Extrakční střílečky jsou lákadlem pro nejednoho vývojáře. Jejich podžánr, který přenese hratelnost do fantasy kulis, má už taky nejednoho zástupce, tedy spíš na nějakou dobu měl. Protože rychle končí. Dungeonborne zavřel své kobky minulý rok. Eldegarde nepomohlo ani přejmenování z Legacy: Steel & Sorcery a jen těžko odhadovat osud nadcházejících titulů. Do arény plné poražených tak vstupuje Mistfall Hunter a hrdě se kasá svou inspirací u souls titulů, ale taky cenovkou, která ve světě free-to-play her může komunitu odradit ještě dřív, než hra vůbec začne. Má vůbec šanci něčím zaujmout?
Souls nesouls
S Mistfallem mám vlastně od první chvíle takovou rozporuplnou zkušenost. Zkoušel jsem hru v betě a nemohl se zbavit pocitu, že jí prostě něco chybí, a s povzdechem ji odložil. Jenže růžové brýle nějak zafungovaly a potom, co už jsem k ní neměl přístup, jsem si občas vzpomněl, že bych si ji vlastně zahrál. S lehkou skepsí jsem si tedy hru po vydání pořídil a vrhnul se do jejích útrob celkem s chutí.
Od prvních momentů na vás z plna hrdla křičí, že chce být jako populární souls hry. Melancholický svět, pokroucená monstra, celková stylizace, vaše nová společnice na levelování nebo i léčivé lahvičky omezené počtem na výpravu. Styčné plochy se tu vskutku najednou, tentokrát ale v rámci balancování a celé PvPvE filozofie budete odkázání na výběr herní třídy, které se od sebe zásadně liší jak výbavou, tak celkovým přístupem k hratelnosti.
zdroj:
Bellring Games
Povolání jsou upřímně jednou z nejlepších věcí, co hra nabízí. Úplně jinak budete hrát za lučištníka, žoldáka nebo čaroděje. Navíc každý z nich má k dispozici různé kombinování dovedností i talentů, které ovlivňují jeho celkový styl. Jediné z nich tak můžete vybavit, aby bylo efektivnější na čištění mapy, PvP nebo třeba kontrolu oponentů.
V samotné hře pak máte rozdělenou energii na uhýbání a aktivování schopností, což umožní trochu agresivnější styl hraní, než kdyby se obojí schovalo do jednoho ukazatele. Nepřátelé mají vzorce útoků, nejrůznější komba a vše, na co jsme v souls žánru zvyklí. Je pravda, že když se vám nedaří, tak se každý střet teoreticky může stát tím posledním. Nicméně celkově hra není tak obtížná jako třeba tituly od FromSoftware. Nepřátelé vás moc daleko honit nebudou a umí být vcelku pasivní. Což není nevýhoda. Nicméně zvolený styl odpovídá celkovému rozložení map.
Arény a zase ty arény
Ty jsou totiž jen čtyři, nebo dvě ve dvou módech, chcete-li, a nedá se o nich říct, že by byly zrovna obří. Nicméně jsou hodně vertikální, plné žebříků, proudů vzduchu na vysoké skoky nebo i portálů na delší přesuny. Zničené vesnice střídají pobřeží mrtvých božstev. Vše je rozdělené bránami, dveřmi nebo magickou mlhou do arén, kde se potulují monstra nebo hráči. Orientace je přitom snadná i díky dobrému systému pingování a přehledné mapě. I tým náhodných hráčů se tak snadno domluví na dalším postupu.
zdroj:
Bellring Games
Problém je, že mapy se celkem rychle okoukají. Jakmile se naučíte jejich rozložení, můžou se výpravy stát poněkud monotónní záležitostí. Víte, kde jsou elity a vedlejší úkoly, kdy a kde se objeví bossové. Přes celou mapu se bez větších obtíží dostanete velice rychle, což celkově sráží variabilitu jednotlivých zápasů.
Hodně hráčů navíc bude trávit většinu času jen v první mapě. Ostatní jsou totiž jednak obtížnější, ale také vyžadují vstupní investici v podobě ceny výbavy a omezují její raritu. Takže pro větší zisk vás hra nutí podstoupit větší risk.
