Bylo vidět, že o mamince mluví s láskou. 30. srpna 2016 podlehla zákeřné rakovině slinivky. „Není dne, abych si na ni nevzpomněla,“ popisuje Radka Čáslavská, která se narodila v roce 1969. Tedy rok po nejslavnější olympiádě, na níž Věra Čáslavská brala v Mexiku čtyři zlaté medaile a uhranula celý svět. „Postupem času zjištuju, že máme čím dál tím víc společných věcí, třeba i gesta,“ říká. U příležitosti rozhovoru jsme ji vyfotili u sochy maminky, kterou vytvořil David Černý. Také o ní padne řeč.
Je to deset let od té doby, co maminka zemřela. V čem vám nejvíc chybí?
„Toho je tolik… Chybí mi ve všem, i v běžných věcech. Vždyť jsem s ní žila celý svůj život. Třeba jaký měla smysl pro humor, jak dokázala všechno zařídit. Nic nebylo problém. Zvládla spravit televizi, auto.“
Opravdu?
„Pamatuju si, že se někdo z mužských dva dny snažil opravit motor, neustále se v něm vrtal. Ale nic. Pak přišla maminka, vzala do ruky nářadí a za chvíli bylo hotovo. Udělala šup, šup a motor naskočil. Chlapi z ní někdy měli i trauma, že všechno uměla. Držela krok s moderními technologiemi. Krásně malovala velké oleje, navíc měla i úžasný cit pro slovo. Psala knížku, kterou komunisté zcenzurovali na půlku. Když si ji nechala přečíst od spisovatele Oty Pavla, moc se mu líbila.“
Pochválil ji?
„Říkal, že je to krásně napsané. Sám popisoval, kolik úsilí ho stojí, aby vymazlil každou větu i slovo. Že si lidi myslí, jak mu to jde jako po másle, když je spisovatel, ale opak je pravdou… Bojoval, aby vystihl přesně to, co chtěl. A obdivoval maminku, že ona to zvládla skvěle. Víte, opravdu měla talent na všechno.“
Než zemřela, pracovala na další knize, že?
„Ano. Chtěla ji napsat sama. Vyslovit myšlenky, pocity svými slovy. Dávala do toho srdce, ale bohužel už ji nestihla dokončit. Do posledního dechu byla neustále aktivní a s bojovným srdcem. Tak, jako celý život. Nestěžovala si, naopak z ní vyzařovala velká energie, kterou předávala dál. Proto nás překvapilo, jak ten závěr byl nakonec rychlý. Byla statečná celý život. Věřila, že i tuhle zákeřnou nemoc porazí. I já jsem si myslela, že nad tou nemocí vyhraje. Tak jako vždycky. Ale tohle byl strašně silný soupeř.“
Proč je tak důležité, aby její odkaz v srdcích lidí žil neustále?
„Nebyla jenom sportovec. Nebo trenér. Ale mimořádně statečná žena, kterou se komunistům nepodařilo zlomit. Nikdy. Podepsala Dva tisíce slov, manifest proti sovětské a komunistické okupaci, a na rozdíl od jiných ho nikdy neodvolala. I když ji pronásledovali, nesměla kvůli nim sehnat práci, chodila tajně uklízet schody do paneláků. Ale zachovala si rovnou páteř, ve všech situacích. Hlavu vlastně otočila jenom jednou, a to když se odklonila od sovětské vlajky.“
Čestná žena, co milovala humor
Právě odvaha a statečnost je to, co jste na ní nejvíc obdivovala?
„Ano. I její obrovskou lásku k lidem, pokoru a skromnost. Nejen já, ale lidé po celém světě. Nemá cenu ani připomínat, jaký měla věhlas hlavně v Mexiku nebo v Japonsku. V obou zemích jsem v posledních letech několikrát byla, organizovali jsme tam výstavy. Je neuvěřitelné, jak vřele na maminku dodnes vzpomínají. U příležitosti olympijských her v Tokiu v roce 2021 mimo jiné postavili ve městě mrakodrap, v jehož vstupní hale měla být výstava. Ta slavnostně začala, ale záhy kvůli covidu skončila. Bylo to smutné. Stejně jako celé Hry, které proběhly bez diváků.“
Ale obdiv pro maminku zůstal.
„Dokonce jí jedna starodávná japonská rodina darovala samurajský meč, který obdržela jako jediná žena. Dostala jej za statečnost a bojovnost. Je to nejlepší sportovkyně v naší historii, určitě si zaslouží, aby si ji lidé připomínali. Ale pokud to mám vzít ze svého pohledu, nejvíc mi chybí jako maminka. Měly jsme krásný vztah, byly jsme parťačky. Jak už jsem říkala, byla holka do pohody i nepohody.“
Na Staroměstském náměstí v Praze se bude vzpomínat na Věru Čáslavskou • Radka Čáslavská
Před lety jste popisovala, jak jste spaly pod širákem, abyste mohly pozorovat hvězdy.
„To mi zůstalo, nedávno jsem letěla do Španělska na zatmění Slunce, protože právě tamodtud byl nejkrásnější pohled. Maminka se ničeho nebála, podnikaly jsme různá dobrodružství. To mi zůstalo. Nezkazila navíc žádnou legraci, milovala humor, nebála se udělat srandu ze sebe nebo i z některých vážných věcí.“
Máte nějakou příhodu?
„Dřív jsem pracovala v Jedličkově ústavu jako vychovatelka postižených dětí. Byla jsem mladá, takže jsem byla jenom o pár let starší. Jednou jsem se rozhodla, že je vezmu na koncert. Maminka se hned nabídla, že nás sveze. Kdyby nás tehdy zastavil policejní příslušník, asi by se nestačil divit, kolik dětí se do malé oranžové škodovčičky 120 vůbec vejde. Jedna moje svěřenkyně, jmenovala se Mirka, se narodila bez rukou i bez nohou. Ale byla nad věcí, a když viděla, jak se do malého auta těžko vejdeme, říkala mamince: ´To je super, já si sednu na klín. Ještě že nemám ty nohy.´ A všichni jsme se tomu zasmáli. S Mirkou zůstala potom v kontaktu napořád.“
Vyznačovala se navíc mimořádným smyslem pro spravedlnost, že?
„Ano. Byla čestný člověk, pravda pro ni byla vším. I proto ji oslovil tehdejší prezident Václav Havel, jestli by mohla být součástí jeho nového týmu. Protože jí na České republice vždycky záleželo, byla vlastenkou, tak souhlasila. Jeho výrok, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí, považovala za zásadní. Je škoda, jak v dnešní době jsou tyto výrazy zprofanované. I v celosvětové politice chybí hodnoty. Já to radši ani nebudu komentovat.“
Pojďme na veselejší téma, třeba jaké měla srdce.
„Každému se snažila pomáhat. Pro ostatní by se rozdala. Možná až moc, protože jsem měla pocit, že sebe samu šidí. Chodila po besedách, zvali ji na nejrůznější akce, kde podporovala ostatní sportovce, umělce. Ale že by zašla k doktorovi? To ne. Za což jsem byla na ni dost naštvaná. Neustále jsem jí opakovala, že nejdřív musí být sama v dobré kondici, aby mohla pomáhat jiným.“
Podíváte se občas z nostalgie na film Věra 68, který o mamince natočila Olga Sommerová?
„Olga odvedla vynikající práci. Když je příležitost, ráda se opět na něj podívám. Jsem ráda, že se na maminku nezapomíná. V posledních letech vzniklo hodně spontánních projektů. Třeba dokument australského filmaře, tedy člověka z druhého konce světa. Nebo loutkové představení, za které Kristýna Franková získala cenu Thálie. Či Ivana Štenclová vytvořila krásný portrét, v 3D perspektivě, složený z malinkých figur, které ukazují maminčiny gymnastické prvky. A již několik let je součástí mezinárodního filmového festivalu v Liberci. Také se mi ozvali italští spisovatelé, které život Věry Čáslavské inspiroval natolik, že o ní píší knihu. O jejím statečném postoji, který je podle nich neuvěřitelně inspirující. Vidíte, nikdo není prorokem ve vlastní zemi.“
Sochu vaší maminky vytvořil známý český umělec David Černý. Byla inaugurována u příležitosti otevření Českého domu v Paříži při olympiádě v roce 2024, teď je umístěná v Praze v areálu Tyršova domu. Co na ni říkáte?
