Je to už taková tradice. Začne školní rok a vláda představí rozpočet s ožebračenou kapitolou školství. To, aby zvláště děti a dospívající věděli, kde je v této zemi zhruba jejich místo.
Po čtyřech letech Fialy se Stanjurou přichází se svým prvním škrtáním peněz na vzdělávání Babiš se Schillerovou. Zdálo se to nemožným, ale Babišův rozpočet pro školství je opravdu snad ještě horší než ten Stanjurův, rekordnímu deficitu navzdory. Zatímco Schillerová se dojímá nad „proinvestičním rozpočtem“, školství, vědy ani výzkumu se investice netýkají. Česku mají totiž budoucnost zajistit rekordní investice do asfaltu.
Andreje Babiše hodně zajímají věci ohledně zdraví dětí jen tehdy, když to nic nestojí a stačí něco zakázat.
Nicméně i rétorika o „rekordním deficitu“ ze strany opozice a televizních bankovních ekonomů je poněkud zavádějící. Není tomu tak, že by české výdaje byly samy o sobě nějak bláznivě vysoké. Jen narážejí na český absurdní přístup k daním, kdy Česko vzhledem ke svému HDP vybírá podstatně méně než podobné země nebo dokonce, než je průměr Evropy. S méně populistickým daňovým systémem směrem k vysokopříjmovým voličům by byl letošní deficit poloviční, a pokud bychom danili zhruba jako průměr Evropy, žádný schodek bychom ani neměli.
Že vršíme obrovské schodky, je politické rozhodnutí, které vygradovalo před šesti lety naprosto absurdním zrušením superhrubé mzdy, což byl projekt ODS a Babišova hnutí. Jen kvůli tomuto kroku chybí v letošním rozpočtu zhruba 150 miliard korun. A jsou to tyto dvě strany, které od té doby řídily ministerstvo financí. Zároveň ani jedna z nich nebyla, respektive není schopná vyrovnaný rozpočet bez těchto peněz sestavit. Protože to nejde.
Budoucnost v barvě asfaltu
Český stát má potenciálně dost peněz na to, abychom si mohli dovolit zaplatit kvalitní vzdělání na všech stupních od mateřských škol po vysoké, včetně vědy a výzkumu. Ale po Fialovi si také Babiš řekl ne, moji vládu vzdělání dětí ani budoucnost země nezajímá. Rekordní peníze utopíme v asfaltu. Jenomže zatímco v případě dálnic je reálně jedno, jestli se letos či příští rok bude stavět více, méně nebo vůbec, u dětí ve školách to neplatí. Jsou ve škole teď a jejich vzdělávání nelze odložit o pět let, jako by to bylo možné se stavbou dálnice. A protože logika je přesně taková, postupuje stát samozřejmě přesně naopak.
Aby příští rok mířil do školství vzhledem k HDP alespoň stejný objem prostředků jako v letošním roce, musel by mít navržený rozpočet zhruba 302 miliard korun. Ministr školství Plaga předem avizoval, že v rozpočtu ustoupil a bude mít pouze 292 miliard korun, s tím, že příští rok už bude všechno dobré. O pár dnů později představila rozpočet pro školství ministryně financí – ten už byl ve výši pouhých 288 miliard korun, což je suma, ze které není možné zaplatit ani všechny ze zákona povinné výdaje. A příští rok nebude lepší vůbec nic.
Tato vláda si stejně jako ta Fialova do programového prohlášení samozřejmě napsala krásné věty o vzdělávání: „Naše školy – od mateřských až po vysoké – jsou pro nás prioritou. Investice do vzdělávání nejsou totiž pouhým výdajem, ale klíčovou investicí do budoucnosti České republiky. Proto postupně znovu navýšíme výdaje na vzdělávání až k průměru zemí OECD. Tato investice se mnohonásobně vrátí v podobě lepší kvality života, hospodářského růstu a sebevědomé společnosti, připravené čelit výzvám 21. století. Vzdělávání musí být bezplatné, dostupné pro všechny, kvalitní a bezpečné.“ Krásná slova, ani jedno oko nezůstalo suché, na rozdíl od rozpočtu.
Abychom se ale dostali na průměr OECD, muselo by být v rozpočtu dokonce o 50 miliard korun více. Reálně je v něm ovšem ještě méně peněz než letos. Opět připomeňme, že dolít desítky miliard navíc na stavby dálnic nebyl pro vládu žádný problém.
Reformy, které nic nestojí
Se stávajícím rozpočtem přitom nemůže být vůbec řeč o jakýchkoli reformách vzdělávání ani nutných investicích. Horko těžko se bude udržovat stav věcí, jak jsou, zatímco ostatní země nám budou dál utíkat. Ale dohánět kohokoli v čemkoli, s výjimkou dálnic, zde už vlastně není politickým tématem.
Programové prohlášení je pak při konfrontaci s reálným rozpočtem jen jakýmsi nezávazným slohovým cvičením v generování ambiciózních vět: „Podpoříme dostupnost a zajistíme dostatečné financování školních psychologů, speciálních pedagogů a asistentů pedagogů na školách (…) Zaměříme se na zlepšení prevence patologických jevů, jako jsou závislosti na alkoholu, psychomodulačních látkách, hazardu, sociálních sítích či on-line hrách, na podporu duševního zdraví a prevenci šikany i kyberšikany.“ Nedáme na to ale ani korunu.
Peníze tak budou ve školství chybět třeba na psychology, preventivní programy a programy týkající se duševního zdraví. Andreje Babiše hodně zajímají věci ohledně zdraví dětí jen tehdy, když to nic nestojí a stačí něco zakázat. Tam se řadí tažení proti kratomu nebo plánované zákazy mobilů ve školách. Zájem končí ve chvíli, kdy by pomoc dětem a dospívajícím měla být aktivní a skutečně účinná, kdy by vyžadovala investice právě do dostupné psychologické péče a školních psychologů. To už Babiše nezajímá, a tak se dětem s úzkostmi a depresemi jen seberou mobily. To samo o sobě bez dalších kroků situaci spíše zhorší, ale hlavně že to nic nestojí a zároveň to vypadá, že se něco dělá.
Máme obrovské problémy s nerovnostmi ve školství, s rozdílnou kvalitou škol, které jako celek nikdo neřídí a jejich osudy jsou často dílem náhody a lokálního vzepětí. Zcela bez odezvy zůstává nedostupné všeobecné středoškolské vzdělání, na které se pořádají ponižující vyřazovací Cermat testy, které zvýhodňují děti movitějších rodičů, kteří si můžou dovolit zaplatit přípravné kurzy. S ničím z toho se reálně nepohne. Opět na to nebudou peníze.
Rodí se u nás nejméně dětí v historii země, a i těm pár narozeným a jejich rodičům vláda vzkazuje, že je jejich budoucnost nezajímá. Vskutku záhada, že v této zemi nechce mít nikdo děti. Kdyby ženy rodily auta, staví se jim sochy ze zlata.
Posledních pár let řešíme obrovský přetlak dětí, které se perou o místa na středních školách. Tyto silné ročníky nyní míří na vysoké školy, které jsou dlouhodobě chronicky podfinancované. Ve vládním programu se píše: „Zajistíme dostatek míst na vysokých školách, aby každý talentovaný student měl možnost studovat, i když si to nemůže finančně dovolit.“ Ve skutečnosti dostanou vysoké školy příští rok o několik set milionů méně než letos. V zemi, která má v rámci zemí OECD třetí nejnižší podíl vysokoškolsky vzdělaných lidí.
Měnit se na tom nebude nic, rekordně silné ročníky dětí narazí do zdi chybějících míst a peněz na vysokých školách, které zároveň sídlí ve městech, kde studenti neseženou dostupné bydlení. Chudší děti můžou rovnou zůstat doma.
Když Babiš a Schillerová mluví o rekordně investičním rozpočtu, lžou. Na zcela klíčové investice do vzdělávání, což je prakticky jediná známá cesta k budoucí prosperitě, nedali ani korunu navíc.
Totéž se týká tzv. investic do vědy, výzkumu a inovací, kde peníze celá léta vůči HDP pouze klesají. Politici můžou náhodně blouznit o špičkovém výzkumu, jednou o čipech, jindy o umělé inteligenci nebo farmacii, ale výzkum v těchto oblastech prostě neprobíhá na dálničních odpočívadlech, benzinkách ani nájezdech, což jsou jediná zařízení, do kterých tento stát reálně strká peníze.
Naštěstí máme ve vládě motofašisty, kteří kde mohou, tam uškodí, a tak před kamery naběhl věčně neposedný Petr Macinka a navrhl další škrty ve školství.
Z toho, že by učitelé měli mít platy na úrovni 130 procent příjmového průměru v zemi, se již stal regulérní vtip, který má dokonce zákonnou podobu. Vzdělávání je dlouhodobá záležitost, která vyžaduje stabilitu a předvídatelnost. Místo toho ale musí celý sektor rok za rokem škemrat o peníze na běžný provoz. Zatímco slib stabilních a nadprůměrných platů měl do školství nalákat nové talenty, každoroční diletantské přetahování o peníze pouze všem vzkazuje, aby se školství raději vyhnuli.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů