Na svět přišel jako Vladimír Fuks dne 2. března 1904 na Smíchově, který byl tehdy ještě samostatným městem, nikoliv pouhou pražskou čtvrtí. Po studiu na reálném gymnáziu pokračoval nejprve na obchodní akademii, ale jeho vášeň pro herectví ho nakonec přivedla na dramatické oddělení Státní konzervatoře v Praze. Po absolutoriu působil na menších pražských scénách, například v Intimním divadle.
Kritika jej nešetřila
Před filmovou kameru se poprvé postavil v němé filmové grotesce Prach a broky. Tento počin režiséra Přemysla Pražského z roku 1926 je dnes považován za ztracený. Znovu si Borský filmování vyzkoušel až v éře zvuku. Po pětileté pauze ztvárnil malou roličku prodavače gramodesek u Jiřího Zlatníka v české i německé verzi komedie Karla Lamače, Martina Friče a Vlasty Buriana To neznáte Hadimršku. Ještě v témže roce, tedy 1931, mu režisér Miroslav J. Krňanský svěřil titulní úlohu v komedii Kariéra Pavla Čamrdy. Na place se setkal se začínající Lídou Baarovou. Měl tehdy obrovské štěstí. Maxe měl totiž původně hrát Stanislav Strnad, ale kvůli onemocnění očním katarem musel odstoupit. Čamrda Borského rázem kapituloval mezi české hvězdy a on od té chvíle začal hrát větší či titulní milovnické role v různých komediích a melodramatech, které mu přinesly nevídanou popularitu. Dobová kritika však poukazovala na fakt, že se do milovnických rolí nehodí a že jeho herecký materiál je velmi chabý. Byl zatížen jistou teatrálností a velkým přeháněním v gestech a mimice.
Režiséři jej přesto obsazovali rádi, ostatně Vladimír Borský byl pohledný a urostlý a filmovým divačkám se líbil. A to do kina přitahovalo více než bezchybný herecký výkon. K dalším velkým Borského rolím patřil šlechtic Max v komedii Madla z cihelny, kde se opět jeho hereckou partnerkou stala Lída Baarová. Vůbec poprvé se tu tehdy před kamerou mihla i její mladší sestra Zorka Janů, která zde ztvárnila dvanáctileté děvčátko.
Borský byl i pytlákem Luizlem v dramatu Ze světa lesních samot, inženýrem Prokopem Vackem v komedii Její lékař, doktorem Jiřím Bečvářem v haasovské komedii Poslední muž, lehkomyslným medikem v sentimentální komedii Studentská máma, učitelem Jindřichem Novákem v komedii Vdavky Nanynky Kulichovy, Franckem Horákem v Maryše, doktorem obchodních věd Jaroslavem Hájkem ve Třech mužích ve sněhu či Janem Krejčím ve Švadlence. Poté, co se opakovaně dostal pod režijní vedení Huga Haase, stal se daleko méně prkenným a o mnoho lepším hercem.
Jeho životní role ale nakonec nebyla milovnická, stal se jí tragický hrdina Vladimír Toman alias poručík Alexander Rjepkin ve válečném dramatu Václava Binovce z roku 1937 Poručík Alexander Rjepkin. Borský se tu setkal s další velkou meziválečnou hvězdou, Adinou Mandlovou.
Zlákala jej režie
Vladimír Borský se sice konečně vymanil ze škatulky milovníků, zároveň ale již mnoho filmových příležitostí nedostal. Objevil se jen v několika epizodních roličkách, stalo se tak kupříkladu ve filmu Host do domu nebo Slečna od vody. Daleko více jej totiž začala lákat režie a scenáristika. Přitahovala ho přitom zhola jiná témata, než byla ona melodramata, v nichž tak často hrával. Jeho doménou se stal filmový přepis české literatury a historická témata. Jeho prvním režisérským počinem byla v roce 1936 adaptace divadelní hry Aloise Jiráska Vojnarka s Jiřinou Štěpničkovou v hlavní úloze. O rok později zfilmoval divadelní hru Františka Adolfa Šuberta Jan Výrava, kde se v hlavní roli sedláka předvedl pro změnu Zdeněk Štěpánek. V roce 1940 se Borský chopil realizace filmového přepisu veršované hry Františka Xavera Svobody Čekanky. První velkou filmovou úlohu zde svěřil Zorce Janů, s níž se seznámil na počátku své filmové kariéry. Do konce války stačil ještě natočit slavnou Tylovu Paličovu dceru s Růženou Naskovou, Zdeňkem Štěpánkem a Lídou Baarovou v hlavních rolích.
Po osvobození se Vladimír Borský stal jedním ze sympatizantů komunistické strany. V roce 1946 podepsal prokomunistické Májové poselství kulturních pracovníků českému lidu! publikované před parlamentními volbami do Národního shromáždění. Tento předvolební manifest tehdy podepsalo více než osm set kulturních pracovníků a komunisté volby vyhráli. Později Borský podepsal výzvu prokomunistické inteligence Kupředu, zpátky ni krok!, jež byla publikována dne 25. února 1948 na podporu komunistického převratu.
Měl ty nejlepší předpoklady stát se prvním
Již v červnu roku 1947 se Borský stal uměleckým vedoucím I. výrobní skupiny na Barrandově. Záhy dostal mimořádnou příležitost natočit první český barevný velkofilm Jan Roháč z Dubé. Nebylo žádným překvapením, že volba padla právě na něho. Spolu s kameramanem Janem Stallichem již zkušenost s natáčením na barevný materiál měli, neboť již předtím natáčeli ve Vídni s režisérem Willi Forstem. Borský k filmu napsal i scénář. Pro titulní roli si zvolil Otomara Korbeláře. Objevili se tu ale i Ladislav Boháč, Felix le Breux, Theodor Pištěk, Rudolf Deyl mladší, Jaroslav Vojta či Josef Bláha.
Film Jan Roháč z Dubé se natáčel na Agfacolor a vyžádal si náklady přesahující čtyři miliony korun, což byl více než dvojnásobek průměrných nákladů vynaložených na běžné filmy té doby. Drahá kulisa hradu Sion byla postavena na Barrandově. Borský se dožadoval, aby dobytý hrad skutečně shořel, s čímž produkce nesouhlasila. Ve chvíli, kdy se poslední záběr na Siónu natáčel, byl zinscenovaným omylem odvolán vedoucí výroby Bohumil Šmída z produkce k vzdálenému telefonátu. Když doběhl zpět, viděl již jen oblak dýmu, který z kulis zůstal.
Pražské premiéry se dne 28. března 1947 zúčastnili nejvyšší státní představitelé v čele s prezidentem Edvardem Benešem. Film doposud v kině vidělo okolo čtyř milionů diváků, částečně i díky novému uvedení na počátku šedesátých let. Kdy byla jeho původně téměř dvouhodinová stopáž zkrácena na osmdesát čtyři minut. Stalo se tak bohužel velmi nešetrným způsobem, následkem čehož je film značně nepřehledný a zmatený.
Jan Roháč z Dubé nicméně zajistil již navždy Vladimíru Borskému přední místo v dějinách české kinematografie. V padesátých letech režisér natočil ještě takové snímky jako byly drama Jestřáb kontra Hrdlička, komedie Kudy kam? či krimifilm Padělek. Svoji režisérskou filmografii pak zakončil již zapomenutým středometrážním medailonkem Herec Stanislav Neumann. Spolupracoval rovněž s rozhlasem a okrajově i s televizí. Vladimír Borský podlehl zhoubné nemoci dne 24. října 1962 v Praze. Bylo mu pouhých padesát osm let. Až do konce života zůstal svobodný a bezdětný.