„Pomáháme Zelenskému. Nepomáháme Ukrajině.“ Komentář s tímto názvem vyšel na webu Argument, který jste spoluzakládala. Jak ho vnímáte?


Pro mě jako šéfredaktorku je to legitimní názor, který stojí na tom, že odlišuje politiku od země a jejích lidí. Poukazuje na nelidský rozměr podpory Ukrajiny, která automaticky počítá s tím, že Ukrajinci mají s naší podporou umírat ve válce. Upozorňovat na to je důležitou rolí médií, anebo by mělo. Válka znamená totiž přesně tohle. Jakmile se rozjede válečný stroj, začne požírat lidi.


Podle některých je ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj ochránce Evropy a potažmo i celého Západu, dle jiných uzurpátor moci v bojující zemi, ostatní ho nazývají „globálním žebrákem o peníze a zbraně“. Co vy si o něm myslíte?


Nic z toho. Všechny podobné mediální tituly jsou zavádějící. Zelenskyj zvládá dobře politickou komunikaci a dovede poměrně úspěšně populisticky mobilizovat. Ostatně k moci se dostal jako politik, který se profiloval hodně populisticky. Po roce 2022 se ale začal profilovat jako válečný prezident. Válka mu paradoxně politicky hodně pomohla. Zelenskému se daří dobře komunikovat i se Západem. Jako herec pochopil, že show je důležitou součástí vztahů se Západem. Mimikry o západních hodnotách, za které Ukrajina bojuje, mají v jeho válečné diplomacii velký význam.



Zároveň je třeba si všimnout, že Zelenskyj výrazně centralizoval moc v prezidentském paláci a oslabil parlament i další politické instituce. Nejde to rozhodně vysvětlit jen válkou, protože šlo o trend, který začal už po roce 2019, kdy byl zvolen do úřadu. Tady je otázka, zda se nejedná o vzorec politické kultury, který Ukrajinu spíš přibližuje Rusku než západním demokraciím. Zelenského vztah k demokracii bych viděla jako poměrně problematický. Dlouhodobě problematická je pak jeho personální politika, která se opakovaně stávala zdrojem problémů a zřejmě souvisí také s přetrváváním korupce v ukrajinském politickém systému a konkrétně v prezidentském okolí. Válka tyto problémy rozhodně nevyřešila, spíš je jen prohloubila.


V tuzemských médiích se stále objevují zprávy, že situace v Ruské federaci je neúnosná. Občas se objeví hlas člověka, který tam byl, s tím, že život v té zemi je stále v normálu. Kde je ona pověstná pravda?


No, myslím si, že by bylo dost naivní si myslet, že takto dlouhá válka, která stojí na vyčerpání obou stran, nemá žádné důsledky pro Rusko. Totéž platí pro Ukrajinu. Díky válce ale máme dost omezené možnosti získat objektivní informace – hodně informací a dat není zveřejňováno; vede se informační válka na obou stranách. Nicméně neřekla bych, že obecná situace v Rusku je neúnosná, v tom smyslu, že Rusko krachuje a hroutí se.


To, co je ale zřejmé, je, že válka je v Rusku novým normálem. Dopady války a nového válečného normálu jsou nerovnoměrné, a to jak regionálně, tak sociálně. Vyšší střední třída v Moskvě pociťuje válečný „normál“ jinak než chudý důchodce, student v odvodovém věku či samoživitelka v Kemerovu nebo důchodce ve Vladivostoku. To ovlivňuje reakce společnosti i politizaci těchto reakcí.


Anketa

Kterou sousední zemi máte nejraději?

hlasovalo: 5409 lidí

 Dalším faktorem je naprosto zřejmá snaha ruské vlády o to, aby nejhorší dopady z velké části mírnila, více či méně uspokojivě na ně reagovala. Putinův režim dobře chápe, že ekonomika a spotřeba jsou faktory politické stability. V současnosti tak ruský režim tančí mezi vejci stability, rostoucími náklady války a potřebou nějakým způsobem vyhrát.


Zdá se ale, že i v Rusku je společnost z války unavená, jak ukazuje řada průzkumů, včetně vládních průzkumů VCIOM a FOM (z konce července). Nejde jen o oslabení důvěry v Putina, ale třeba i o očividný nárůst společenských obav nebo zhoršení životních podmínek. Nejde z toho hned vyvodit žádné dalekosáhlé závěry směřující k politizaci společnosti proti vládě. V tom smyslu, že by došlo k protestům, které by vládu svrhly. Nicméně s tak dlouhým konfliktem rostou rizika a problémy a hraje se o čas.


Osobně bych nyní z delší časové perspektivy viděla přijít po parlamentních volbách s vojenskou mobilizací jako dost rizikový krok ze strany Putina. Na tu minulou přišla nezvykle ostrá reakce, která nejspíš souvisela s vládou stability v předchozích dekádách. Vláda musela použít jiné ekonomické stimuly (služba na základě kontraktu), aby získala vojáky. To o něčem vypovídá. Ruská společnost se sice dokáže dobře a dlouhodobě adaptovat na nesnáze a problémy, ale vidí stát, který je většinou způsobuje, jako odcizený. Nicméně i tady se jednou ucho utrhne.



Jak smýšlíte o roztržce Ukrajiny s Polskem ohledně druhé světové války a událostech na Volyni, kde pohrdání humanitou dosáhlo až asijských rozměrů?


Není novinkou, že národní interpretace stejných dějinných událostí je předmětem sporů. Historické vztahy mezi Ukrajinou a Polskem nejsou zdaleka jednoduché. Polsko bylo dlouhou dobu velmocenským aktérem podobně jako Rusko (se kterým o oblast dnešní Ukrajiny bojovalo a soutěžilo). Nicméně bylo překvapivé, jak necitlivě, a řekla bych i arogantně, ukrajinská strana postupovala v otázce, o které ví, že je pro Poláky velmi citlivá. Takové politické faux pas se jen tak nevidí. A nebylo divu, že na to polská strana reagovala ostře a znechuceně.


Ukrajinský nacionalistický výklad dějin 20. století je dlouhodobě kontroverzní a vlastně myšlenkově primitivní. A do značné míry to odráží fakt, že Ukrajinci byli dlouho národem bez moderního státu a jejich státnost se teprve dokončuje, a to v kontextu války s Ruskem. Na jednu stranu je to pochopitelné, nicméně jde o „smlouvu s ďáblem“, která normalizuje kolaboraci s nacismem, genocidu a další zločiny proti lidským právům. Tato poslední roztržka s Polskem jen ukázala, jak velký je vliv tohoto nacionalistického výkladu dějin (na Ukrajině jsou lidé, kteří nabízejí vyrovnaný pohled na dějiny 20. století) na současnou ukrajinskou politiku. Nejde zcela očividně o marginální jev.

Psali jsme: