Minulou neděli jsme byli v ulicích. Rozdávali jsme růže. V Praze, ale vlastně nejen v Praze – po celé republice. Desítky, stovky, možná tisíce květin. A nejen od hnutí ANO, ale i jen tak – muži ženám. A hlavně tisíce úsměvů k tomu.

Zastavovaly se ženy, mladé slečny i malé holčičky. Ty nejmenší často nechápaly, proč maminka dostává květinu. A protože dnešní malé slečny jsou sebevědomé, velmi rychle došly k závěru, že když maminka dostane růži, měly by dostat také. A vlastně měly pravdu – proč by si růži taky nezasloužily? A tak jsme rozdávali dál. Radost je totiž nakažlivá věc.

Ten den jsem byl hlavně v ulicích Prahy 3, chvíli i na Praze 4. A právě na Praze 3 to mělo krásnou atmosféru – slunce, jarní vzduch, příjemní lidé. Lidé se zastavovali, povídali si, někdy jen kývli hlavou nebo se usmáli. Pár žen květinu odmítlo – od vás určitě ne. Každý má právo na svůj názor. Jsem přeci demokrat a něco takového musím unést, že? Politika je občas složitá věc, ale lidské setkání bývá překvapivě jednoduché. A často z něj vznikne i pozitivní komunikace.

Jenže Praha 3 umí mít i úplně jinou atmosféru.

Ten samý týden jsem seděl na zastupitelstvu městské části. A místo růží se řešily štěnice v městských bytech. Ano, štěnice. V roce 2026. V městských domech v hlavním městě.

A člověk si při té debatě říká, kde se vlastně stala chyba. Protože když se v městských bytech rozšíří štěnice, není to jen hygienický problém. Je to především problém správy veřejného majetku. Jinými slovy – ukázka toho, že někde něco přestalo fungovat tak, jak má.

Správa věcí veřejných totiž není abstraktní pojem z učebnice politologie. Je to velmi konkrétní práce. Někdy znamená rozhodovat o miliardových projektech. A někdy znamená prostě zajistit, aby lidé ve městských bytech mohli normálně žít.

A když už jsme u těch velkých projektů, Praha teď řeší ještě jedno velké téma – novou nemocnici v Letňanech, nedaleko konečné linky C pražského metra. Je to především práce pro stát a věřím, že náš premiér vytvoří dostatečný tlak na to, aby se projekt skutečně posunul. Andrej Babiš tohle umí, tak mu budu držet palce.

Myšlenka nové nemocnice má svoji logiku. Některé pražské nemocnice už zkrátka neodpovídají dnešním potřebám moderní medicíny. Třeba areál Nemocnice Na Bulovce nebo nemocnice na Karlově náměstí jsou historicky cenné, ale zároveň složité pro moderní provoz.

Nová nemocnice může být efektivnější, modernější a lépe přizpůsobená současné zdravotní péči.

A zároveň to otevírá další otázku: co se starými areály?

Třeba právě Bulovka by jednou mohla být zajímavou kombinací – část zdravotních služeb, část bydlení, část prostoru pro studenty nebo seniory. Město se vyvíjí a město také stárne. A dobré plánování znamená myslet dopředu.

A pak je tu ještě jedna věc, která se v posledních dnech řeší. „Poslední“ díl pořadu Otázky Václava Moravce. Moderátor Václav Moravec po více než dvaceti letech končí v České televizi.

Když jsem studoval žurnalistiku, říkal nám jeden profesor – pan docent Otto Novák – jednoduchou větu: „novinář může mít názor, ale nesmí ho dávat najevo“. A já dodávám: nesmí být hlavním hrdinou rozhovoru. Hlavní mají být otázky a odpovědi hostů. A ve veřejnoprávní televizi především vyváženost. Když pak slyšíme slova o „pseudovyváženosti“, je to přinejmenším zvláštní. Taková docela silná káva – takový „turek“. Pokud někdo nechce být vyvážený a férový, možná opravdu nastal čas jít do světa. Uvidíme, kde ho ještě potkáme.

Ale obecně bych se vrátil k té staré poučce od pana docenta… Možná by se občas hodila připomenout.

A stejně tak by se občas hodila připomenout jedna věc i v politice.

Kdysi jsme slyšeli, že opozice má sedět v koutě
a šoupat nohama. Já si to nemyslím. Demokracie potřebuje opozici. Potřebuje kritiku.

Ale potřebuje také paměť. Dnes totiž někteří opoziční politici přicházejí s návrhy, které ještě nedávno odmítali. Třeba snížení DPH na pohonné hmoty nebo různé úsporné kroky. Když to navrhovalo hnutí ANO, bylo to špatně. Dnes se podobné návrhy vracejí jako novinka.

Politika je někdy zvláštní řemeslo.

Možná by proto nebylo od věci vrátit se občas nohama na zem. Nemusí nikdo šoupat nohama v koutě. Ale bylo by dobré, kdyby opozice vedle kritiky přicházela také s návrhy řešení.

Protože demokracie nestojí na tom, kdo hlasitěji nadává. Stojí na tom, kdo dokáže něco vyřešit.

A někdy – stejně jako minulou neděli na Praze 3 – stačí začít docela obyčejně. Třeba jednou růží a jedním rozhovorem na ulici.

Přeji hezký víkend a více slunce v duši…