Ve čtyřiaosmdesáti denně cvičí na kytaru, skládá písničky a s Olympikem jede „permanentní tour“. Petr Janda mluví o strachu z konce, rebelství, dnešních hejtech i o tom, proč si své pozdní otcovství užívá jinak než to první.

Když v úvodu rozhovoru v Galerii osobností Petr Janda popisuje svůj běžný letní den, chvíli to zní jako život spokojeného důchodce: ráno vajíčka se žampiony a šunkou, k tomu pivo, později káva. V horku bazén, stín a křížovky. „Ale večer jedu většinou hrát,“ dodává.

Skupina Olympic žádné klasické turné se začátkem a koncem nemá. „My tomu říkáme permanentní tour,“ říká Petr Janda. Kapela hraje 63. sezonu a na podzim začne natáčet další album. V rozhovoru poprvé prozrazuje, jak se bude jmenovat: Až to Stouni zabalí. „Až to Stouni zabalí, tak to zabalíme taky,“ dodává a směje se.

V květnu mu bylo čtyřiaosmdesát a pořád má radost z hraní na kytaru: „Já se pořád ještě zlepšuju. Pořád hraju líp,“ říká. Každý den cvičí, skládá – a to má za sebou už zhruba tisíc písniček. Jednu z těch nových prý nedávno omylem složil podruhé.

V rozhovoru mluví i o tom, jak za více než šest desetiletí s Olympikem zažil zákazy, změny režimu i hudebních mód. Rebelství podle něj k bigbítu vždycky patřilo a kus rebela v něm prý zůstal dodnes. „Jen už si musím dávat větší pozor na pusu. Bojím se hejtů. Společnost je polarizovaná,“ říká Petr Janda.

I proto se zdráhá veřejně hlásit k politickým stranám nebo některým názorům – nechce tím komplikovat život svým dvěma dospívajícím dcerám.

Mnohem víc než minulostí se Petr Janda zabývá tím, co ještě přijde. A jak dlouho bude moci dělat to, bez čeho si svůj život neumí představit – hraní na kytaru. „Děsím se toho, až to nepůjde. Co budu dělat, až mi ruce ztvrdnou a hlasivky vypoví službu? Toho se bojím nejvíc. Doufám, že mě to klepne dřív.“

Rozhovor si můžete pustit v audiu či videu nahoře v textu, dále pak přinášíme editovanou písemnou verzi.

Foto: René Volfík, Seznam Zprávy

„Lidi mě někdy nenáviděli,“ vzpomíná Petr Janda na písničku Jako tele na vrata z roku 1986. „Strašně jsem chtěl, aby ten text byl silný, aby ty zaprděné lidi nadzvedl ze židle.“

Na kytaru hraju čím dál líp

Pane Jando, v jaké náladě jsem vás zastihl?

Je mi horko, asi tak. Poměrně často ležím u bazénu, spíš chodím do stínu, luštím křížovky. Ale večer jedu většinou hrát.

Už jsem se lekl, že mi tu teď líčíte život důchodce – s křížovkou u bazénu.

…teď jste přece uprostřed turné s Olympikem.

My jsme uprostřed turné pořád. My tomu říkáme permanentní tour. Já čtu o kapelách, co říkají, že mají tour od – do, a říkám si: „Co dělají potom?“

Jak vypadá takový běžný den Petra Jandy?

Protože jsem starší člověk, tak kolem sedmé se budím, kolem půl osmé mám svá oblíbená vajíčka se žampiony a šunkou. K tomu si dávám pivo, to mi chutná, léta to tak dělám. Pak si udělám kafe a jdu do pracovny. Jsem nedočkavý člověk, takže už brnkám, vyřizuji poštu, furt chodí nějaké faktury, to je šílené. (směje se) Cvičím na kytaru denně, to nevynechám, a skládám písničky. Mám připravenou víc než polovinu nového alba, které na podzim začneme natáčet. Bude se jmenovat „Až to Stouni zabalí“.

A co se stane, až to „zabalí“?

Až to Stouni zabalí, tak to zabalíme taky. (směje se)

Připadáte si ráno po probuzení jako čtyřiaosmdesátiletý člověk?

To mě nenapadne, ale občas si to musím připomenout, nebo mi to někdo z okolí připomene, abych nebláznil.

Přitom zdravotní problémy už vás občas přibrzdit dokážou.

Cítím se poměrně dobře, samozřejmě mám nějaké prášky, mám zdravotní problémy. Před měsícem jsem měl několikrát žlučníkový záchvat, ačkoliv žlučník mám dávno vyoperovaný. Je to pekelná bolest, že se vám chce úplně brečet a nevíte, co s tím. A pak to najednou přestane. Jako když otočíte vypínačem. Nějaké srdíčko taky a tlak.

Necítil jste se někdy zdravotně tak omezený, že jste kytaru nechtěl ani vidět?

Je blbé, že to tak řeknu, ale já se pořád ještě v hraní na kytaru zlepšuju. Pořád hraju líp. Fakt mě samotného překvapuje, že to denní cvičení nese ovoce. Vždycky jsem chtěl hrát rychle. Hrál jsem devět let na housle, chtěl jsem hrát rychle i na housle. Pomalu, dlouze? To mě nebavilo. Stejně je to s kytarou. Já fakt teď umím hrát rychle.

A nebojíte se, že vás jednou přestanou poslouchat ruce?

Bojím se hlavně těch šlach a takových věcí. Kolega Michal Pavlíček už má dvě operace šlach, má s tím problémy, já, zaplaťpánbůh, ne.

Složil jsem tisíc písniček, už v tom mám trochu zmatek

Když pořád skládáte nové písničky – neříkáte si někdy, že už jste všechno napsal?

Je to čím dál tím těžší. Někdy už fakt musím přemýšlet, kde jsem to zase sebral. Složil jsem asi tisíc písniček a už v tom mám trošku zmatek. Pak se ptám v kapele: „Nenatáčeli jsme to už?“ Stalo se mi, že jsem jednu písničku složil dvakrát, jen v jiném tempu. A bylo to v rozmezí snad týdne. Pak jsem si pustil písničky, které jsem složil před měsícem nebo dvěma, a najednou jsem ji slyšel znovu. Říkám si: „Už blbnu.“

Je tedy těžší najít po tisícovce písní novou inspiraci?

To se musí honit. Je dobré, když máte nějaký příběh. Třeba na té nové desce mám písničku, která ještě nemá text, ale už se jmenuje „Pijavice“. Je o těch lidských přísavkách, které se na vás nacucnou, chtějí vám mluvit do života a ovládat vás.

Kdo je Petr Janda (1942)Foto: René Volfík, Seznam Zprávy

„Chtěl jsem být slavný rocker celosvětového ražení. To už asi nestihnu.“

Rockový zpěvák, skladatel, kytarista. Dlouholetý frontman skupiny Olympic, která hraje od roku 1963. Složil pro ni stovky hitů. Je jednou z nejvýznamnějších osobností v historii české hudební scény. Z prvního manželství měl syna Petra (zemřel v roce 2001) a má dceru Martu, z druhého dceru Elišku a z třetího dcery Anežku a Rosalii. V roce 2024 mu prezident Petr Pavel udělil Medaili Za zásluhy.

Když máte před sebou takový obraz, skládá se vám lépe?

Skládá. Přimhouříte si oči a říkáte si: „Ta pijavice leze tak pomalu…“ A tak to mám velmi často. To mi pomáhá.

Máte jako autor někdy chuť odbočit od svého stylu a zkusit něco úplně jiného?

To řeším tak, že si udělám sólovou desku. Mám už tři. Tam nedbám na žánry, mám tam popík i nějaký folk.

A co Olympic? Hrajete třiašedesátou sezonu. Ještě vás ovlivňuje, co zrovna v hudbě frčí?

Mě už to teď neovlivní. Už jsem zaseknutý v tom svém režimu. Dokonce si myslím, že do určité míry jsou moje písničky originální. Ze začátku jsem poslouchal ikonické kapely, Beatles, Stouny, oslovil mě hard rock, punk, metal, hardcore, ale vždycky jsem to pustil do té své kuchyně jenom kouskem dvířek. Nechci být plagiátor někoho slavného, to mě nebaví.

Třeba teď při turné k desce Bombarďák mě napadlo, že Olympic je takový starý bombarďák, který se vrací z války. Válka už skončila, on je celý rozstřílený, všichni už jsou unavení a snaží se přistát. A najednou si říká: „Ještě chvilku to nechám, ještě si udělám kolečko.“ Tak v takovém stavu se teď nacházím já.

Takže už byste mohl přistát, ale ještě se vám nechce?

Ještě si udělám kolečko. (směje se)

Chtěl jsem zaprděné lidi zvednout ze židle

Když dnes slyšíte některou svou dávnou písničku, neříkáte si: „Ježišmarjá, tohle bych dnes napsal jinak?“

Já to zpátky neposlouchám.

Hrajeme, ale to už jsou písničky tak omlácené časem, že už nikomu nevadí. Třeba Želva. Tu hrajeme od roku 1968. Když jsme ji hráli poprvé, naši fandové ji nechtěli. Říkali: „Nehrajte to, to je tak blbý, nějaká Želva.“ Tak jsme ji chvíli nehráli. Dneska bez ní nejde udělat koncert. Ale některé staré písničky už se nám hrát nechce. Třeba Snad jsem to zavinil já.

Nevím. Takoví už nejsme. Ten text a všechno…

Vybral jsem několik vašich písniček z různých období. Řeknu název a vy mi řekněte, co vás u toho napadne. „Dej mi víc tvé lásky.“

To byla první písnička, která se proslavila. Píše se rok 1965. Tehdy jsme si řekli, že musíme dělat vlastní repertoár, že nemůžeme hrát cizí písničky. Pavel Chrastina bude psát texty a já skládat. Původně byla anglicky, ale daleko jsme se nedostali. Pak Chrastina napsal český text a mě to úplně nadchlo. Všichni tomu budou rozumět, text je senzační, legrační, přitom zamilovaný.

„Vymyslel jsem spoustu nápadů…“

… a okamžitě to zafungovalo. Kdyby ne, možná bychom se vrátili k přebírání a skončili jako nějaký blbý revival.

To byla jedna z mála písniček, kterou jsem psal na text. Přišel za mnou takový pan doktor, který psal texty nebo poezii, a přinesl text na tři strany. Říkám mu: „Než to složím, bude to trvat půl hodiny, to je opera. Musíš to zhustit.“ Zhustil to na dvě strany, říkám: „Musíš na jednu.“ Nakonec to na jednu dostal a ten text je fakt pěkný.

Ale já jsem s tou písničkou nikdy nebyl spokojený. Propadla na Bratislavské lyře a moc jsme ji nehráli. Ani dnes ji nehrajeme často, protože je na mě dost vysoko. Hlas už je přece jen věkem trošku poškozený.

Foto: Profimedia.cz

Olympic na koncertě v roce 2008. „Dokázali jsme se vymanit z historie a fungujeme trošku jako současná kapela,“ říká Petr Janda.

„Bonsoir, mademoiselle Paris.“

To jsme byli v roce 1969 v Paříži. Dal jsem tu písničku otextovat Zdeňku Rytířovi a on říkal: To je typická francouzská balada, to je šanson. Mě to přitom vůbec nenapadlo. Paříž mě asi ovlivnila, aniž bych o tom přemýšlel. Moc ji nehrajeme, protože je to moc pop, ale mám ji rád.

Později vám ji trochu zpropagoval Petr Muk.

Udělal z ní hrozný šlágr. My jsme z ní tenkrát hit neudělali a on jo. Občas se mi pak stalo, když jsme ji zahráli, že se mě lidi přišli zeptat, proč Mukovi kradu písničky.

„Jako tele na vrata.“

To byl takový výboj. To mě lidi někdy nenáviděli. Strašně jsem chtěl, aby ten text byl silný, aby ty zaprděné lidi nadzvedl ze židle: „Co ten Janda zpívá?“ Jeden člověk, který bydlel v našem baráku, mi řekl, že už mě za takové písničky nebude ani zdravit.

Fanoušci se rozdělili na ty, kteří to milovali, a na ty, kteří to nenáviděli. Tenkrát to byla dobrá bomba. Navíc od nás odešel Petr Hejduk. Skládal písničky, které jsem nikdy neměl rád. Byly na mě strašně popové, takové uslintané. Pak založil Balet a měl hit Hej pane diskžokej. A já – jako odpověď – udělal: „Když ty takhle, tak já přitvrdím.“

Tu jsem skládal někdy v roce 1995. Olympic tehdy nehrál.

V dubnu 1994 Olympic ukončil koncertování.

Ano. Jenže skládání je docela zábava a já si ji nechtěl nechat vzít, takže jsem skládal, i když jsem neměl pro koho. A tohle byla první písnička, kterou jsem připravil na novou desku s tím, že buď ji natočí Olympic, když se zase sejdeme, nebo udělám sólovou desku. Přinesl jsem ji Pavlu Vrbovi, pustil mu ji a říkám: „Potřeboval bych tohle otextovat.“ A on řekl: „To je Dávno.“ A bylo Dávno.

Dnes na koncertech hrajete hlavně staré hity, nebo novější písničky?

Ty opravdu staré už moc nehrajeme. Ale co je staré? Hrajeme písničky z osmdesátých let, Okno mé lásky, Jasnou zprávu. Z šedesátých let už málo, ze sedmdesátých taky. Teď hrajeme Bombarďáka, z něj asi čtyři písničky.

To vás musí těšit, že po 63 letech lidé nechodí jen na vzpomínky.

To je dobrá zpráva. „Pálím tvář“ je taková ikonická písnička, kterou mají lidi rádi. Dokázali jsme se vymanit z té historie a fungujeme trošku jako současná kapela. Ale tak by to, myslím, mělo být.

Doufám, že mě to klepne dřív

Kdyby vám dnes bylo dvacet a byl jste Petr Janda s kytarou, uspěl byste v dnešním showbyznysu?

Nevím, k jaké muzice bych přičichl. Těžko se na to odpovídá. Musím se povytahovat, ale já jsem fakt pracovitý. Jsem dobrý. (směje se) Hodně pracuji a neustávám. A děsím se toho, až to nepůjde, protože co já budu dělat? To je můj největší problém. Co budu dělat, až mi ruce ztvrdnou, hlasivky vypovědí službu?

Nevím. Toho se nejvíc bojím. Já doufám, že mě to klepne dřív.

Když jste začínali v šedesátých letech, co rozhodlo o tom, že jste uspěli? Dnes bez sociálních sítí skoro nejde prorazit.

Ta doba byla jiná. Těhotná, nadržená, plná nové muziky. Byl tam nesmiřitelný souboj starého swingu s novým rokenrolem. Frank Sinatra nenáviděl Beatles, protože mu zkazili kariéru. Miki Volek je taky nenáviděl, protože mu sebrali muziku.

Dnes je muzika hodně závislá na počítačích. Já jsem se s nimi taky naučil. Umím něco složit a natočit tak, že si laik myslí, že hraje kapela ve studiu. Je to levnější, rychlejší, nemusíte s nikým chodit na kafe.

A to je právě peklo. Jsou to samodělané skladby. Já mám rád živé muzikanty. Muzikanti jsou inspirující a to je problém počítačové muziky – když si člověk všechno dělá sám.

Co navíc vám dává živá kapela?

Když složím písničku, dám ji kapele, ona se ji naučí a každý do ní přinese něco nového. Něco, co bych já v životě nevymyslel, protože neumím tak hrát na basu nebo na piano. A najednou se ta písnička úplně změní, většinou k lepšímu. Třeba Dynamit byla původně středně pomalá písnička. A najednou Berka (Miroslav Berka, bývalý klávesista Olympiku, pozn. red.) řekl: „Co kdybych tam hrál rokenrolové piano?“ A to bylo ono! Kdybych to dělal sám, Dynamit by zůstal pomalý.

Takže písnička pro vás není hotová, dokud ji nevezme kapela?

To mám rád. Ty zkoušky jsou fajn, všichni už to umí, všichni se na to těší. To je moc dobrá činnost.

Někdy se sám vyděsím, co jsem řekl

Pane Jando, považujete se pořád za rebela? Vaším životem i kariérou rebelství dost prochází.

Do určité míry. Někdy se sám vyděsím, co jsem řekl. Musím si dávat pozor.

Foto: René Volfík, Seznam Zprávy

Petr Janda a Jiří Kubík při natáčení rozhovoru ve studiu Seznam Zpráv.

Co bylo rebelstvím v začátcích? Dlouhé vlasy?

To bylo rebelství na všechno. Začali jsme tím, že jsme si nechali narůst dlouhé vlasy. Dneska je to nic, ale tenkrát jsme kvůli tomu trpěli jak zvířata. Neobsloužili nás v hospodě, nenalili nám pivo. „Až se ostříháš, frajere.“ „Já ti dám trojku na holiče.“ A chodili jsme neskutečně oblíkaní.

Pamatuju si, jak jsem v roce 1966 chodil se svojí první ženou a přivedl jsem ji do jiného stavu. Jako slušnému vinohradskému klukovi mi bylo jasné, že musím rodiče požádat o její ruku. Ona byla ze Zlína, tak jsem tam přijel. Zazvonil jsem u dveří a tam stála moje budoucí tchýně. A před ní naprostý exot s vlasy na ramena, růžovým tričkem, něčím na krku, šílenými botami a brokátovými kalhotami. A moje budoucí žena měla centimetrového ježka.

A co řekla vaše budoucí tchyně?

„To až uvidí tata, to jsem zvědavá.“ A tata byl zatím v hospodě.

Dával. A opravdu hrozilo, že mě vyhodí.

Protože byla v jiném stavu, tak mě nemohli vyhodit, to nešlo. Nakonec mě přijali, zvykli si a s tchánem jsme pak byli velcí kamarádi.

Má dnešní mladá generace ještě proti čemu rebelovat?

Myslím, že má. Vždycky je proti čemu. Spousta věcí se lidem nemusí líbit, vždycky si najdou nějaké téma. Někdy je to slepá ulice, někdy je to ku prospěchu věci. Rokenrol byl taky vyvzdorovaný. Jen se podívejte na Elvise, jak hýbal kyčlemi. To byly tehdy úplně nepředstavitelné věci. Rockeři byli rebelové.

Měli jste vy v Československu někdy pocit, že vás opravdu zakážou?

Měli jsme všelijaké zákazy. Třeba jsme nesměli rok na Ostravsko, protože jsme neuposlechli. Přišel policajt na koncert, zasalutoval a řekl: „Žádám vás, abyste už nepřidávali a ukončili koncert.“ Já říkám: „Jasně, jdeme, kluci.“ A hráli jsme dál.

Ráno si pro mě do hotelu přišli dva takoví slušní. V osm ťukali na dveře, já byl ospalý. „Dobrý den, jste pan Janda? Soudruh náčelník by s vámi chtěl hovořit.“ Říkám: „Co jako?“ „My vás doprovodíme.“ A jak jsem byl rebelsky rozjetý, říkám: „Tak to jsem zatčený?“ Oni: „Nejste.“ Tak jsem řekl: „Tak nashle,“ a zabouchl dveře. A pak byl rok zákaz.

Ale nikdy nešlo o úplný zákaz Olympiku?

Nepříjemný zákaz přišel, když jsme podepsali petici za propuštění Václava Havla z vězení (leden 1989, pozn. red.). Byl jsem na koberečku, rádia nás nevysílala, v televizi jsme nesměli být, nějaký koncert nám zrušili. Ale už se blížil listopad a režim si nebyl tak jistý.

Horší to bylo v roce 1982, když jsme chtěli natáčet album Laboratoř. Zavolal mi náměstek ředitele (vydavatelství Supraphon, pozn. red.): „Nevím, Petře, o co jde, ale mám vám vyřídit, že tu desku netočíte. Abyste sem nepřišli zbytečně.“

Dozvěděl jste se někdy proč?

Nikdy. Za rok mi zavolali, že zase můžeme natáčet. Já mám pocit, že jsme vydělávali moc peněz.

To už v červnu 1989 říkal generální tajemník komunistů Miloš Jakeš: „Žádný z nás nebere takový prachy…“

…to říkám často. (směje se)

Foto: Michal Turek, Seznam Zprávy

28. říjen 2024. Petr Janda převzal Medaili Za zásluhy z rukou prezidenta Petra Pavla.

Lidi, se kterými nechci být pod jednou střechou

Říkáte, že kus rebela ve vás zůstal a že si musíte dávat pozor na pusu. Proč?

Trošku se bojím hejtů. Společnost je polarizovaná. Pravidelně čtu zprávy na internetu a hlavně diskusní příspěvky pod nimi.

To je někdy lepší nečíst.

Někdy jsem z toho úplně vystrašený. Vůbec nechápu, proč tam ti lidé některé věci píšou. Neberou si servítky.

To vás brzdí i v tom, abyste veřejně řekl svůj politický názor?

Brzdí mě to, abych se přihlásil k nějaké politické straně nebo k nějakým myšlenkám. Hned cítím, jak se to proti mně obrací. Přece jen mám dvě dcery školou povinné a nechci jim zkomplikovat život.

Když jste letos v květnu odcházel z oslavy 95. narozenin Jiřiny Bohdalové, prohlásil jste, že někteří hosté vám tam nebyli příjemní – Václav Klaus, Miloš Zeman, Tomio Okamura…

Já jsem si zavolal taxíka, věděl jsem, že tam nemůžu zůstat. Prostě v momentě, když jsem tam viděl pár těch lidí, tak jsem říkal: „Tady být nemusím.“ Jiřince jsem popřál, ona je kmotra mé dcery Anežky, kamarádíme spolu léta letoucí, kdysi jsem jí i napsal narozeninovou písničku. A najednou jsem tam nemohl být. Odešel jsem s tím, že vezmu taxíka a vypadnu. Jenže taxík nejel a tam číhali ti pitomci z novin a prý co je? (směje se) A já jsem řekl, že se mi tam nějak nelíbilo. Pak jsem měl problém: Jiřina to vzala velmi osobně a volala mi. Ale už jsme to zase vykomunikovali, už je to zase dobré.

Ale zkrátka s jistými lidmi nechcete být pod jednou střechou.

To jsou chvíle, kdy mi to ego nedovolí.

Péťu jsem si prakticky neužil

Máte z něčeho strach?

Po zdravotních problémech jste si někdy řekl, že už musíte zvolnit?

To je těžké. Máme nový managing, který nás honí jak nadmuté kozy, a oni to dělají strašně dobře. Takže ti mi rozhodně neříkají, abychom brzdili. Spíš mi určité věci zakazují. Já jim radši ani neříkám, že jdu sem nebo tam, dozvědí se to až potom. „Proč sis neodpočinul? Ty jsi byl na tenise? Ty jsi blázen, v tomhle vedru.“ Já si to nepřipouštím. Ještě určitě brzdit nebudu. Možná jsem trošku ubral plyn. Malinko. Ale ne moc.

Máte dvě dospívající dcery. Změnilo vás pozdní rodičovství oproti době, kdy byly malé vaše první děti?

Změnilo mě razantně. První dítě, Péťu, jsem měl v roce 1967, bylo mi pětadvacet let. Byl jsem mladý kluk, ženě bylo dvaadvacet. Byli jsme pořád na turné. Tehdy jsem odehrál 250 až 280 koncertů za rok, takže jsem skoro vůbec nebyl doma. Péťu jsem si prakticky neužil. Jednou jsem s ním byl na pískovišti, strašně jsem se tam nudil a modlil se, abych už mohl jít domů.

Pak se narodila Marta. Ani tu jsem moc neprožil. Později Eliška, a tu taky ne tolik, protože když jí bylo pět, manželka odešla. A pak jsem konečně získal rodinu, kterou mám dodnes. Je to sice nerovný věkový souboj, ale na ty děti mám čas a opravdu si je užívám.

Litujete, že vám první děti trochu proklouzly mezi prsty?

Nejenže jsem starší, ale taky už tolik nehraju. Dnes máme kolem osmdesáti koncertů, ne dvě stě padesát. Většinou se vracím domů, ráno můžu holky odvézt do školy. Osm let je vozím, střídáme se se ženou. Jsem s nimi pořád. Chodíme na tenis, jezdili jsme lyžovat, jezdíme do Paříže, na Floridu. Teď už jsou skoro dospělé, takže je to zase jiná radost. Je to jiný model. Člověk se musí trošku obrnit – teď už tolik ne -, ale když je vozím do školy a ze školy, tak občas slyším: „Děda pro vás přijel.“

Scházíte se pravidelně jako početná rodina, vaše čtyři dcery, tedy i ty dvě starší se svými partnery, všechna vnoučata…

Řekl byste o sobě, že jste spíš konzervativní, nebo liberál?

Tak napůl. Konzervativní jsem, co se týče křesťanských hodnot. Liberál, co se týče politických hodnot. Ale ne až takový, moc rozevlátý nejsem.

Foto: René Volfík, Seznam Zprávy

„Mám úžasnou rodinu,“ pochvaluje si Petr Janda, otec čtyř dcer.

Ve vaší rodině se odehrála taková věc, která je možná pro většinu lidí ne tolik představitelná, protože ji nezažili – váš vnuk se stal vnučkou. Změnila vás nějak tato zkušenost?

Já jsem s tím ani moc nebojoval. Mně to přišlo do určité míry normální. Za komunistů se o tom nikdy nemluvilo. Když se někdo takto objevil, tak celou dobu dělal všechno pro to, aby se to na něj neprofláklo. Teď jsem s ním mluvil před deseti dny, je to prostě mladá paní. Nedá se nic dělat. Byl tam i jeho syn. Je to takové komplikované, složité. Když se stane, že se tito lidé dostanou do momentu, kdy s tím chtějí jít ven, tak nastane den D a hodina H, kdy to řeknou. A když jsme se všichni sešli na Vánoce před dvěma nebo třemi lety, tak to na nás vybalil. Bylo nás tam asi dvacet lidí. A on: „Já vám chci něco říct…“ Tak jsme koukali jak blázni, ale nikdo neřekl nic ošklivého, ani potom, ani teď. Prostě – je z něj holka.

Takže skutečnost, kterou jste přijal.

Prostě příroda je mocnější než my, než společenský úzus… Zaplaťpánbůh.

Dobrý táta, nic víc

Když večer usínáte, přemýšlíte nad tím, co všechno ještě chcete stihnout?

Já myslím, že už se daleko neposunu. To, co jsem chtěl opravdu stihnout, jsem nestihl – chtěl jsem být slavný rocker celosvětového ražení.

Takže pořád ve stopách Stounů?

Ještě je tam občas jiskřička naděje. Už jsme s nimi jednou hráli (Olympic jako předkapela Rolling Stones na Letenské pláni v roce 2003, pozn. red.) a já mám pořád písničky, které bych rád dostal na západní trh. Už jsem byl i u Warnerů v New Yorku a zkoušel svoje písničky nabídnout. Nechytlo se to.

Ale tu ambici pořád máte?

Pořád. Ne kvůli ničemu jinému než tomu, abych si mohl říct: „Jsem známý v celém světě.“ To bych chtěl.

Takže kdyby Stouni příští rok přijeli v rámci turné do Prahy…

No, asi jim tu novou desku pošleme. (směje se) Oni si nás jistě nepamatují, ale můžeme jim poslat fotku, že jsme s nimi vyfocení.

Co byste si přál, aby si jednou vaše dcery řekly, až budou vyprávět o svém tátovi?

Že to byl dobrý táta. Nic víc.