Vybavujete si ještě ten zvláštní pocit, když jste poprvé projížděli Bělosadem, na obzoru se skvěl Vranohrad a ze sluchátek se ozývalo táhlé kvílení smyčců doprovázené ženským hrdelním křikem? Ten moment, kdy vám došlo, že tentokrát nehrajete za rytíře se za všech okolností nablýskaných hrudním plátem, ale za někoho, kdo se bude po kolena brodit blátem, hnojem a tím nejhorším z lidí a monster?
Nový The Blood of Dawnwalker skutečně do velké míry působí jako mod pro Zaklínače 3, což je ovšem nejvyšší forma komplimentu. Přirovnání k Zaklínači 3 se Dawnwalker zbavuje velmi obtížně, což není náhoda. Na hře pracovala řada veteránů z CD Projektu včetně Konrada Tomaszkiewicze, který vývoji trojky šéfoval. Poznáte to v menu, ve způsobu vyprávění, v hudbě, ve vyšetřování, v atmosféře folkloru i v samotném pocitu z pohybu po světě.
Pořád pobíháte středověkou krajinou, sbíráte stopy, řešíte problémy místních, bijete se s bandity, sem tam se zapletete do něčího milostného života a do toho zjišťujete, jak moc špatně může dopadnout zdánlivě nevinné rozhodnutí. Jenže zatímco Geralt mohl většinu svého seznamu úkolů poslušně odškrtat a ještě se stát gwentovým šampionem, Coen má na každou takovou laskavost podstatně méně času. A když říkám méně, myslím tím skutečně méně.
V údolí Sangora se věci dějí i bez vás, a ještě horší je, že se tam dějí věci, které byste možná chtěli řešit. Jenomže nemůžete. Ne všechny. Tik tak! Čas běží, vaší rodině kolují v žilách poslední kapky krve, stihnete je vysvobodit, než je Brencis vysaje docela?
zdroj:
Rebel Wolves
Právě z plynutí času jsem měla už při oznámení největší obavu, ale nakonec je systém navržený poměrně chytře a benevolentně. Zároveň je taky důvodem, proč jsem po dohrání měla mnohem větší chuť pustit se rovnou do druhého průchodu než u celé řady výrazně dražších a technologicky dokonalejších RPG. Rebel Wolves si totiž vzali základy, které dobře znají ze svého působení v CD Projektu, a místo pokusu o další obří otevřený svět nacpaný ikonami postavili hru kolem jediné nepříjemné otázky: Co jste ochotní obětovat, abyste stihli to, na čem vám skutečně záleží?
Vítejte v roce 1349. Darujte krev!
Evropa v polovině 14. století nebyla zrovna přívětivým místem pro život. Černá smrt si brala jednoho sedláka za druhým, vesnice lehaly popelem a církev nabízela jen modlitby za duše, které stejně brzy skončily v masovém hrobě. Herní svět je pevně ukotven v realitě, kde se otevřeně mluví o Čechách, o soudobých králích a dalších reálných historických postavách.
zdroj:
Rebel Wolves
Tedy… až na jednu drobnou odchylku. Do údolí Sangora sice mor dorazil, ale místním od něj nepomohly modlitby, nýbrž starobylý upíří pán Brencis se svými vrakhirskými pohůnky. Typické upírské slabiny potlačili vlastní magií, zrušili poddaným drakonické královské daně i nevolnictví a výměnou za to požadují „pouhou“ měsíční krevní daň.
Zní to jako smlouva s ďáblem? No samozřejmě! Jenže jak brzy pochopíte v kůži hlavního hrdiny Coena, mladého horníka, z něhož se souhrou okolností stane titulní Soumračný – bytost přes den lidská, v noci obdařená upířími drápy a tesáky – hranice mezi lidstvem a monstry je tu proklatě tenká. Upíři sice pořádají brutální noční mše, kde odchytávají „nečisté“ slabé kusy s řídkou krví a trhají je na kusy přímo před zraky vesničanů, ale… Opravdu se nakonec tolik liší od svých lidských předchůdců?
Morální šeď vás hned v úvodu vřele obejme kolem ramen a zapustí vám špičáky přímo do krkavice. Žádné dobro a zlo. Vybíráte si z různých odstínů zoufalství a pragmatismu, zpravidla ty, které se vám nejméně hnusí.
zdroj:
Rebel Wolves
Tikající hodiny a osvobozující FOMO
Dávno před vydáním jsme zuřivě debatovali o tom, zda systém 30 dnů a nocí, po jejichž uplynutí dojde k finálnímu zúčtování s Brencisem, nebude zbytečně stresující. Všichni přece známe nutkavé pokušení prolézt každičký kout světa, vyluxovat všechny otazníky a splnit zakázku pro nejposlednějšího sedláka, který výměnou za zbytečný pár bot potřebuje spočítat slepice.
Jak už jsem ale naznačila v úvodu, jsem nakonec v tomto ohledu poslem dobrých zpráv. Čas v The Blood of Dawnwalker není neúprosnou reálnou časomírou, která by běžela i při bezcílném toulání přírodou – což jsme věděli. Postupuje výhradně skrze vaše vědomá rozhodnutí, plněním úkolů, odpočinkem, ale také při studiu pokročilejších dovedností nebo při vykopání pokladu.
Když pomůžete jednomu člověku, pravděpodobně nestihnete pomoct někomu jinému. Když si chcete vyhradit čas na rozhovor s potenciální romantickou partnerkou, může vás to stát možnost vyřídit jiný úkol. A ano, při hraní mě limit přesně proto zpočátku skutečně stresoval. Některé aktivity si totiž nevyžádají jeden dílek dne, ale klidně rovnou šest z celkových šestnácti (každý den je po osmi dílcích rozdělený na den a noc).
Jenže při svém prvním průchodu jsem byla schopná Brencise z trůnu sesadit po 14 odehraných herních dnech, což odpovídalo necelým 20 hodinám poctivé herní doby na PC. A to vás ubezpečuji, že jsem rozhodně neignorovala velkou část obsahu. Časový fond je dávkovaný s citem, nemusíte sprintovat od jednoho úkolu k druhému s pláčem, že přicházíte o polovinu hry. Nutí vás ale přemýšlet nad prioritami a dodává každé volbě váhu, aniž by vás ale příliš drsně svazoval v rozletu. Škoda jen, že vám křidélka občas příliš přistřihává omezení doporučenými úrovněmi.
zdroj:
Rebel Wolves
zdroj:
Rebel Wolves
A co je nejlepší – i ten nejzapadlejší, teoreticky výplňový obsah jiných her v otevřeném světě je v podání Rebel Wolves unikátní a silně příběhový. Nečeká vás dobývání šesti hradů ani vyklízení dvaceti zaměnitelných táborů banditů. Když někomu pomáháte hledat ztraceného sourozence, můžete si být jistí, že se z nevinné pochůzky stane něco víc, a nakonec třeba i osvobozování zajatců z vězení nebo likvidace krevních zásob má prokreslené pozadí.
Některé situace na první pohled působí, jako by vás měly zdržet na cestě za něčím důležitějším, jenže kolikrát právě ty nejobyčejnější prosby vedou k těm nejzajímavějším linkám a bossům, které změní průběh úplně jiného úkolu.
A naopak, ani selhání není prohrou v pravém slova smyslu. Nemusíte každý quest vyřešit správně. Nemůžete zachránit každého. Někdy prostě přijdete pozdě, jindy si nezapamatujete klíčovou informaci. Někdy uděláte špatné rozhodnutí a hra vás za něj neplácne přes prsty, ale jednoduše vám ukáže jeho důsledky. Coen je přitom dostatečně tvárný RPG hrdina, který má sice pevně danou minulost a motivaci, ale má dost prostoru postavit se k rozhodnutím z různých perspektiv a patřičně si je zdůvodnit.
Živý svět špatných a ještě horších rozhodnutí
V čem The Blood of Dawnwalker absolutně exceluje a s přehledem překonává většinu žánrové konkurence, je právě větvení příběhu a reálné dopady vašich činů. Nejde jen o to, že máte na výběr z několika zásadně odlišných variant epilogu. Hra neustále reaguje na drobnosti, které jste udělali před pěti nebo deseti hodinami.
Pěkným příkladem bez zásadních spoilerů je třeba linka v hlavním městě Svartrau. Narazíte tu na nevěstku a její siláckou parťačku Oshu z divokého kmene Uriášů, které se snaží vymotat ze spárů bezohledného pasáka Andreje. Jak už jejich svízel vyřešíte, je na vás. Získali jste informace k Andrejově odstranění podle původního společného plánu? Skvělé – Osha převezme jeho nevěstinec a upevní svou pozici ve městě. Rozhodli jste se Andreje prostě na místě zamordovat? Osha se ocitne na křižovatce. V závislosti na vašem dalším rozhovoru se buď rozhodne vydat na cesty po světě, nebo se vrátí do své domovské uriášské vesnice.
Jenže do oné vesnice se později můžete zatoulat v rámci úplně jiné příběhové linky. A její matka, místní matriarcha, už o vašem činu ví a bez přemlouvání vás přijme jako čestného spojence kmene, který dohlédne na upírskou společnici, aby rohatým humanoidům zbytečně neškodila.
