NÁZOR / První dáma Eva Pavlová přijela na první den školy do základní školy v Roudnici nad Labem. Co z toho dokázal vytvořit poslanecký komik a koník ze stáje Andreje Babiše Denis Doksanský? Odhalil prvky kultu osobnosti.
Pan Doksanský zřejmě tuší, jak je na tom publikum jeho fanoušků s pozorností, tak si pomohl celkem 13 smajlíky. (Ty zde vynecháme.) Teď jde o to, jestli nebude žárlit mistryně Česka ve smajlíkování Alena Schillerová. Každopádně jeho příspěvek byl stejně bystrý, jako byl poslancův pokus o výtvarný doprovod. (Jazykově neupravujeme.)
„NE, to není fotografie ze setkání s malými komsomolci na předměstí Moskvy roku 1985, to je dnešní foto z návštěvy Evy Pavlové na ZŠ… Paní prezidentová byla totiž také první školní den pozdravit prvňáčky a protože pan soudruh prezident, slunce naše jasné, zářil jinde, tak alespoň školákům ukázala fotografii našeho velkého a milovaného vůdce a také fotografii svoji, aby milé děti měli (pravopisná chyba p. Doksanského, pozn. red.) potěšení z radostného pohledu na ni hned dvakrát, píše na Facebooku zákonodárce.
Pak se Babišovo slunce jasné pokusilo o geopolitické srovnání.
„Že by i paní soudružka prezidentová Pavlová měla PR poradkyni od kolegyně soudružky Ri Sol-ču, první dámy KLDR a chotě Kim Čong-una…?!?!? Jak na fb někdo trefně pronesl, že by evoluce od kultu osobnosti ke kultu sebeosobnosti…“
Něco dodejme. Eva Pavlová žákům přivezla každému malý dárek a ty dvě fotky byly pro školu na památku. Skutečný „kult osobnosti“ v dobách sovětského vůdce J. V. Stalina dosahoval rozměrů skoro náboženského uctívání. Kdo by se na tom nepodílel, mohlo by ho stát i život. To samé se týká Severní Koreje.
Nějaký slabý odvar uctívání vůdců ale vidíme i dnes. Klasickým příkladem je třeba Andrej Babiš, který sliboval osobně roznášet respirátory za covidu, před kamerami podaroval bezdomovce bankovkou, kontroloval na parkovišti před hypermarketem mražené filé a málem zahubil Aleše Juchelku propagačním výstupem na kopec.
Monika Babišová, kterou premiér stylizovaně proháněl s pomlázkou, se zjevovala v časopisech (koupených Babišem, prý aby se o něm „psala pravda“) a simulovala, jak peče vánoční cukroví. Jestli něco aspoň trochu připomíná poměry východních despocií, tak je to absolutní Babišova vláda nad jeho stranou, útvarem jednoho muže, kde on sám nemusí ani dodržovat stanovy. Jako příslušník kasty nepostihnutelných se může vyhýbat i soudu.
Denis Doksanský je součást této kultovní mašinerie a udělal by lépe, kdyby tohle téma vůbec neotvíral.