Byla to osobitá čtvrť v dnešním srdci Prahy. Spleť klikatých i slepých uliček, domů postavených v těsné blízkosti u sebe a úzkých průchodů, kde se sotva minuli dva lidé. Po několik staletí obývaly pražský Josefov židovské rodiny, ale v roce 1850 bylo tamní ghetto zrušeno a ti movitější se rozprchli do jiných částí města.

Do Josefova, který se stal pátým pražským obvodem, naopak zamířili ti méně movití, respektive vyloženě chudí. Zatímco původními obyvateli byli výhradně Židé, netrvalo to tak dlouho, co se z nich stala menšina. Chudinská čtvrť postupně chátrala, domy byly zanedbané, neudržované, také se sem pravidelně rozlévala nedaleká Vltava.

Sklepy domů byly vlhké a dařilo se tu různým infekcím a chorobám, ale například také nevěstincům všelijaké úrovně. O jednom z nich výstižně vypovídá jeho název, říkalo se mu U mastného drdolu – podle majitelky, která si svůj svérázný účes tvarovala pomocí husího sádla.

Není se co divit, že ve zdravotnických statistikách vynikal Josefov nadprůměrnou nemocností, ale rovněž úmrtností. „Po vzoru jiných evropských měst se proto i Obec pražská rozhodla v osmdesátých letech 19. století k nejradikálnějšímu postupu – asanaci formou demolice veškeré staré zástavby,“ uvedla historička Kateřina Bečková z Klubu za starou Prahu.

S prvními přípravami se začalo v roce 1882, ale konečný plán byl schválený až o jedenáct let později, kdy byly přijaty i vyvlastňovací zákony. Vedle Josefova se sanace okrajově dotýkala také Starého a Nového Města. Částečné demolice začaly už roku 1895, ale masivní bourání odstartovalo až na podzim 1896.

Činžáky odporného vkusu

Celá akce měla skončit v roce 1903, ale asanační zákon se prodloužil o deset let. Vše pokračovalo až do roku 1943, kdy byla radikální přestavba centra Prahy oficiálně ukončena. Původně mělo být zbouráno více než 600 domů, nakonec jich zmizelo necelých 470, přičemž stovky nových byly postaveny. Vznikla třeba i moderní a dnes nejluxusnější pražská ulice – Pařížská třída.

Dříve a dnes: Jak se Josefov proměnilFoto: Archiv Židovského muzea

„Původní plány počítaly s tím, že se ulice protáhne až přes řeku na Letnou, kde měla vzniknout vládní čtvrť,“ říká Martina Kemrová, vedoucí komunikace pražského Židovského muzea. Obětí sanace se stala právě velká část někdejšího ghetta – židovského města včetně několika starobylých synagog, ale také další památky. Současně se ale Praha posunula směrem k moderní metropoli.

Nemalá část veřejnosti včetně významných osobností své doby nešetřila kritikou. Už na jaře 1896 vznikl Velikonoční manifest, který sepsal moravský učitel, spisovatel, dramatik a literární kritik Vilém Mrštík.

Píše v něm, že Praha byla „nenápadným krokem olupována o nejdražší svůj skvost, svůj historický malebný ráz a zastavena byla tupými činžáky vkusu tak odporného, že až stydno se k tomu veřejně přiznati“.

Manifest podepsalo mnoho známých osobností, kupříkladu literáti Alois Jirásek, Otokar Březina, F. X. Šalda, malíři Mikoláš Aleš nebo Josef Václav Myslbek, ale i mnozí vědci, politici a další známé osobnosti.

Zmizely tři synagogy

Nejradikálněji dopadla asanace na původní židovské ghetto, kde zmizely dokonce celé ulice, například Masařská. Z jiných zbyly jen jejich části, třeba z Červené. Zcela zmizely tři starobylé synagogy.

