Do propadliště dějin se ale letoun nezřítil. Po modernizaci a modifikaci ho dodnes používají britská proudová letadla Harrier, umístěná na letadlových lodích.
Objevování nového fascinovalo Josefa Sousedíka (1894–1944) už od mládí; jeho osudem se zabývala Marcela Efmertová v knize Pivo, zbraně i tvarůžky.
Sousedíka můžeme doporučiti…
„Není politické svobody bez hospodářské samostatnosti… Moc peněz je veliká, ale moc myšlenky je větší,“ prohlásil Josef Sousedík při příležitosti 17. výročí samostatnosti Republiky československé 28. 10. 1935. Řídil se tím celý život.
Narodil se těsně před Vánoci roku 1894 ve Vsetíně. Otec Antonín, původně řezník, pracoval jako stolař v nábytkářské firmě Thonet. Josef tak rostl v kvalifikované dělnické rodině se sedmi dětmi. Stejně jako sourozenci absolvoval obecnou a měšťanskou školu, potom nastoupil do učení k Thonetovi.
Nebyl to skvělý začátek. Brzy jej totiž vyloučili – bližší podrobnosti neznáme. V učení ale pokračoval ve firmě bratří Bubelů a tam také dostal výuční list v oboru strojního zámečnictví a elektromontáže. Tedy v novém, perspektivním odvětví.
Bratři mu vydali i posudek: „… Josef Sousedík se v naší továrně na ocelové nože a náčiní kuchyňské strojnímu zámečnictví a elektromontáži vyučil… a můžeme jej vzhledem k jeho spolehlivosti a zdatnosti každému doporučiti.“ A Sousedík svou odbornost využil.
Raněn při opravě telefonu
Mladý strojní zámečník se vypravil do Brna, kde začal pracovat ve firmě Bartelmus-Donát a spol. Dlouho tam ale nepobyl, od září 1912 do srpna 1914, ale mnohé se tam naučil, dokonce se vypracoval na pozici vedoucího jednoho z provozů. Snažil se při tom stále vzdělávat, spolupracoval například s hlavním konstruktérem Josefem Sumcem, pozdějším profesorem České brněnské techniky. Tam zůstal až do začátku Velké války.
V srpnu 1914 Josefa povolali do rakousko-uherské armády. Kvůli kvalifikaci jej přidělili k technickému oddělení a ke spojařům. Prošel ruskou a italskou frontou, účastnil se přímých bojů. V poli jej zranili při opravě telefonu a postupně skončil v několika nemocnicích. Když se mu ulevovalo, spravoval ostatním nemocným hodinky. Na frontu se už nevrátil a konec války jej zastihl v rodném Vsetíně.
Foto: Pivo, zbraně i tvarůžky, Maxdorf 2014
Sousedíkův elektromobil, v jehož budoucnost doufal.
Opravoval žehličky a vařiče
Koncem roku 1918 se Josef na výzvu Sokola přihlásil jako dobrovolník do nové československé armády, která hájila hranice proti Maďarům u Prešova. V polovině roku 1919 se vrátil domů a rozhodl se osamostatnit. V září 1919 složil tovaryšskou zkoušku. A potom si v rodném domku ve Vsetíně-Horním Městě otevřel elektromechanickou dílničku.
Začínal skromně, v jedné místnůstce se stolem, svěrákem a prádelníkem. Zpočátku opravoval žehličky, vařiče a elektromotory a prováděl elektroinstalační práce. Vzal si úvěr a pronajal si bývalou pilu Rudolfa Londina ve Vsetíně-Trávníkách. Byl nesmírně pracovitý a plný nápadů.
Z původního malého „příštipkaření“ se postupně zrodil Závod na výrobu elektrických strojů pro stejnosměrný proud, Josef Sousedík, Vsetín. Mezitím se změnil přístup mladého státu k hospodářskému rozvoji.
Nová elektrifikace
V roce 1918 působilo na území Československa několik elektrických rozvodových soustav, vzájemně nepropojených. Podniky vyráběly proud jednofázový, dvoufázový i třífázový. Pro rozvoj průmyslu se stalo nezbytné je propojit. V červenci 1919 vyšel proto elektrifikační zákon, jehož základem se stala třífázová soustava. Sousedík jej přijal s nadšením.
Už před jeho přijetím si zvyšoval kvalifikaci a absolvoval kurzy v průmyslové škole. V květnu 1922 si požádal o další koncese, na stavbu silnoproudých zařízení. Na začátku 20. let se Sousedík zapojil do elektroinstalace vodních elektráren na Valašsku a na výrobě dynam.
Za okupace se Sousedík zapojil do odbojové činnosti. V listopadu 1939 jej gestapo zatklo.
Navíc na základě vlastních výpočtů začal vyrábět specializované elektrické stroje na střídavý proud – byla to převratná koncepce. Na počátku 30. let vznikla Elektrotechnická továrna, Josef Sousedík, Vsetín, Morava. Vyráběla třífázové asynchronní motory a měla 300 zaměstnanců.
Sousedík, manažer a podnikatel, všechny výpočty prováděl sám. Na papíře s pomocí logaritmického pravítka vznikaly pod jeho rukama složité, unikátní stroje. Právě tuhle tvořivou práci miloval Sousedík nejvíc. A své výtvory si nechal patentovat. To už byl ženatý, v roce 1925 si vzal dceru stavitele Rudolfa Londina Zdeňku. Měli spolu čtyři děti.
Nabídka od Bati
Sousedík získal na 60 patentů československých a 160 zahraničních. Říkali mu český Edison. Nevyráběl jen standardní motory, ale i speciální stroje. V roce 1929 právě kvůli tomu odmítl nabídku Tomáše Bati k fúzi. Dodával králi obuvi elektřinu a speciální stroje – Zlín byl jen 30 kilometrů od Vsetína. Baťa se domníval, že by bylo pro oba výhodné soustředit výrobu obuvnických zařízení právě do Vsetína.
To ale Sousedíkovi nesedělo. Znamenalo by to totiž konec jeho originálních vynálezů, protože by na ně jednoduše neměl čas. Baťu to dopálilo, a ačkoli předtím se Sousedíkem projektoval stavbu železnice mezi Vsetínem a Zlínem, nyní mu vypověděl všechny zakázky.
Odmítl i dvě další lukrativní nabídky. První z Anglie na zakoupení některých jeho vynálezů, druhou od americké General Motors, kde mu nabídli pozici technického vedoucího. Vrchol Sousedíkova ekonomického rozkvětu nastal na konci 20. let.
I jeho ale zasáhla hospodářská krize v 30. letech. Proto se v roce 1934 stala jeho továrna součástí Ringhofferova pražského koncernu, konkrétně akciové společnosti Tatra Kopřivnice. Přes všechna protivenství Sousedík stále proměňoval své vize ve skutečnost.
Foto: Pivo, zbraně i tvarůžky, Maxdorf 2014
Josef Sousedík s budoucí manželkou Zdeňkou na Pražských vzorkových veletrzích v roce 1921
Mihla se očím…
„Mihla se očím opravdu jak střela. Bez páry, kouře k svému cíli spěla. A oddychla si jen nepatrně. Tam pod Špilberkem v starobylém Brně,“ opěvovala nový rychlík dobová báseň. Na přelomu dvacátých a třicátých let 20. století začaly Československé státní dráhy vytvářet novou koncepci cestování.
Hodlaly zmodernizovat vlakové spojení mezi Prahou, Brnem a Bratislavou. V roce 1934 zadalo československé ministerstvo železnic Tatře Kopřivnice objednávku na dva nové vozy, komfortní a pohodlné.
V Tatře Kopřivnici se proto sešel celý tým odborníků, aby spolu vytvořili unikátní koncepci nového rychlíku. Vedl je legendární konstruktér Hans Ledwinka.
V roce 1935 se k nim připojil Josef Sousedík. Vzniklé dílo získalo jméno Slovenská strela. Čtyřnápravové motorové vozy pro 72 cestujících v červené barvě a se státním znakem měly i bufet, přípravnu a kuchyňku. Nasadili je do provozu už 13. července 1936.
Strela stavěla jen v Praze, Brně a Bratislavě, jela průměrnou rychlostí 92 km v hodině a do cíle dorazila za 4 hodiny a 51 minut.
Sousedík se věnoval i vývoji elektromobilů a hybridních automobilů. Hybrid nebyl závislý na nabití, protože si nabíjecí stanici vozil s sebou. Čistý elektromobil měl dojezd asi 60 km. Vynálezce získal při práci na tomto projektu dva patenty.
A další vynálezy následovaly – například generátor s vlastním buzením, automatické nastavení jehly šicích strojů, elektrický stroj na ohlazování podpatků… Všechno ale skončilo okupací.
K hořkým koncům
Za okupace se Sousedík zapojil do odbojové činnosti. Už 28. října 1939 promluvil ke svým dělníkům ve vlasteneckém duchu a v listopadu jej gestapo zatklo. Nakonec jej na přímluvu Hanuše Ringhoffera pustili. V roce 1940 se ocitl znovu ve vězení a následovalo poslední propuštění také díky Ringhofferovi.
Sousedík ale v odboji pokračoval, organizoval polovojenskou skupinu z 2000 lidí. Napojil se na parašutistický výsadek Clay-Eva, který operoval od dubna 1944 na Valašsku, a na První československou partyzánskou brigádu Jana Žižky z Trocnova.
Nakonec jej s přispěním konfidentů gestapo 15. prosince 1944 opět zatklo. Gestapáci ho odvedli do své úřadovny ve Vsetíně a podrobili brutálnímu výslechu. Když jeden z nacistů vyšel z místnosti, Sousedík se vrhl k oknu, aby uprchl. Gestapák ho ale střelil do zad.
Jedinečný vynálezce a konstruktér zemřel tři dny před svými padesátými narozeninami. Líčení okolností jeho smrti se ale různí. Historička Efmertová k tomu dodává: „Historicky bude v budoucnosti nezbytné konec života Josefa Sousedíka důkladně analyzovat a spolehlivě osvětlit.“
Foto: Pivo, zbraně i tvarůžky, Maxdorf 2014
Sousedík vedle Slovenské strely po první zkušební jízdě
Sousedík se dočkal satisfakceV prosinci 1945 převzala Sousedíkova rodina z rukou prezidenta Edvarda Beneše za hrdinství otce rodiny Československý válečný kříž a Brigádní medaili 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky in memoriam.Po roce 1948 se o Sousedíkovi nemluvilo.Ocenění se dočkal až po roce 1990.Čtvrtého května 1990 umístili pamětní desku na Sousedíkův dům ve Vsetíně. Tam také po něm pojmenovali ulici.V roce 1994 udělili Sousedíkovi nejvyšší vyznamenání – pamětní medaili in memoriam Za věrnost 1939–1945.