Představme si dítě, které se několik hodin učí na test. Snaží se, soustředí se, doma nad úkoly sedí déle než ostatní. Pak dostane čtyřku. Ne proto, že by učivo neumělo, ale protože si špatně přečte zadání. Co si z takové čtyřky odnese?
„Myslím si, že známky měly úplně opačný efekt, než by měly mít. Místo toho, aby ho motivovaly, tak jej spíš srážely dolů,“ říká Anna, maminka osmiletého Matěje.
Související
13 fotografiíProhlédnout si 13 fotografií
Právě zkušenost jejího syna podle ní ukazuje, proč může být známkování pro některé děti problematické. „Když se dítě, které má poruchy učení, učí na test hodiny, vydá se ze všech svých sil a pak přinese čtyřku jen proto, že neudrželo řádek, pletou se mu číslice nebo nepřečetlo zadání, není to pro něj informace o snaze. Je to pro něj rána do sebevědomí.“ Známka podle ní dítěti v takové chvíli neříká, v čem se posunulo. „Jen mu neúprosně připomíná, v čem je podle tabulek ‚špatný‘,“ dodává Anna.
Co vlastně jednička říká?
Známka má být stručnou informací o tom, jak si dítě vede. Jenže u malých dětí může být její význam překvapivě nejasný. Právě na tuto různorodost při hodnocení upozorňuje ve svém výzkumu psycholožka Irena Smetáčková z Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy. Při sledování 29 druhých tříd zjistila, že učitelé při hodnocení pracují s několika různými normami.
Irena Smetáčková přitom známky nepovažuje automaticky za špatné. Problém podle ní nastává ve chvíli, kdy není jasné, podle čeho učitel hodnotí a co si z hodnocení má dítě odnést. Známka může být založena na zvládnutí učiva, na individuálním pokroku, na snaze nebo třeba na srovnání s ostatními. Když dítě ani rodič nevědí, co přesně dvojka či jednička znamená, její informační hodnota klesá.
Děti pěkné známky rády sbírají
Učitelka prvního stupně Andrea Sedlaříková se na slovní hodnocení dívá podstatně skeptičtěji. Sama ho podle svých slov příliš nepreferuje. „Osobně pro slovní hodnocení nejsem, malé děti si to nepřečtou a ani tomu neporozumí. Určitě bych nechala nějaké obrázkové hodnocení – smajlíky, razítka, žetony,“ říká. Známka má podle ní pro malé školáky i jednu praktickou výhodu. Je pro ně srozumitelná.
„Děti pěkné známky rády sbírají. Je lepší, když si později zvyknou i na horší známky, protože je pak lépe přijmou, až budou na druhém stupni,“ vysvětluje učitelka.
Je to argument, který stojí za pozornost. Škola totiž děti nejen hodnotí, ale také je učí, jak hodnocení přijímat. Jenže právě tady se nabízí otázka, jestli cílem má být naučit dítě co nejdříve přijmout trojku, nebo mu nejprve ukázat, proč ji dostalo a co může udělat jinak.
Sedlaříková připouští, že známka nemusí být úplně objektivní. „Děti učivo třeba teoreticky zvládají, ale práci nezvládnou tak, jak by chtěly, a dostanou horší známku.“ A právě v tom vidí také jednu z možností slovního hodnocení. „Je možné se více rozepsat.“ Sama tak nakonec připouští, že změna je skutečně nutná.
Příběh osmiletého Matěje i obavy učitelky Sedlaříkové přesně ilustrují hluboký příkop, který v Česku kolem hodnocení vyrostl. Zastánci reformy dlouhodobě poukazují na to, že tradiční pětistupňová škála vytváří zbytečný stres a vede děti k učení se pro číslice, nikoliv pro pochopení látky. Proti nim však stojí silný tábor konzervativnějších pedagogů i rodičů, podle nichž je známka přirozeným zrcadlem reálného světa, učí zodpovědnosti a bez ní systém ztratí jasná měřítka.
Co se mění
Známky v prvních třídách skončí od září 2027. Změnu přinesla novela školského zákona z roku 2025. Povinné slovní hodnocení se zavede postupně:
od školního roku 2027/28 – žáci 1. tříd budou na vysvědčení hodnoceni slovně,
od školního roku 2028/29 – stejná povinnost bude platit i pro 2. třídy.
Do té doby mohou školy v prvních dvou ročnících používat známky, slovní hodnocení nebo jejich kombinaci. Nová pravidla se týkají především hodnocení na vysvědčení; ministerstvo zároveň školám doporučuje pracovat s průběžnou slovní a formativní zpětnou vazbou.
Jednička není zpětná vazba
Dítě ale nemusí potřebovat delší hodnocení, potřebuje především srozumitelné hodnocení. Metodický text pedagožky Zuzany Maťašové ke slovnímu hodnocení na prvním stupni upozorňuje, že jeho smyslem není převést jedničku do věty typu „výborně“. Dobré hodnocení má popsat, co dítě zvládlo, jak kvalitně pracovalo, v čem se mu daří a na čem má dál pracovat. Nemá hodnotit jeho osobnost ani ho porovnávat se spolužáky.
Pro Annu je právě konkrétnost důvodem, proč by si slovní hodnocení pro svého syna přála. „Upřednostnila bych ho všemi deseti. Není to jen nějaký rozmar, protože chci být nějak alternativní, ale je to absolutní nutnost pro jeho psychickou pohodu.“ Nechce přitom, aby učitel Matěje pouze chválil.
„Dítě s poruchami učení potřebuje vědět, že jeho hodnota nezávisí na tom, jestli píše jako podle pravítka nebo jestli počítá stejně rychle jako soused v lavici,“ říká Anna.
Za největší přínos slovního hodnocení považuje právě možnost zachytit pokrok, který známka může přehlédnout. „Věřím, že slovní hodnocení je motivující a mapuje pokrok – například že přečte čtyři řádky bez chyby oproti stavu před měsícem. Může posloužit jako jakýsi návod pro další práci s konkrétním dítětem, který je originální jenom pro něj.“ Slovní hodnocení je tak informace, se kterou může pracovat dítě, rodič i učitel.
První třída jako „čas hájení“
Problematický může být podle Anny také samotný přechod od prvních školních měsíců k běžnému známkování. „Přijde mi to svým způsobem zvláštní. Na začátku se rozdávají samé jedničky jako nálepky zdánlivé pohody, aniž by děti dostaly jakoukoli smysluplnou zpětnou vazbu. A pak, jakmile opadne ten prvotní usměvavý závoj, přijde studená sprcha.“
U dítěte, které má se školními dovednostmi větší potíže, může být změna ještě citlivější. „Pro dítě se specifickými potřebami je tenhle skok obzvlášť traumatizující. Najednou bez varování selhává v systému, kterému do té doby nerozumělo a který ho teď začal tvrdě škatulkovat.“ Právě průběžná zpětná vazba by podle ní mohla takový přechod zmírnit. Dítě by nemuselo čekat na vysvědčení, aby zjistilo, že se mu v něčem nedaří.
Pro učitele je to víc práce
Hlavním problémem je to, že slovní hodnocení zabere učiteli více času. „Určitě je náročnější. Musíte si dělat víc poznámek o dítěti a jeho práci během pololetí nebo školního roku,“ říká Sedlaříková. Kvalitní slovní hodnocení nevznikne tak, že učitel na konci pololetí nahradí číslo několika větami. Musí dítě průběžně sledovat a zaznamenávat jeho pokrok.
Jinak hrozí, že se z něj stane jen jiná forma známky – několik obecných vět, které lze zkopírovat od jednoho žáka k druhému. Sedlaříková právě náročnost považuje za největší nevýhodu. Přesto připouští, že by známky nemusely být jedinou možností. „Klidně bych to nakombinovala, výchovy bych třeba vůbec neznámkovala.“
Anna proto nechce pouze změnit formu vysvědčení. Chce, aby hodnocení zachytilo i to, co se do známky nevejde – úsilí, pokrok a konkrétní potíže. Změna, která školy čeká, proto nebude spočívat jen v tom, že z vysvědčení zmizí jednička. Mnohem podstatnější bude, zda ji nahradí skutečná informace.
Inspirace ze Skandinávie
Česko se při reformě často ohlíží za severským modelem, který patří k nejlépe hodnoceným na světě:
Finsko: Děti nedostávají žádné tradiční číselné známky minimálně do čtvrté až páté třídy (některé školy neznámkují až do sedmé třídy). Hodnocení probíhá formou rozhovorů a formativní zpětné vazby, která se soustředí na silné stránky a pokrok žáka, nikoliv na chyby.
Norsko: V norském základním školství děti neznají známky vůbec po celých prvních sedm let docházky. První vysvědčení s klasickou známkou dostávají až na nižším stupni střední školy v osmé třídě.
Švédsko: Klasické známkování začíná až od šesté třídy. Dřívější pokusy zavést známky už od čtvrté třídy narazily na odpor odborníků i výzkumy, které neprokázaly žádný pozitivní vliv na vědomosti dětí.
Zdroj: autorský článek, msmt.gov.cz, clanky.rvp.cz, ped.muni.cz