Přesně to se mi před čtyřmi lety při mé první účasti stalo. Svět horského běhání a ultramaratonu mě naprosto uchvátil. A tenhle závod pro mě tak vždycky bude srdcovka. 101 kilometrů z Třince do Frenštátu přes krásné beskydské vrcholy s převýšením 5 550 metrů. Iracionální podnik, jak jsem někde četla, který lze jen těžko chápat. Letošní závod byl boží, což sama nechápu, jak o téhle magořině můžu říct. Na Travném jsem prožila bouřku, celý noční výstup na Lysou z Krásné a sestup do Ostravice lilo jako z konve. Valily se na nás potůčky vody a bahna, špatná viditelnost i s čelovkou. Úplně durch promočená jsem doběhla do Ostravice. Tady na mě naštěstí čekal drop bag, a přestože ztrácím drahocenný čas, komplet se převlékám. Dávám si vývar, který je po všech těch dosavadních gelech balzámem pro chuťové pohárky, žaludek, střeva i duši. A pak směr další krpály a seběhy. Nakonec se ještě dělá horko. Poprvé se mi asi vlivem mokra dělá nepříjemný puchýř na spodku chodidla, ale to je to nejmenší. Cítím se dobře. I žaludek a střeva jsou kupodivu relativně v kondici, a tak jim tam posílám jeden gel za druhým, želé, ionťák a v duchu se modlím, ať to vydrží až do cíle.
Vydrželo.
18 hodin a 24 minut
Cílový čas 18:24 je pro mě naprostý přelom. Skončila jsem jako 61. žena z celkem 642 žen. Myšlenky, zda to někdy můžu dotáhnout pod 20 hodin, jsou fuč.
Z dávného nesportovce.
V pátek a sobotu se všechno to úsilí, energie, čas, motivace, nadšení, láska k běhu, učení se, zkušenosti i starost o své tělo projevily. Doběhla jsem do cíle totálně dojatá sama ze sebe. Navíc i relativně v kondici.
Je v tom kus posledních let.
Na Javorníku jsem si ještě přečetla zprávy od rodiny a cestou z kopce jsem se málem rozbrečela. Byla jsem úplně naměkko. A v cíli, stejně jako na pár občerstvovačkách, mě navíc čekal ten nejlepší support a parťák v životě.
Odpočinek? Na ten nebyl čas.
A co se týká odpočinku a spánku, tak nic z toho. Seděla jsem pouze při konání potřeby na wc. Po trase bylo devět občerstvovacích stanic v údolích, takže tam jsem se vždy zastavila – zašla na wc, v batohu jsem si přehodila gely ze zadní části dopředu na další část cesty, doplnila pití a dala si třeba meloun. Dvakrát jsem si na občerstvovačce od organizátorů dala i vývar. Jinak jsem měla veškerou stravu vlastní – gely a želé. Původní plán byl, že na občerstvovacích stanicích strávím úplné minimum času, aby byl výsledný čas ještě lepší. To se mi ale úplně nepodařilo. Takže kromě tréninku, abych se ještě zlepšila, je potřeba zapracovat i na tomhle a čas strávený na občerstvovačkách ještě stáhnout.
Ultra závod = ultra emoce a ultra zážitky na celý život.
Tenhle rok i přes nezdary je velký posun vpřed. A trénování pod čtyřměsíčním dohledem ATraining byla ta nejlepší investice.
Děkuju za to, že prostě můžu.
Za moje zdraví, díky kterému tohle můžu!
Za moje blízké.
Jsem vděčná!
Lucie Hlavicová
Lucie Hlavicová
Tolik tedy Lucie Hlavicová, rodačka z Brumova-Bylnice. A před ní opravdu smekám. Za 101 kilometrů, 5 550 metrů převýšení, náročné podmínky, minimum odpočinku a především za obrovskou dávku odhodlání si zaslouží velkou gratulaci. Její příběh je krásnou ukázkou toho, kam se člověk může posunout, když má motivaci, vytrvalost a nevzdá se. A pokud se nám podaří, přineseme na Našem Valašsku další podobný příběh účastnice z našeho regionu.
Stanislav Floreš
Naše Valašsko info
reklama