První byla v roce 1898 Nová synagoga z konce 16. století, která stála v dnešní Široké ulici. O čtyři roky později šla k zemi také Velkodvorská synagoga z počátku 17. století, která se nacházela na konci dnešní Pařížské ulice na prostranství před hotelem Fairmont Golden Prague, bývalým InterContinentalem. Jako poslední přišla na řadu v roce 1906 Cikánova synagoga z roku 1613 v prostoru dnešní Bílkovy ulice.

Židovské památky v centru PrahyFoto: Mapy.com

V roce 1903 byl také zmenšen starobylý židovský hřbitov na Josefově. Naproti tomu v Jeruzalémské ulici u Hlavního nádraží vyrostla v roce 1906 v reakci na postupující asanaci nová synagoga. Mezi další stavby, které byly na přelomu 19. a 20. století zbořeny, patří barokní klášter benediktinů u kostela svatého Mikuláše na Staroměstském náměstí, přičemž na jeho místě postavili v roce 1903 novobarokní dům.

Na ruinách starých budov, ulic a zákoutí postupně vyrostla zcela nová kompaktní městská čtvrť, kterou dnes Pražané i turisté berou jako přirozenou součást hlavního města. „Dnes to vnímáme velice kladně. Je to sympatická architektura, protože už máme odstup, naši předchůdci ji ale nenáviděli,“ řekla před časem už citovaná Kateřina Bečková z Klubu za starou Prahu.

Mimochodem toto sdružení bylo ustaveno v roce 1900, tedy za první etapy asanace. Založili ho „milovníci staré Prahy, kteří se rozhodli aktivně hájit její historické architektonické a urbanistické kvality proti všem stavebním záměrům narušujícím neopakovatelný půvab, vzhled a osobitost Prahy“.

I Bečková uznává, že kdyby byla zachována alespoň část Josefova, byla by to dnes světová senzace. Po Josefově aspoň zůstalo roztroušeno několik památek, které připomínají původní Židovské město a které jsou jedním z největších turistických lákadel v centru města – židovská radnice, Starý židovský hřbitov a šest synagog: Klausová, Maiselova, Pinkasova, Staronová, Španělská a Vysoká synagoga.

Mapa: hlavní židovské památky v PrazeDvorní Žid císaře Rudolfa II.

Návštěvu Židovského města je dnes ideální začít v Maiselově synagoze, kde se nachází expozice věnované historii Židů v Čechách a na Moravě od 10. do 18. století. Synagogu jako největší a nejhonosnější chrám ghetta nechal na konci 16. století postavit Mordechaj Maisel (1528–1601), primas pražského Židovského města a jeden z nejbohatších obyvatel rudolfinské Prahy.

Maisel byl úspěšný obchodník a bankéř, jehož klienty byli šlechtici i císařský dvůr. Získal titul „dvorní Žid“ císaře Rudolfa II. Financoval ale také synagogy, radnici nebo nemocnici, na své náklady nechal vydláždit ulice ghetta a roku 1581 věnoval 100 tolarů na stavbu kostela U Salvátora v sousedství ghetta. Za jeho působení zažilo Židovské město nebývalý rozkvět a jeho jméno dnes nese i Maiselova ulice v centru Prahy.

Golem ukrytý na půdě

Největší perlou je Staronová synagoga, nejstarší stále aktivní stavba svého druhu v Evropě. Postavená byla ke konci 13. století a dodnes slouží jako místo modliteb. I přes mnohá neštěstí, kterými prošla židovská komunita – od středověkých pogromů po nacistický holokaust.

Dodnes je v synagoze masivní dřevěná židle, na níž podle pověsti sedával slavný rabín Löw, celým jménem Jehuda Löw ben Becalel, který je znám také jako Pražský Maharal.

„Učení a moudrost tohoto renesančního rabína přitahovaly židovskou komunitu nejen v Praze, ale i po celé Evropě. Už za svého života se stal klíčovou postavou Židovského města,“ říká Martina Kemrová z Židovského muzea.

