Když se dnes řekne Ať žijí duchové!, většina diváků si vybaví Jiřího Sováka jako bručounského rytíře Brtníka, malou Leontýnku v podání Dany Vávrové, dětskou partu a především písničky Jaroslava Uhlíře. Film Oldřicha Lipského měl premiéru 11. listopadu 1977 a postupně se zařadil mezi nejznámější české rodinné komedie. Jenže podoba, kterou dnes známe, nebyla od začátku samozřejmá. Původní látka totiž vypadala podstatně jinak.

Z původního scénáře zmizela ideologie

Na začátku byl scénář Jiřího Melíška připravovaný pro baviče Antonína Jedličku. Z dnešního pohledu je přitom zajímavé, jak výrazně se později změnil. Zdeněk Svěrák původní text v roce 1977 zásadně přepracoval a společně s Oldřichem Lipským vznikla podoba příběhu, kterou známe z filmu.

Původní verze byla mnohem více zasazená do tehdejší reality a pracovala s pionýry a takzvanou Akcí Z. Z filmu nakonec dobová ideologie prakticky zmizela. Místo agitky dostali diváci jednoduchý příběh dětí, které chtějí zachránit chátrající hrad a přeměnit ho na místo, kde budou moci trávit čas.

V tom spočívá jeden z důvodů, proč film tak dobře zestárl. Tvůrci odstranili to, co by dnes působilo poplatně své době, a soustředili se na dětskou fantazii, humor a vztahy mezi postavami. Režie se ujal Oldřich Lipský, který už měl za sebou například Limonádového Joea aneb Konskou operu. Na scénáři se vedle Svěráka a Melíška podílel také samotný Lipský.

Foto: Wikimedia Commons/CC-BY-SA-3.0/David Sedlecký

Jan Skopeček se musel smířit s tím, že byl pro film nakonec nevhodný

Brtníka měl hrát Jan Skopeček

Dnes si lze Jiřího Sováka v roli rytíře Brtníka představit jen velmi obtížně nahraditelného. Přesto nebyl první volbou, Brtníka měl totiž původně hrát Jan Skopeček. „Poslali mi nejdříve literární scénář, později technický scénář a začalo se domlouvat, kdy mě odvezou na Barrandov, abych si vyzkoušel brnění,“ vzpomínal herec. Jenže nakonec ho nahradil Jiří Sovák. „Najednou se nic nedělo, produkce se odmlčela. Tak jsem tam zavolal, abych věděl, co se děje, na čem jsem. Bylo až směšné, jak si strkali sluchátko, jeden asistent druhému, a nikdo mi nechtěl říct, že tam nehraju. Dozvěděl jsem se to nakonec ale stejně. Taktně mi to sdělil režisér Oldřich Lipský.“

Důvodem měl být jeho postoj k tehdejšímu režimu. Skopeček byl v době normalizace problematickou osobou pro některé filmové představitele a jeho obsazení nakonec neprošlo. Přesné okolnosti změny obsazení se v pozdějších vzpomínkách a článcích popisují různě, jisté ale je, že Brtník skončil u Jiřího Sováka.

A byla to šťastná volba. Sovák dokázal spojit otrávenost, ironii a autoritu s dětskou hravostí. Brtník není klasický pohádkový hrdina. Je trochu mrzutý, trochu líný a často působí, jako by ho obtěžovalo vůbec něco řešit. Díky tomu je ale uvěřitelný. Vedle něj dostala výraznou roli také Věra Tichánková jako Pilátová, Vlastimil Brodský jako ředitel Vávra a Lubomír Lipský jako vedoucí samoobsluhy Jouza. Dětskou partu tvořili mimo jiné Jiří Procházka, Petr Starý, Igor Nachtigal, David Vlček a Tomáš Holý.

Daně Vávrové film změnil život

Dana Vávrová byla při natáčení ještě dítě. Leontýnka pro ni znamenala jednu z prvních výrazných filmových rolí a zároveň start kariéry, která se později rozvíjela i v zahraničí. Její herecký osud je přitom zvláštní. Z malé Leontýnky vyrostla výrazná herečka a později také režisérka. Hrála například v Kulovém blesku, objevila se v seriálu Arabela a později působila především v Německu. Zemřela v roce 2009 ve věku pouhých 41 let. Její život tak skončil mnohem dříve, než by odpovídalo kariéře, kterou měla před sebou.

Na natáčení Ať žijí duchové! se navíc podle pozdějších vzpomínek odehrávala i dětská zamilovanost. Vávrová se měla zakoukat do Jiřího Procházky, představitele Jendy Dlouhého. Je to jedna z těch drobných historek ze zákulisí, které ukazují, že dětské herecké party nebyly jen dokonale fungujícím filmovým mechanismem, ale skutečnými dětmi, které spolu trávily dlouhé týdny. Procházka navíc během natáčení onemocněl a v některých záběrech ho musel zastoupit spolužák. Film tak vznikal i za pomoci velmi praktických řešení, která by dnes divák na první pohled vůbec nepoznal.

Foto: Profimedia (koupená licence)

Jiří Procházka ve filmu Ať žijí duchové!

Trpaslíci byli ve skutečnosti dál

Jedním z nejzajímavějších aspektů filmu jsou jeho triky. Dnes by podobné scény vznikly poměrně snadno digitálně, v roce 1977 však museli filmaři pracovat s kamerou, perspektivou, přesně připravenými kulisami a hlavně s přesným načasováním. Výraznou osobností v této oblasti byl Vladimír Novotný, specialista na trikové natáčení. U Ať žijí duchové! se podílel na řešení scén s trpaslíky pomocí falešné perspektivy. Dětští herci byli umístěni blízko kamery, zatímco dospělí kaskadéři v kostýmech trpaslíků stáli mnohem dál. Díky rozdílné vzdálenosti od objektivu pak vypadali výrazně menší.

Novotný přitom nepatřil k tvůrcům, kteří by spoléhali na nákladné efekty. Jeho specialitou byly právě praktické triky založené na perspektivě, zrcadlech a chytrém rozmístění objektů před kamerou. Stejný přístup využíval také v dalších českých filmech a později například v Arabele. Tyto triky jsou podle mě jednou z věcí, které filmu dodávají kouzlo i dnes.

Hrad Krakovec není takový, jak si ho diváci pamatují

Velká část filmu vznikala na zřícenině hradu Krakovec nedaleko Rakovníka. Samotný hrad je dodnes jedním z hlavních důvodů, proč fanoušci filmu na místo míří. Kdo ale přijede na Krakovec s představou, že uvidí celý hrad přesně jako ve filmu, může být překvapený. Některé části filmového hradu byly vytvořeny nebo upraveny pouze pro potřeby natáčení. Slavná střecha například nebyla skutečnou střechou, která by se na Krakovci dochovala. Filmaři pracovali s filmovou iluzí a zmenšeným modelem.

Jedním z pozoruhodných rysů filmu je způsob, jakým pracuje s výrobky známými z tehdejšího Československa. Ve filmu se objevuje Pribináček i Alpa. Nejde přitom o náhodné rekvizity položené někde v pozadí. Filmový přehled označuje jejich zapojení přímo za příklad dobového product placementu.

Dnes je podobné umístění výrobků běžnou součástí filmové a televizní produkce. V sedmdesátých letech však působí způsob, jakým se konkrétní výrobky dostávají do děje, poněkud úsměvně. Je to také hezká ukázka toho, jak se filmaři snažili pracovat s omezenými možnostmi své doby. Některé rekvizity a prostředí nebylo potřeba složitě vytvářet, protože se daly přirozeně zapojit do příběhu.

Písničky se staly možná ještě slavnější než samotný film

Velkou zásluhu na životnosti filmu má Jaroslav Uhlíř. Ať žijí duchové! nebyl jen dětskou komedií, ale zároveň výrazně hudebním filmem. Uhlířovy melodie dostaly texty Zdeňka Svěráka a některé z nich přežily film samotný. Na oficiálně vydaném soundtracku jsou například skladby Zavolejte stráže, Hajný je lesa pán, Šupy dupy dup nebo Píseň Leontýnky. Album obsahuje celkem řadu hudebních i dialogových úseků z filmu.

Právě Zavolejte stráže patří k nejznámějším melodiím celého filmu. Zajímavé je, že skladby z Ať žijí duchové! se postupně začaly oddělovat od původního filmového příběhu a fungovat samostatně. To je u dětského filmu poměrně vzácné.

Zdroj: autorský článek s využitím