„David Černý odvedl dobrou práci, lidem se líbí, chodí se na ni dívat. Když mě u ní fotografovala slečna Zuzana z vašeho deníku, potěšilo mě, kolik z nich se během toho přišlo podívat. Dokonce dorazila i celá japonská skupina.“
Děti bez pohybu? Maminka by je inspirovala
Byla jste se tehdy na ni podívat i přímo v Paříži?
„Ano byla. Nicméně jen díky tomu, že jsem se o soše maminky dozvěděla až od japonských novinářů, kteří se mě ptali, co na ni říkám. A já vůbec netušila, o čem mluví. Snažila jsem se to nějak zakamuflovat, protože vím, že by Japonci, věrni své kultuře, vůbec nepochopili, že jsem o tom nevěděla dopředu.“
Vám se opravdu nikdo neozval, jaký projekt se chystá?
„Ne. Takže jsem se potom sama vydala do Paříže před český olympijský dům, abych sochu mohla zhlédnout přímo v prostředí, pro které byla určena.“
Premiér Andrej Babiš mluvil v únoru veřejně o vybudování Národního sportovního centra Věry Čáslavské. Probral to s vámi?
„Nikoli. Ale již před lety o tom mluvil předseda české gymnastické federace, ukazoval mi projekt haly, která se měla vybudovat ve Stromovce. Nicméně jak to bývá, posty se mění a všechno se tedy vytratilo do neznáma. Takže jste mě vaší otázkou překvapil. Což souvisí i s tím, že jsem nevěděla ani o soše. Nebo další věc – jiné politické reprezentace slibovaly, že se zasadí o uspořádání mistrovství světa v gymnastice v České republice, k čemuž však taky nikdy nedošlo. Pokud jde o lepší zázemí, byla bych za něj pochopitelně ráda. Přijde mi, že tenhle nádherný sport je u nás v ústraní, všichni řeší fotbal nebo hokej. Ale právě gymnastika je základem pro všechny sporty.“
Jak se vám sport vašeho srdce líbí? Nechybí v něm krása a elegance jako za časů maminky? Když cvičila, byla to umělecká symfonie.
„Je to úplně něco jiného. Dnes se řeší především obtížnost prvků. Taneční prvky, lehkost a ladnost, to je minulost. Je nová doba, vše se proměnilo – i nářadí. Byla bych samozřejmě ráda, kdyby gymnastiku dělalo víc dětí, stejně jako sport obecně. Maminka měla v sobě dar, že dokázala lásku k němu i předávat. Její svěřenkyně, v Česku nebo v Mexiku, na ni s láskou vzpomínají.“
Trápí vás, že se dnešní generace dětí moc nehýbe?
„Je to škoda. Maminka by jistě dokázala děti inspirovat. Těší mě, že když vidím, že škola na Petřinách, která nese její jméno, pravidelně vyhrává celopražskou soutěž o Pohár Věry Čáslavské. Protože pohyb je zkrátka velmi důležitý. Především rodiče by si to měli uvědomit a děti k němu vést. Díky patří všem mládežnickým trenérům, kteří s láskou a bez odpovídajícího finančního ohodnocení vykonávají svoji práci.“
Vnímáte velkou zodpovědnost, že se jako dcera staráte o odkaz slavné maminky?
„Dělám to ráda, srdcem. Jsem moc ráda za to, že jsem měla takovou maminku. Neberu to jako povinnost, ale jako radost. Na takové osobnosti by se nemělo zapomínat.“
Vzpomínka Martina Haška
Deset let bez Věry. Její Kuráž! stále zní
Byla tehdy už starší dáma, ale stále měla v sobě radost malého dítěte. Léto 2016 strávila Věra Čáslavská ve svém domě v Černošicích a ze všech sil, kterých ubývalo, na dálku fandila olympionikům v Riu. Když úspěšné Hry skončily, poslala mi fotku, jak nad její zahradou vlaje česká vlajka. Jen o pár dní později se světem rozletěla zpráva, že zemřela.