Rabín Löw

Kdy přesně se Rabi Jehuda Löw ben Becalel narodil, se neví. Bylo to kolem roku 1525 v polské Poznani. V roce 1553 se ve svých osmadvaceti letech stal vrchním moravským zemským rabínem v Mikulově, kde působil dvacet let.

Roku 1573 přesídlil do Prahy a tam pak založil a vedl vyhlášenou talmudickou školu. Sepsal množství knih, ale nedochovaly se – shořely při požáru pražského ghetta roku 1689. V letech 1584 až 1588 a pak 1592 až 1595 zastával funkci vrchního rabína v Poznani. V roce 1596 se stal vrchním rabínem v Praze. Zemřel v září 1609.

K rabínovi se vztahuje několik pověstí. Tou nejznámější je, že vytvořil Golema, živoucí bytost z hlíny, aby chránil židovskou komunitu před hrozbami a pronásledováním. Podle pověsti dodnes odpočívá na půdě pod střechou – byť ho tam nikdy nikdo nenašel. Dokonce ani Egon Ervin Kisch, známý pražský německy píšící novinář a spisovatel židovského původu, který po něm pátral.

Foto: Pavel Baroch, Seznam Zprávy

Jedna z možných podob pražského golema.

Další z pověstí se týká zmiňované Löwovy sesle v synagoze. Traduje se, že kdo si na ni sedne, do roka zemře. Rabín Löw je pochován na Starém židovském hřbitově a v den výročí jeho úmrtí – 18. dne hebrejského měsíce elul roku 5369 židovského letopočtu, tedy 17. září 1609 – se u jeho hrobky každoročně scházejí stovky věřících z celého světa.

Hroby až ve dvanácti vrstvách

Starý židovský hřbitov patří k nejstarším dochovaným židovským pohřebištím v Evropě. Pohřbívalo se zde od roku 1439 do 1787 a dodnes tu stojí více než 12 tisíc náhrobků. Kvůli omezenému prostoru a židovským pohřebním zvyklostem, které nedovolují rušení hrobů, se pohřbívalo ve vrstvách nad sebou – podle některých badatelů až deseti.

V těsném sousedství hřbitova stojí Pinkasova synagoga, kterou nechal v roce 1535 postavit v pozdně gotickém slohu jeden z významných členů pražské židovské obce Aron Mešulam Horovitz. Podle jeho vnuka, rabína Pinkase Horovitze, pak patrně získala své jméno. Stavba sloužila jako soukromá rodinná modlitebna a v její blízkosti byla zřízena rituální lázeň – mikve.

Dnes slouží jako památník holocaustu. Na zdech je napsáno na 80 tisíc jmen obětí z Čech a Moravy. „Připomínají to, na co nesmí být nikdo zapomenuto,“ uvádí pražské Židovské muzeum.

Židovské muzeum: otevírací doba a vstupné

Židovské muzeum je otevřeno po celý rok denně s výjimkou sobot a dalších židovských svátků. Památky Pražského Židovského Města jsou spravovány dvěma subjekty Židovským muzeem a Židovskou obcí v Praze, proto se může otevírací doba některých objektů lišit.

Cena jednotného vstupného zahrnuje návštěvu šesti synagog (Maiselova, Pinkasova, Klausová, Staronová a Španělská) a Starého židovského hřbitova. V případě konání krátkodobých výstav v Klausové synagoze je vstupné na výstavu také zahrnuto v ceně. Základní vstupné stojí 600 korun, slevu mají děti, studenti a například i majitelé celoročního kuponu pražské Lítačky.

Vzhledem k rozlehlosti areálu je možné si rozdělit návštěvu památek do více dnů – vstupenka platí tři dny. Čeští návštěvníci navíc mají možnost zúčastnit se zvýhodněné nedělní komentované prohlídky.