, domů však zbývaly stovky kilometrů a Luftwaffe mezitím dostala čas připravit další útok. Poblíž Recklinghausenu začaly bombardér zasahovat kanónové granáty. Arooth hlásil, že je zraněný do pravé ruky a levé nohy. Krátce nato se jeho hlas ztratil ve statickém šumu. Interkom přestal správně fungovat a Fawkes prudce manévroval, aby německým stíhačům ztížil zamíření.

Oficiální citace k Aroothovu pozdějšímu Záslužnému leteckému kříži uvádí, že do té chvíle už sestřelil tři německé letouny. Exploze kanónového granátu ho zranila, vyřadila jeden z jeho kulometů, přerušila přívod kyslíku a poškodila spojení s ostatními členy posádky.

Poškozený kyslíkový systém způsobil další krizi, ve výšce přes sedm kilometrů začíná člověk bez kyslíku rychle ztrácet schopnost rozumně uvažovat. Přichází zmatenost, neschopnost jasně uvažovat a nakonec bezvědomí. Muži v zadní části stroje se přestali hlásit, Hejny opakovaně volal přes interkom střelce, ale nikdo neodpovídal. Pak vyrazil do zadní části sám a teprve tehdy posádka zjistila, že oba boční střelci jsou pryč. George Herring a Herbert Stockman vyskočili z letadla. Nedostatek kyslíku a prudké manévry je přesvědčily, že bombardér padá. Otevřeli nouzový východ a opustili stroj několik kilometrů nad Německem. Arooth viděl, jak se jim otevírají padáky. Oba pád přežili a zbytek války strávili jako němečtí zajatci.

Uvnitř B-17 panoval chaos, Bendiner s Hejnym se protáhli dozadu, kovový plášť byl na několika místech roztrhaný, kabely visely přetržené a dovnitř proudil ledový vzduch. Radiotelegrafista Reinhard seděl u otevřeného nouzového otvoru a jednu nohu měl venku. Hypoxie ho přivedla do stavu, kdy téměř nevnímal, co dělá. Ostatní ho vtáhli zpět a připojili k přenosné kyslíkové lahvi.

Ve spodní kulové věži zůstal devatenáctiletý John Leary. Ani on už neměl dost kyslíku a poškozená hydraulika komplikovala jeho vytažení zpět do trupu. Zůstal skrčený v malé kovové kouli zavěšené pod bombardérem, zatímco kolem něj pokračoval boj.

Vzadu byl stále Arooth, jeho elektricky vyhřívaná kombinéza přestala fungovat, protože vedení bylo prostřílené. Krvácel, neměl kyslík a jeden kulomet byl vyřazen, ale přesto pokračoval v palbě. Podle Bendinerovy vzpomínky se v jednom okamžiku zezadu přibližoval Messerschmitt, Arooth ho nechal přiletět asi na 180 metrů a teprve potom zahájil palbu. Německý stroj zasáhl a viděl ho padat, pak se však zasekl i poslední funkční kulomet. Arooth závadu odstranil a znovu začal střílet. Oficiální citace mu za tento boj přiznala čtyři sestřelené německé stíhačky. Za své jednání později obdržel Záslužný letecký kříž, druhé nejvyšší americké vojenské vyznamenání za statečnost.

Bombardér mezitím začal zaostávat. Jeden motor byl mimo provoz a kvůli poškozenému kyslíkovému systému musel Fawkes klesnout do výšky, kde se dalo normálně dýchat. Tím však ztratil ochranu formace, zatímco ostatní B-17 pokračovaly ve formaci zpět, jejich stroj zůstal sám.

Bendiner počítal kurz přes Nizozemsko a snažil se vyhnout známým oblastem pod ochranou flaku. Jakmile se dostali dostatečně nízko, mohli konečně sundat kyslíkové masky. Později se před nimi objevilo Severní moře a nad ním siluety amerických P-47.

Fawkes nakonec dostal poškozenou B-17 zpět do Kimboltonu. Z deseti mužů, kteří ráno vyrazili ke Kasselu, dva zůstali v Německu. Arooth byl zraněný, další členové posádky se vzpamatovávali z nedostatku kyslíku a bombardér byl na mnoha místech prostřílený, přesto je dokázal pilot dostat zpět. Teprve pozemní personál měl zjistit, jak blízko byli katastrofě.

Jedenáct granátů

Mechanici začali prohlížet poškozený bombardér. Průstřely v potahu nebo rozbité vedení po podobné misi nikoho nepřekvapovaly. Pak však objevili něco nečekaného, v oblasti palivových nádrží zůstaly 20mm kanónové granáty, které pronikly do stroje, ale neexplodovaly.

Pilot Bohn Fawkes se následující ráno vydal za šéfmechanikem a požádal ho o jeden jako suvenýr. Chtěl si ponechat připomínku okamžiku, kdy měl nepřátelský granát dokončit svou práci a z nějakého důvodu selhal. Tehdy se dozvěděl, že jich mechanici celkem našli jedenáct.

Kanónový granát představoval pro bombardér mnohem větší nebezpečí než obyčejná střela z kulometu. Po proniknutí konstrukcí měl explodovat, roztrhat okolní materiál a zasypat vnitřek střepinami. V prostoru palivových nádrží mohl protrhnout nádrž a zapálit unikající benzín nebo jeho výpary. Jeden vadný kus mohl být smůla výrobce a štěstí posádky. Jedenáct nevybuchlých granátů v jediném letadle už působilo jako zázrak.

Munice putovala ke zbrojířům a když se Fawkes později ptal, co s ní je, zjistil, že si ji převzala zpravodajská služba. Podle Bendinerova pozdějšího vyprávění se pilot nakonec dozvěděl, co při rozebrání granátů našli. Chyběla v nich výbušnina a někdo během výroby zasáhl do procesu a připravil granáty tak, aby po zásahu neexplodovaly.

Jeden kus skrýval ještě něco dalšího, uvnitř měl být pečlivě srolovaný kousek papíru a na něm několik slov napsaných česky: „To je vše, co pro vás teď můžeme udělat.“

Kdo ten vzkaz napsal?

Nikdy se nepodařilo zjistit, kdo vzkaz napsal. Bendiner neuvádí jméno autora, konkrétní továrnu ani místo, kde byly granáty vyrobeny. Nevíme, zda za nimi stál jeden dělník, několik lidí pracujících společně nebo odbojová skupina.

České země přitom po německé okupaci představovaly důležitou součást válečného průmyslu Říše. Škodovy závody v Plzni vyráběly těžkou výzbroj, brněnská Zbrojovka pěchotní zbraně, ČKD obrněnou techniku a další podniky dodávaly munici, motory, letecké součástky a množství dalších výrobků.

Německo potřebovalo české stroje, továrny i dělníky, práce uvnitř válečného průmyslu zároveň nabízela některým lidem možnost odporu. Takové jednání bylo samozřejmě mimořádně riskantní a přistiženému člověku hrozilo vězení, koncentrační tábor nebo poprava.

Člověk, který měl podle Bendinerova příběhu sabotovat těchto jedenáct granátů, nemohl vědět, kam jeho munice zamíří. Mohla skončit na východní frontě, ve Francii nebo v některé jednotce Luftwaffe bránící německá města před bombardéry. Pokud se událost skutečně odehrála tak, jak ji Bendiner později popsal, granáty prošly německým zásobovacím systémem, byly nabity do kanónů německých stíhaček a 30. července 1943 zasáhly americký bombardér vracející se od Kasselu.

Ani autor vzkazu se přitom pravděpodobně nikdy nedozvěděl, kam jeho práce doputovala a nemohl vědět, že někde stovky kilometrů daleko někdo otevřel granát a přečetl jeho česká slova.

Co o českém vzkazu skutečně víme

Příběh jedenácti granátů a českého vzkazu má konkrétního původce, Elmer Bendiner, navigátor bombardéru a přímý účastník náletů nad Německem, jej popsal ve své knize The Fall of Fortresses, která vyšla roku 1980.

Bendiner psal o vlastní posádce a lidech, které osobně znal. Samotné rozebrání granátů však podle jeho vyprávění neviděl, podrobnosti se dozvěděl od pilota Bohna Fawkese, který se měl na osud nalezené munice opakovaně vyptávat.

Mezi událostí a vydáním knihy uplynulo přibližně 37 let. Po zveřejnění se příběh objevil také ve Washington Post a v časopise American Heritage, oba zdroje však vycházely z Bendinerova vyprávění. Potvrzují tedy, že příběh skutečně pochází z jeho vzpomínek, nikoli samotné nalezení papírku nezávislým archivním dokumentem.

Dnes proto můžeme říct, že máme autentické poválečné svědectví člena posádky, které uvádí konkrétní počet granátů, jména lidí i cestu, jakou se měla informace k posádce dostat. Zatím však nebyl nalezen původní technický nebo zpravodajský protokol z roku 1943, který by samotný český vzkaz nezávisle potvrzoval.

Samotné průmyslové sabotáže v okupovaných českých zemích jsou přitom doloženým jevem a do prostředí protektorátního zbrojního průmyslu celý příběh zapadá. Otazník visí především nad konkrétní cestou těchto jedenácti granátů a nad papírkem, jehož hlavním zdrojem zůstává Bendiner.

Pozdější internetová převyprávění navíc k českému vzkazu začala přidávat další větu týkající se „židovské otrocké práce“. V Bendinerově zveřejněné verzi není, jeho text končí slovy „This is all we can do for you now.“

Tondelayo nakonec neuniklo

B-17 Tondelayo přežila Kassel, její další služba se však počítala už jen na týdny. 6. září 1943, pouhých pět týdnů po náletu, vyrazila Fawkesova posádka znovu. Tentokrát měla 8. letecká armáda zaútočit na průmyslové cíle ve Stuttgartu, ještě hlouběji v německém vnitrozemí.

