„Stáváme se na Arktidě stále závislejší, ekonomicky i vojensky,“ řekl podle Euronews Jyrki Katainen, bývalý finský premiér a současný zvláštní poradce Evropské komise pro vztahy EU s Arktidou. Podle něj už není udržitelné, aby Evropa suroviny, které sama na severu má, ve velké míře dovážela z Číny.
Čína dnes zůstává největším světovým i evropským dodavatelem řady kritických surovin. Evropská rada uvádí, že Peking dominuje dodávkám například gallia, germania, hořčíku, přírodního grafitu, wolframu a vzácných zemin. Právě koncentrace výroby a zpracování v jedné zemi podle EU představuje stále větší bezpečnostní riziko, zvlášť poté, co Čína v posledních letech rozšířila vývozní omezení na několik strategických materiálů. Evropská pravidla pro kritické suroviny proto počítají s výraznou diverzifikací dodavatelů.
Grónsko má 25 ze 34 kritických surovin
Jedním z nejzajímavějších míst je Grónsko. Podle Evropské komise se na jeho území nachází 25 z 34 surovin, které EU klasifikuje jako kritické. Brusel proto s Grónskem už v roce 2023 uzavřel partnerství zaměřené na udržitelné surovinové řetězce a podporu místní těžby a zpracování. Evropská komise označuje Grónsko za významného partnera právě pro kritické materiály, obnovitelnou energii a další strategická odvětví.
Velké dosud nerozvinuté zásoby vzácných zemin se nacházejí například v lokalitách Kvanefjeld a Tanbreez. Podobný potenciál má ale také sever Švédska, Finska a Norska, kde se připravují nebo rozvíjejí projekty zaměřené na měď, kobalt, lithium, fosfor a vzácné zeminy.
Jeden z nejvýznamnějších projektů leží u švédské Kiruny. Těžařská skupina LKAB uvádí, že ložisko Per Geijer obsahuje přibližně 2,2 milionu tun oxidů vzácných zemin, díky čemuž patří mezi největší známé evropské zdroje tohoto typu. LKAB zároveň získala pro Per Geijer a další projekty status strategického projektu EU.
Nejde přitom pouze o samotný důl. LKAB buduje v Luleå průmyslový areál, kde chce z materiálu vznikajícího při těžbě železné rudy získávat fosfor a vzácné zeminy. Projekt letos v květnu získal environmentální povolení a má být jedním ze základů budoucí evropské kapacity pro zpracování kritických minerálů.
Vytěžit nestačí. Slabinou Evropy je zpracování
Právě zpracování je jedním z největších evropských problémů. Katainen proto navrhuje vytvořit na severu Evropy jakousi „centrální kuchyni“ pro kritické suroviny – zařízení například ve Švédsku nebo Finsku, které by materiál z několika evropských dolů rozdělovalo a zpracovávalo na jednotlivé vzácné prvky. Bez vlastní rafinace totiž může Evropa těžit doma, ale i nadále být závislá na čínském zpracovatelském průmyslu.
EU si už v Critical Raw Materials Act stanovila, že chce do roku 2030 na vlastním území vytěžit alespoň 10 procent své roční spotřeby strategických surovin, 40 procent zpracovat a 25 procent získávat recyklací. Zároveň by žádná jediná třetí země neměla zajišťovat více než 65 procent spotřeby konkrétní strategické suroviny. Cíle stanovuje evropský Critical Raw Materials Act.
Komise už pod evropský zákon zařadila desítky strategických projektů zaměřených na těžbu, zpracování i recyklaci. Jejich cílem není jen zelená transformace. Kritické materiály jsou klíčové také pro čipy, baterie, elektromobily, větrné elektrárny, kosmický průmysl a obranné technologie.
Nová surovinová velmoc má i svou cenu
Evropská strategie ale naráží na další problém. Velká část potenciálních ložisek leží v citlivých arktických ekosystémech a v oblastech tradičně využívaných původními obyvateli.
Také projekt Per Geijer leží v oblasti, kde probíhá chov sobů. Sama LKAB připouští, že případná těžba vytváří konflikt mezi průmyslovým využitím území a zájmy sámských komunit a že právě dopad na využívání krajiny bude jedním z klíčových témat další přípravy projektu. LKAB o konfliktu s tradičním využíváním území píše otevřeně.
Podobné výhrady zazněly i při debatě o nové evropské arktické strategii. Místní obyvatelé podle Euronews varují, aby Brusel nezačal na sever pohlížet pouze jako na zásobárnu nerostů potřebnou pro evropskou ekonomickou bezpečnost. Katainen připustil, že intenzivnější využívání arktických zdrojů musí jít ruku v ruce s dialogem s místními a původními komunitami.
Arktida se tak pro Evropu mění z geograficky vzdáleného regionu v prostor, kde se propojuje obrana, průmyslová politika, energetická transformace a soupeření s Čínou a Ruskem. Nerostné bohatství severu může část evropské závislosti na Pekingu zmírnit. Samotná ložiska ale problém nevyřeší – Evropa musí postavit doly, zpracovatelské závody i infrastrukturu a současně dokázat, že novou strategickou autonomii nebuduje způsobem, který sama kritizuje u jiných světových mocností.