Svět si pamatuje vaše rozhodnutí a přirozeně vás za ně odměňuje i trestá, kdy se vlastně nehraje ani na žádnou typologii „hlavních“ a „vedlejších“ úkolů. Můžete hledat spojence, pomáhat lidem, získávat informace, řešit magii, podkopávat upíří moc… nebo se na to všechno vykašlat a vyrazit téměř rovnou za nosem.
Cest k cíli najdete v údolí nepřeberné množství. Chcete jít čistě cestou lidského odboje takzvaných manumitů? Prosím. Láká vás upíří odboj v čele s charismatickou Lacrou? Nebo se rozhodnete přijmout nabídku samotného Brencise a stanete se jeho skutečným pokrevním „synem“ a pravou rukou? A co když vás zláká tajemná čarodějná větev pod vedením Anky, případně pradávné uriášské rituály? A pro ty největší drsňáky je tu samozřejmě sólo varianta, kde se Coen vydá na hrdinsky-sebevražednou misi.
S tím souvisí i romance. Hra nabízí minimálně tři hlavní partnerské linky a nenechte se mýlit, nejsou vzájemně exkluzivní. Všechny romance působí přirozeně, dospěle a nenuceně, jako organický vývoj dvou lidí (nebo stvůr…), kteří v krutém světě hledají trochu té vřelosti.
zdroj:
Rebel Wolves
Mečem, spáry a s lehkým skřípáním zubů
A jak se za Soumračného vlastně hraje? Zde už musím složit lehkou poklonu za odvahu, ale zároveň i zvednout varovný prst. Soubojový systém je totiž kapitolou sám pro sebe – rozhodl se částečně inspirovat v Kingdom Come, potažmo ve For Honor. Sledujete směry nepřátelských útoků, správně je vykrývat a zasazovat údery do nekrytých míst. Pokud hrajete na normální obtížnost, pomáhají vám směrové ukazatele, na vyšší obtížnosti pak už musíte číst vyloženě jen pohyby protivníků.
V duelech jeden na jednoho je to zábavná taktická výzva, kde řetězíte perfektní bloky a zasazujete smrtící odvetné údery. Jenže jakmile na vás hra vrhne přesilu (což dělá vcelku ráda a často), naráží na své limity. Zaměřování na jednoho soupeře v davu bývá chaotické, navíc mají nepřátelé nepříjemnou tendenci sílit společně s Coenem a ke konci hry se pak mění v houby na údery s absurdním množstvím životů.
Vzhledem k tomu, že ani jeho málem polobožská verze nedokáže vyřídit základní vlky jednou ranou mečem, začnou být setkání s běžnou faunou po čase trochu otravná. Soubojový systém se bohužel stane rutinou, kterou trochu zachraňují získané schopnosti, ale pořád působí jako brzda mezi zajímavějšími aktivitami.
Právě dualita forem Coenovi zachraňuje krk. Zatímco přes den spoléháte na ocel, lektvary a čarodějné svitky, v noci se rozbalí ten pravý upíří karneval. Vrakhirská podoba má výrazně víc životů a krvelačné spáry, stínový krok vás bleskově přemísťuje po bojišti i po střechách, stejně jako můžete hravě běhat i po stěnách.
zdroj:
Rebel Wolves
Zprvu jde především o zajímavou mechanickou variaci, brzy ale zjistíte, že stejný princip funguje i jako nástroj pro budování atmosféry. Ve dne se pohybujete krajinou jako člověk, hledáte stopy a komunikujete s místními, jako by se nechumelilo. V noci se z vás stává predátor, který se může pohybovat mnohem svobodněji a který ke světu přistupuje poněkud… méně diplomaticky.
A pokud v boji přijde o příliš mnoho krve, může dokonce své žízni podlehnout a nekontrolovaně se vrhnout na příštího pocestného, s nímž v noci zapřede hovor. Neúmyslně vysát dokonce můžete i vcelku důležité postavy, s čímž hra do důsledků opět počítá – a měli byste i vy, pokud si nechcete rozbít některé linky. Jako by vám lidé dostatečně nepřipomínali, že je Coen monstrum. Občas vám tenhle problematický fakt ochotně sám připomene v momentu, kdy se vám to nejméně hodí.
Duální je vedle hratelnosti také vybavení, kdy jednu sestavu máte na den (bonusy k lidskému zdraví, čarodějnictví) a druhou na noc (bonusy k upírství nebo třeba k rychlosti), takže i když se časová investice do dlouhých questových linií k získání úlomků legendárního stříbrného meče či starobylých zbrojí může zdát poměrně velká, rozhodně se vyplatí.
zdroj:
Rebel Wolves
zdroj:
Rebel Wolves
Naopak craftingu jsem během hry nemusela věnovat moc pozornosti. Spotřebních předmětů jsem měla ke konci tolik, že mi v inventáři s omezenou nosností spíš překážely, Coenovu žízeň po krvi jsem navíc vyřešila prstenem regenerujícím upírské zdraví bez zvyšování nákazy. Za tu si sice na jedné straně vylepšujete vrakhirské schopnosti, na té druhé jde ale opět o volbu, na jejímž základě se s vámi pak lidé baví výrazně méně ochotně.
Bohužel musím zmínit i věci, které mi během hraní vyloženě pily krev. V první řadě je to plížení. Respektive jeho absence. Nepřátelé mají zrak jako ostříži i v té nejčernější noci, velmi rychle vás odhalí a hrát Dawnwalkera jako tichého zabijáka ze stínů prostě moc nejde. Dále vás hra v některých pasážích nekompromisně uzamkne do arény, což může vést k nepříjemnému „softlocku“ – pokud někam vlezete s nízkým zdravím a špatnou výbavou, hra vás vrhne do neúprosného souboje, který je téměř nemožné vyhrát bez nahrání hodiny staré pozice.
A pak je tu ještě jedna konkrétní designová zlomyslnost: Pokaždé, když si Coen otevře čarodějnou knihu za účelem studia nových kouzel, hra spustí hlasitý, neustále se opakující jumpscare s blikajícím obrazovkou a nesmírně otravným vřískotem. Poprvé znejistíte, podruhé se leknete, ale po dvacáté už máte spíš chuť vývojářům poslat oknem děkovnou cihlu.
Polský šarm s drobnými jizvami
Co se týče vizuální a technické stránky, The Blood of Dawnwalker naplno přiznává, že Rebel Wolves nejsou titáni typu CD Projekt nebo Rockstar. Grafika na PC dokáže vytvořit úchvatné scény – husté karpatské hvozdy s probleskujícím úsvitem, mlžná slatinná zákoutí i ponuré hrady se zkroucenými stromy vypadají skvěle a mají dechberoucí atmosféru, byť si pochopitelně na PC vyžádají odpovídající hardwarové nároky. Do verze pro PS5 se u nás v redakci pustil Jakub, jehož dojmy si budete moct vyslechnout v pátečním podcastu.
Kde je ale nižší rozpočet znát občas až příliš, jsou obličejové animace postav při rozhovorech. Některé filmečky jsou špičkové, ale jindy postavy koukají skrz vás a jen mechanicky otvírají ústa. Nic, co by vyloženě zkazilo zážitek, ale je dobré je s tím počítat. Ponor do světa vám občasný modelínový pantáta s mimikou kapra asi nezkazí, jinak je audiovizuální stránka vesměs špičková. Slovansky laděný soundtrack s pohanskými ženskými vokály, dudami a táhlými smyčci dodává světu šťávu a drží atmosféru proklatě vysoko.
Samostatnou pochvalu zaslouží česká lokalizace. Překladatelé odvedli obrovský kus práce a středověká čeština plná archaismů, šťavnatých nadávek i poetických obratů hře neuvěřitelně sedí. Ano, najde se v ní pár drobností jako občasný překlep nebo chyba ve shodě podmětu s přísudkem, ale v tom obrovském množství textu jde o zanedbatelné pihy na kráse.
zdroj:
Rebel Wolves
Rebel Wolves si dokázali vzít to nejlepší z legendárního zaklínačského dědictví, svázat ho s temným upířím mýtem, zasadit do neokoukané středověké Evropy a obohatit o fungující systém práce s časem. Přístup, který po vás nechce dokončit všechno, je opravdu odvážně unikátní. A funguje – jak se přede mnou převalovaly závěrečné titulky, přemýšlela jsem nad tím, co jsem udělala. Koho jsem zachránila, kdo možná zbytečně umřel, a kolik jsem toho úplně minula. A že je úplně logické, že automaticky klikám na novou hru, protože chci zjistit, co se stane, když to všechno udělám úplně jinak a stanu se upířím pánem, který se nadobro vzdá přízemní lidské magie. Vyřeší tahle oběť otravné rudé jumpscary se zubatými přízraky a studnami? Možná! Záleží na tom? Vlastně ani ne. Už jsem si na ně zvykla.
Protože The Blood of Dawnwalker je v první řadě plný vynikajících příběhů se skvěle napsanými postavami a dospělými romancemi i větvením se skutečnými dopady. Jistě, má technické mouchy a jeho soubojový systém se ohraje rychleji, než by mě těšilo, ale stejně se po druhém dohrání vrhám na třetí, tentokrát vyloženě čarodějnou (takže patřičně uvřískanou) cestu. Údolí Sangora mě pohltilo a nemůžu najít cestu ven. Nechte se na tuhle ztemnělou stezku taky zlákat. Věřte, že ani té krevní daně nakonec nebudete litovat!