Mise se komplikovala už nad cílem, oblačnost přinutila formaci k dalšímu průletu, což znamenalo delší trasu a větší spotřebu paliva a po útoku navíc jako obvykle přilétaly německé stíhačky.

Jedna z nich dokázala bombardér zasáhnout dávkou od přídě až po ocas. Jeden motor začal hořet, druhý pilot Charles Mauldin byl zraněn do nohy a poškození zasáhlo také kyslíkový a olejový systém. Fawkes musel opustit formaci a prudkým klesáním se snažil požár motoru uhasit, čímž však opět zůstal bombardér na nebi nad okupovanou Evropou sám.

Posádka využívala mraky jako krytí a Bendiner hledal nejkratší cestu na západ, ale brzy bylo jasné, že palivo až do Kimboltonu nevydrží. Nabízelo se několik možností: zamířit do neutrálního Švýcarska, vyskočit nad okupovanou Francií nebo pokračovat směrem k Británii, dokud motory poběží, a pak nouzově přistát na vodě. Posádka si zvolila poslední možnost.

Když se dostali nad francouzské pobřeží, pracoval už pouze jeden motor, ale nad Lamanšským průlivem začal zadrhávat i ten. Posádka zaujala nouzová místa a Fawkes přistál s těžkou B-17 na hladině. Arooth se při nárazu zranil na hlavě, Bendinera zasáhl uvolněný kus konstrukce a trup začala zaplavovat voda. Muži v rychlosti vytáhli nafukovací čluny a dostali se ven.

O několik okamžiků později Tondelayo zmizela pod hladinou, ale všech deset mužů přistání přežilo, nebyli však ještě v bezpečí. Na rozbouřeném moři strávili přibližně devět hodin. Přenosnou radiostanici se jim nepodařilo zprovoznit a dlouho netušili, zda někdo zná jejich polohu. Teprve po několika hodinách je zahlédly britské letouny, a nakonec k nim dorazil záchranný člun.

Fawkesovi muži dostali náhradní B-17 Duffy’s Tavern a už o několik dní později se část z nich vrátila do boje. Elmer Bendiner dokončil svůj 25. bojový let 29. listopadu 1943 nad Brémami. Po válce se vrátil k novinařině a napsal několik knih, mezi nimi právě The Fall of Fortresses, díky níž se příběh českého vzkazu dostal na veřejnost. Bohn Fawkes rovněž dokončil 25 bojových misí. Později působil jako instruktor na bombardérech B-29 a v amerických ozbrojených silách zůstal až do roku 1962. Také Michael Arooth válku a po válce zůstal u letectva. Během své služby nad Evropou mu bylo oficiálně přiznáno 9 sestřelů německých stíhaček čímž se zařadil mezi tzv. bomber aces/bombardovací esa, čili palubní střelce, kteří získali 5 a více sestřelů nepřátelských strojů.

George Herring a Herbert Stockman, kteří nad Německem vyskočili z bombardéru, přežili německé zajetí. John Leary byl později kvůli psychickým problémům stažen z bojového létání a po válce se stal policistou ve Filadelfii. Pozoruhodné je, že nakonec členové Fawkesovy posádky válku přežili. Nejkratší příběh ze všech tak čekal samotnou Tondelayo, kterou zachránil neznámý český sabotér.

P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.

Dočetli jste až sem? Podpořte autora libovolnou částkou.

Fall of the ‚Flying Coffin‘ – The Washington Post
https://www.washingtonpost.com/archive/lifestyle/1980/06/30/fall-of-the-flying-coffin/80bd8dd0-7090-47b9-a255-c55cdd05cec2/

Michael Arooth – Hall of Valor / Military Times
https://valor.militarytimes.com/recipient/recipient-22831/

WWII 8th Army Air Force Combat Chronological Operations 1942–1945 – 30 July 1943, Kassel
https://www.b24.net/8thAAFcombat.htm

Zweiter schwerer Tagangriff amerikanischer Bomberverbände auf Kassel binnen 48 Stunden – LAGIS Hessen
https://www.lagis-hessen.de/de/subjects/browse/current/159/section/5/pageSize/40/sn/edb

The Fall of Fortresses: „This is all we can do for you now.“ – July 30, 1943
https://theyweresoldiers.com/index.php/tag/b-17f-42-5820-mystic/

379th Bomb Group Association – Tondelayo, 42-29896, Stuttgart 6 September 1943
https://www.379thbga.org/Looking4%201080-1071%20p8.htm

Arms Production in the Protectorate of Bohemia and Moravia: The Example of Škoda Works – VŠE
https://vskp.vse.cz/english/94916_arms-production-in-the-protectorate-of-bohemia-and-moravia-the-example-of-skoda-works?page=1