Úplně jinou strategii než dryádka celolistá (Dryas integrifolia) zvolil sléz pižmový (Malva moschata). Ve zkoumaném souboru přirůstal přibližně o devět milimetrů ročně, zaznamenaný jedinec se ale dožil pouhých dvou let.
Místo růstu investují do přežití
Právě rozdíl mezi oběma druhy názorně ukazuje pravidlo, které výzkumníci ověřovali. Pomaleji rostoucí byliny, keře a liány zpravidla vydrží déle než ty s rychlými přírůstky. A platí to ve velmi rozdílných podmínkách – od arktické tundry přes Himálaj a Alpy až po horké polopouště. Výsledky studie zveřejnil odborný časopis Nature Communications.
Každý druh hospodaří s energií jinak. Zatímco některé ji využívají především k rychlému přibývání na velikosti, jiné dávají přednost vlastnostem, které jim umožňují vydržet.
„Rostliny se liší v tom, jak rozdělují své zdroje mezi růst a dlouhodobé přežívání. Pomaleji rostoucí druhy mohou více investovat do odolnějších pletiv, vytváření zásob nebo ochranných látek. Díky tomu mohou být odolnější a přežívat po dlouhou dobu,“ vysvětlil Jan Binter z Botanického ústavu Akademie věd ČR ve středočeských Průhonicích.
Podobnou souvislost ekologové předpokládali už dříve. Dosavadní práce se však soustředily především na stromy nebo jednotlivé skupiny. Nová studie ukázala, že stejná zákonitost funguje napříč širokým spektrem vytrvalých bylin, keřů a lián.
K určení jejich stáří odborníci využívají letokruhy. Ty totiž nevytvářejí jen stromy. Moderní anatomické metody umožňují stejným způsobem zkoumat i vytrvalé byliny.
Podklady pocházejí z unikátní databáze budované třicet let. Díky ní bylo možné vůbec poprvé v takovém rozsahu porovnat vztah mezi rychlostí přirůstání a dlouhověkostí napříč různými druhy a prostředími.
Oteplování může zamíchat kartami
Výsledky ukázaly ještě jednu souvislost. V teplejších oblastech mají navrch druhy, které přibývají rychleji a zpravidla se dožívají nižšího věku. Pokračující oteplování by proto mohlo postupně proměňovat nejen podobu vegetace, ale také její odolnost.
„Pokud oteplování v některých prostředích povede k převaze rychle rostoucích, ale krátkověkých druhů, může se změnit nejen složení rostlinných společenstev, ale také jejich stabilita,“ upozornil Jiří Doležal z Botanického ústavu.
Důsledky mohou být širší. Délka života totiž ovlivňuje také dobu, po kterou zůstává uhlík uložený v biomase. Pokud by dlouhověké druhy postupně ustupovaly krátkověkým, mohlo by se to projevit i na schopnosti suchozemských ekosystémů uhlík ukládat.
Autoři proto doporučují dlouhověkost zahrnout do budoucích odhadů ukládání uhlíku. Dosud se pozornost soustředila hlavně na stromy, zatímco význam vytrvalých bylin a keřů zůstával spíše stranou.