Věra ale především žila. A to tak, že svému národu, který milovala, dodnes dává sílu. Nejen pro její odkaz, ale především pro ni samotnou bylo nesmírně potřebné, aby se v závěru své cesty znovu vrátila mezi lidi po antické rodinné tragédii, která ji na dlouho srazila k zemi.
Koncem roku 2009 jsem mířil do nové budovy Národního muzea na vernisáž výstavy Významné osobnosti českého olympismu a byl jsem celý rozechvělý. Pár minut předtím jsem dostal echo: „Má tam být Věra!“ Byla za paní Columbovou, jak sama sebe s úsměvem nazývala. Důsledky tragédie a tlak bulvárního tisku ji donutily se na dlouhý čas schovat. Tehdy se ale něco zlomilo. Povzbudila ji atmosféra dvacetiletého výročí pádu komunismu, kamarádi olympionici ji vytáhli na setkání v Masarykově koleji. A přišla i do toho Národního muzea. Stále maličko nejistá, ale schovávat už se nechtěla, to bylo znát.
Následujících sedm let se celému světu připomněla. Znovu načerpala radost, klid a sebedůvěru. Všude ji vítalo vřelé přijetí. Rozhlédla se kolem a vletěla do světa, jak byla zvyklá kdysi. Věděla, že jí zbývá už jen omezený čas. A dala si za úkol nepromarnit snad už ani minutu. Dobu mlčení chtěla nahradit. Nakonec právě v Národním muzeu řekla: „Mám toho ještě dost co vykonat.“
Posledních osm let dostala za odměnu
Měl jsem štěstí. Už tím prvním setkáním, při němž jsme si krátce povídali. Pochopitelně jsem toužil po delších rozhovorech. A brzy jsme se k nim dostali. Probírali jsme třeba dopodrobna její zážitky z olympijských her v Mexiku 1968. Přinesl jsem knížku Cesta na Olymp, kterou jsme odjakživa opatrovali v rodinné knihovničce.
Věru trápilo, že komunisté původní text proškrtali. Když jsme se viděli příště, namalovala mi na stranu 163 hvězdičku v kroužku. A přinesla papír s několika řádky původního závěru. Cenzura vyřadila několik vlastenecky zabarvených odstavců. A především poslední větu, která vypovídala o všem: „Chtěla jsem být první, protože jsem věděla, že nejde jenom o mne.“
Dodnes mám tu áčtyřku v knize vloženou i s jejím podpisem.
Přijde mi, že svých posledních sedm let dostala od osudu navíc. Jako odměnu, co v životě vykonala, i jako útěchu za to, co vytrpěla. Rozkvetla. Cíleně pracovala na vlastním odkazu. Umožnila Olze Sommerové natočit o sobě dokument. Pravidelně jsme si povídali při rozhovorech pro deník Sport. Můžu říct, že si nás oblíbila. Přišla dokonce na redakční oslavu. V hrdých oranžových doplňcích, protože sporty mimo fotbal a hokej, včetně její milované gymnastiky, jsme tehdy v novinách označovali právě touto barvou.
Před olympiádou v Londýně si pro nás povídala s olympijskými nadějemi Jaroslavem Kulhavým, Barborou Špotákovou a Ondřejem Synkem. A pak čarovala a esemeskami jim posílala energii. O čtyři roky později, krátce před smrtí, ještě zvládla jeden rozhovor před Hrami v Riu. Ondřej Synek, dvoumetrový chlap a její největší miláček, jí přinesl růži. Později mi řekl, že kvůli Věře bude pokračovat ještě k Tokiu.
Když odešla, na piazzetě Národního divadla jsem si pročítal vzkazy v kondolenční knize. Několikrát tam stálo: „Děkujeme za odvahu!“
Kuráž zůstává odkazem. Bojovala s ní proti nejlepším na světě. Vrátila se s ní do světa po neuvěřitelném trápení. To slovo řekla do ucha Martině Sáblíkové před její přelomovou olympiádou ve Vancouveru. Žila s ním v srdci, stavěla se proti omezenosti a hlouposti. Věra schází, zvlášť v dnešním světě. Její odvaha je tu však stále s námi. A dává sílu.
Štěpánek o kapitánství v Davis Cupu: Chtěl jsem to dělat s Berďou, ale zachoval se špatně