Přesto podle mě chybí věcem, co sbíráte, jakákoliv silnější identita. Reálně sbíráte suroviny na výstavbu budov, které jsou genericky nezajímavé, ingredience na výrobu výbavy, run a vaření medoviny, potažmo samotnou výbavu. Každá třída má přitom pět rarit zbrojí i zbraní, do kterých ještě můžete vkládat runy. Jenže něco padne z každého nepřítele, všude jsou bedny a něco se povaluje. Hře se nedaří vytvořit pocit lovu něčeho specifického, jako to umí třeba Arc Raiders.
Navíc je ve hře přítomna aukce, kde můžete cokoliv kupovat nebo prodávat ostatním hráčům. Rychle vám tak dojde, o co jde. Vše se točí kolem toho, vystavět budovy na co nejvyšší úroveň a pak mít vybavení s co nejlepšími afixy pro váš build a s runami, které zvednou, co potřebujete. Hra vám v minmaxování jde vlastně naproti. Sám si ale nedokážu přesně odpovědět, jestli fakt, že si v hlavě veškerou kořist začnete záhy převádět na poptávku v aukci, tak trochu nesráží celkovou myšlenku žánru, který je na unikátním lootu postavený.
zdroj:
Bellring Games
Nejpodstatnější v překusování všech výtek ale nakonec stejně bude, jak vám sedne samotný soubojový systém, potažmo zda si najdete třídu, která svým stylem sedne tomu vašemu.
Hráči a jiná monstra
Hru můžete hrát sólo nebo ve třech. Dvojičky opět nejsou v kurzu. Musím se ale přiznat, že se jedná snad o první hru podobného typu, kde mě sólo bavilo o něco víc než hraní ve skupině. Lépe v něm vynikne taktičtější systém soubojů, kde záleží hodně na managementu zdrojů a schopnosti se trefit svou schopností. O to víc zamrzí, že bez dvou spoluhráčů se podíváte jen na první mapu v obou variantách.
Balanc postav je ale dělaný na hru tří hráčů. Takový čaroděj je pro samotáře velice špatná volba, protože spoléhá na to, že má poblíž někoho, kdo mu drží nepřátele od těla. Naopak Shadow exceluje v sólo hře díky svému obrovskému počátečnímu poškození, které dokáže hráče vyřadit první povedenou kombinací úderů.
zdroj:
Bellring Games
Při týmové hře nejvíc záleží na sestavení týmu a vyvážení silných i slabých stránek a synergií mezi schopnostmi. Třeba přepadení žoldáka s obouručním kladivem specializujícího se na plošné útoky, které omračují, a Shadowa s dvěma meči rozdávajícími plošné poškození může mnoho soubojů ukončit dřív, než pořádně začnou. Při střetech je důležité hlavně poslouchat a znát mapu, a tím pádem odhadnout, kudy směřují kroky ostatních.
Přesto je očividné, že některé třídy a buildy jsou prostě silnější než ostatní, a to o dost. Hlavně v momentech, kdy zvládají právě doslova rozhodnout střet, aniž by oponent měl vůbec šanci pořádně zareagovat.
Kupodivu je podle mě PvP jedním z nejzábavnějších aspektů hry. Doopravdy prověří vaše schopnosti i znalost vlastní třídy i těch ostatních. Díky absenci uzamčení na nepřátele prověří i vaši schopnost mířit, odhadovat vzdálenost a spoustu dalších faktorů. Pokud se něčím Mistfall Hunter nejvíc přibližují souls žánru, je to právě taktické PvP. Jen by zase víc využilo o něco větší a rozmanitější mapy.
Oproti tomu neutrální nepřátelé by si zasloužili rozšířit repertoár, jak typy, tak jejich schopnostmi. Velice rychle se naučíte eliminovat většinu obyčejných hrozeb rychle a bez ztráty kytičky. Elity nejsou zase o tolik větší problém a výzvou tak zůstanou maximálně hlavní bossové. U nich jsem rád, že tvůrci mysleli na omezení PvP, a když vstoupíte do jejich arény, uzavře se dočasně pro ostatní hráče.
Stejně tak když vás porazí počítačový oponent, dostanete ještě jednu šanci se v podobě ducha vrátit ke své mrtvole a oživit se. Nicméně souboje s nimi oproti adrenalinovým bitvám s živými lidmi působí o dost chudším dojmem, ať už jde o řadové nepřátele, elity, bosse, nebo samotné Mist lordy, kteří ale přeci jen nad ostatními alespoň o něco vyčnívají.
zdroj:
Bellring Games
Vítejte v prémiovém titulu, nechcete si něco koupit?
Podle mě je ale největší bolestí celého titulu fakt, že když dojde na lámání chleba, umí působit neskutečně lacině. Protože nezajímavý loot je jen první vlaštovka. Celý tábor postavený na vylepšování budov za suroviny vás zahalí klasickou hromadou menu, kde ideálně každé upozorní na časově omezený event, možnost si něco koupit nebo směnit za jednu ze snad pěti různých měn, které jsou rozdělené přes podobný počet obchodů.
U některých budov jsem se ani nemohl zbavit pocitu, že je vylepšuji spíš proto, aby mě hra mohla nutit něco sbírat, než že by jejich bonus byl nějak významný a nápomocný. Nechybí ani obligátní expediční místo vašich táborových pomocníčků, které posíláte na mise, aby vám přinesli nějakou tu kořist, dostali jste víc pozic v aukci a tak dále. Například budova, která vám zvyšuje počet postav, které si můžete vytvořit, je prostě něco, co by ve hře snad ani být nemělo. Když si ji plně vylepšíte, sice můžete mít od každého povolání jednu a jako bonus za herní měnu začít s novou postavou rovnou na maximální dvanácté úrovni, ale raději bych dostal víc obsahu, u kterého bych neměl pocit, že ve hře jsou jen proto, abych jim věnoval pozornost a nesoustředil se třeba na… Nedostatek reálně zajímavého obsahu.
zdroj:
Bellring Games
Kromě možnosti koupit si kosmetické oblečky, ikony, pózy a spoustu dalšího můžete zaplatit i za zdejší verzi season passu, která je sice minimalistická, ale cena zůstává na deseti eurech. Z ní dostanete i vybavení nebo suroviny, ale nutno říct, že vzhledem k žánru je nepovažuji za extra velkou výhodu.
Co mě naopak překvapilo, je cenová politika, o které jsem si myslel, že ji ve hrách v roce 2026 už neuvidím, kdy balíček prémiové měny koupíte v rozmezí těsně pod cenou passu, abyste si museli koupit ještě jeden levnější (nebo ten dražší) a opět vám něco zbylo… Tedy přesně tolik, aby to nestačilo na koupi dalších věcí, ale přímo vybízí si připlatit, když už nějaké ty penízky v měšci máte. Je pravda, že první pass je v rámci série úvodních odměn zdarma a nějakou měnu v něm získáte, ale to na pochybných monetizačních praktikách nic nemění.
A to je můj největší problém s celou hrou. I když vypadá dobře, příjemně se hraje a má zajímavé mechanismy, většina prvků působí jak vytržená z free-to-play hry, která se víc stará o vaši peněženku než o samotnou plnohodnotnou hratelnost. Což je i jeden z důvodů, proč, i když mě Mistfall Hunter baví, nedokáže si mě absolutně zaháčkovat ke hraní delšímu než pár zápasů, po kterých mám pocit, že už toho bylo akorát dost a je ten pravý čas si hru nezprotivit.
Bez vítězů i poražených
Zkrátka a dobře, nemáme před sebou špatnou hru, jenže ani hru kdovíjak skvělou. Možná nejvíc bude těžit z toho, že v rámci fantasy extrakčních akcí nemá valnou konkurenci. Hratelnost je zábavná a třídy postav spolu s PvP souboji tvoří asi nejlepší zážitek, který jsem v žánru zažil. Zbytek designu je ale už minimálně diskutabilní a s mentalitou free-to-play titulu, za který ovšem musíte už v základu zaplatit.
Nemyslím si ovšem, že by hra během pár měsíců zavřela servery a zapomnělo se na ni. Tvůrci mají před sebou skvělou příležitost systémy doladit, protože jejich jádro už se povedlo. Sice po několika zápasech pokaždé lehce znuděně odejdu, ale po krátkém odpočinku ve mně hlodá chuť se na dalších pár kol zase vrátit.