Témata dnešního dílu:
Tvrdé tréninkové dávky ve Francii (6:01)
Nečekané změny ve Spartě (13:35)
O legendárním zápasu na Arsenalu (24:24)
Po stříbrném Euru 1996 a parádní sezoně ve Slavii se Šmicer sbalil a vyrazil do Francie vstříc svému prvnímu zahraničnímu angažmá. Racing Lens pro něj znamenal ideální přestupní stanici mezi Českem a největším evropským fotbalem.
„Byly devadesátky, ale já najednou všechno měl. I apartmánek 3+1, který byl pro nás s Pavčou veliký, takže dva pokoje sloužily jako šatna nebo pro návštěvy. Těšil jsem se i na velký stadion, jenže oni zrovna dělali novou tribunu pro MS 1998. Byl tam plot a za ní stavba, podobně jako na Slavii ve starém Edenu u montované tribuny. ‚Ty jo, já zase hraju u plotu. První půli tam, druhou u kotle, který byl v prostředku, ne za bránou,‘“ vzpomíná Šmicer na premiérový rok svého angažmá.
Start neměl jednoduchý. Po náročných měsících si kromě deštivého počasí zvykal na nové tréninkové dávky. Jeho baterky se jen a jen vybíjely.
„Nečekal jsem to. Každé úterý nás vypustili jako chrty po lese. Dali nám hodinky, prvních 10 minut jsme se měli zahřát a pak se 50 minut držet na horní hranici své tepovky. Než jsem si zvyknul, kňučel jsem, bylo to namáhavé. Pak jsem přilezl domů na oběd a šel si lehnout. Měl jsem toho plné zuby. Středa byla opět dvoufázová. V prosinci, kdy ještě zbývaly dva zápasy do konce roku, mi trenér řekl, že vidí, že odcházím, a nemá cenu, abych se trápil. Měl jsem si dát měsíc odpočinek a hlásil jsem se až začátkem ledna. Podle dat jsem byl v 15. minutě hotový. Do toho Euro, stěhování, skoro jsem se nestihl ani oženit,“ popisuje legendární záložník s tím, že v Lens se dřelo daleko tvrději než ve Slavii či dokonce Liverpoolu.
Ale vše mělo svůj pozitivní efekt. V sezoně 1997/1998 získali fotbalisté Lens svůj jediný francouzský titul v historii. Šmicer si v nevelkém městě vysloužil přezdívku „Šušu“, tedy něco jako miláček.
Tamní lidé ho řadili spíše do východoevropské party a velmi si ho oblíbili. Po tréninku se podepisoval, dostával různé dárky. Kdo za ním dorazil, byl z prostředí nadšený. Ani s tím, že neuměl francouzsky, Šmicer tolik nebojoval.
„Zpočátku to byla jen mimika a gesta, taková sranda, učil jsem se postupně. Ale jo, zapadl jsem a byl součástí rodiny. Měl jsem s lidmi nadstandardní vztah, jeden pár dal dokonce své holčičce jméno Pavlínka. Jako fotbalisté jsme byli jedni z nich. Když se vyhrálo, dal mi řezník třeba maso navíc. Měli jsme všude známé, ale najednou se za všechny cítíš zodpovědný. Po prohře se pak ven chodí hůře, bylo to na všech vidět. Když jsi normální a v pohodě, prostředí tě přijme, což je největší síla Lens,“ líčí.
Jeden ze zlomových momentů nastal v listopadu 1998. Šmicer a spol. cestovali v Lize mistrů na půdu Arsenalu, respektive na staré Wembley. A stalo se něco nevídaného, Lens jako první francouzský klub v historii zdolali venku soupeře z Anglie – 1:0.
„Tehdy se na mě přijel koukat Liverpool a já zahrál snad nejlepší zápas za ty tři roky v Lens. Asi je přesvědčilo, co viděli, takže jsem se v žebříčku posil dostal vysoko a v roce 1999 tam opravdu odešel. Duel mi změnil kariéru, posunul mě. Byl jsem hrozně na očích. Když jedeš hrát na Arsenal, kdy šlo oběma týmům o postup, kouká se spousta lidí. A po výkonu jsem věděl, že mám šanci jít výš. To jsou okamžiky, které je potřeba využít. Musí tě motivovat,“ pokračuje Šmicer.
Nebyly to ve Francii ale vždy jednoduché časy. Úvodní sezona se nepovedla, navíc Šmicer si zavařil u vedení. Na reprezentačním srazu ho novinář z L´Équipe dostal do situace, kdy Šmicer neskrýval lehké rozladění v kabině z tréninkových metod kouče Slava Muslina. Hráče to zkrátka moc nebavilo.
„Já to neřekl ostře, ale on napsal nesmyslný titulek. Volali mi z klubu, že hned jak přijedu, ať se stavím za vedením. Věděl jsem, že je problém, v novinách to vyznělo blbě. Všichni si to v kabině přečetli a já nemohl na dálku reagovat,“ loví z paměti a v pořadu přidává i historku, jak ho s parťákem zastavili policisté, aby si s nimi dali panáčka.
Ve čtvrtek zažije Šmicer speciální večer. Lens dorazí do Edenu a Slavia bude bojovat o první výhru v Lize mistrů od září 2007, kdy Pražané přehráli 2:1 Steauu Bukurešť. Šmicer už byl tehdy zpět v Česku, do utkání ale vinou zranění nezasáhl.
„Liga mistrů je odměna pro klub, fanoušky i český fotbal. Jen úroveň je vysoká a série i pohárová z Evropské i Konferenční ligy je za posledních pár let špatná. Už je to takové otravné, člověk je smutný. Na druhou stranu je ideální čas, Lens má po parádní sezoně nového trenéra i hráče a vše si sedá,“ přemítá Šmicer s tím, že šance jsou 50 na 50, ale uvnitř sebe přeje triumf Slavii.
Ve francouzském klubu má stále známé, například současného asistenta Érica Sikoru.
„Z pravého obránce mi tři roky kryl záda. Pro mě je ale překvapivé, že v Edenu netrénují, pro mě jako hráče bylo dobré jít na stadion a osahat si prostředí. Všude je to jiné. Světla, kvalita trávníku, zkusíš si kopačky,“ diví se.
Každopádně momentálně je Šmicer spokojený s děním na českých trávnících, kdy Slavia opanovala nedávné derby na Letné 3:0 a vede tabulku. „Před utkáním jsme měli na Spartu dva body a už jsem slyšel, jak nás porazí, že vyhráli na Artisu a s Teplicemi. I kdyby jo, tak se nic neděje, pořád je start sezony. Jak jsem cítil, že si věří, až mě to samotného hlodalo. Po 0:3 jsem si jen vychutnával krásný klid, protože sparťanských kamarádů mám hodně. A po Hradci se nic nezměnilo, už jsou spíš i trochu naštvaní,“ usmívá se Šmicer.
Dva ostřílení fotbalisti, Vladimír Šmicer a Robert Neumann, rozebírají aktuální fotbalové dění.
Poslechněte si i naše další podcasty a pořady: