O napodobení stylu režiséra Guye Ritchieho (Sbal prachy a vypadni, Podfu(c)k, Gentlemani) se sem tam někdo pokusí i u nás. Zahrnuje to drze vykloubené postavičky, gangstery, závod s časem, divoké dějové zvraty, zrady, energickou stylistiku se střihovými montážemi a všudypřítomným adrenalinem i zatuchlost vykořeněných prostředí. V tuzemském kontextu se to dosud asi nejvíc povedlo Adamu Hobzikovi s komedií Ubal a zmiz (2021), kde se setkáváme s žižkovským undergroundem a poťouchlými huliči, kteří musí drsnému mafiánovi splatit dluh a prodat za jeden večer všechny zásoby trávy. Šlo o organické přenesení zahraničních vzorců na lokální prostředí v čele s mytologií noční Prahy.
O divácky vděčný pastiš se teď snaží i Šipkaři. Ty natočil Jakub Machala. V poslední době hlavně televizní režisér rutinních seriálů z dílny Primy, jehož debut – romantická komedie Láska hory přenáší – byl ale překvapivě hravý a vypravěčsky nápaditý.
Scénář napsal spolu s Tomášem Dušičkou, jenž stojí za vynikajícím Invalidou, a televizním producentem Danielem Danglem, který je v Česku známý z pořadu Partička. Hlavní role pak dostali charismatický Tomáš Maštalír a především Jakub Štáfek, jehož eruptivní Vyšehrad ovládl tuzemská kina. Na papíře jde tedy o ideální kombinaci lidí, kteří rozumí žánrové tvorbě s důrazem na černý humor a zároveň i lokální poptávce. Výsledek je ale žalostně mimo.
Šipkaře otevírá nabitá pasáž tvořená televizními reportážemi z divokých devadesátek. Vedle Ivana Jonáka vidíme i fiktivního mafiána v podání Ivana Fraňka. Excentricky vyobrazený boss je hlavní hrozbou pro Pepého (Tomáš Maštalír), z vězení zrovna propuštěného protagonisty, jenž musí splatit svůj dluh a tlačí ho čas. Jeho geniální plán se opírá o bratrance Milánka (Jakub Štáfek), který měl celý rok pilně trénovat, aby vyhrál mistrovství světa v šipkách.
Variace jedné situace až do úmoru
Dvojice však na očekávaný šampionát musí cestovat s mafiánskou gorilou v zádech. Vyprávění lemované tímto bizarním road tripem pak nechává tušit, že celý plán bude trochu složitější. Kolem hrdinů se točí policajt v přestrojení, důležitá je také vynucená zastávka u automechanika. A to je tak nějak všechno. Děj je paradoxně laxní a chudý. U drze komponovaných gangsterek jsme zvyklí na záplavu podnětů, narativních kliček a překvapení.
Milánek v podání Jakuba Štáfka (vpravo) umí ve filmu Šipkaři trefit šipkou i mouchu, ale před lidmi mu házet nejde. Vlevo na snímku Lukáš Latinák.Foto: Falcon
Tady se kromě rádoby chytrého závěru, který je ale bolestně průhledný, nedočkáme ničeho. Naopak, i to málo, co vidíme, je nestoudně děravé. Pepé je mistr verbální akrobacie, Milánek splňuje kategorii mimozemského podivína, zcela rezignujícího na sociální konvence, a hlídající gangster mlčí. Tahle opotřebovaná formulka se ale brzy vyčerpá a dynamika začíná být stejně jako celé ladění filmu únavná.
Jde o variaci jednoho vtipu do absolutního otupení. Přesněji ani ne vtipu, ale spíš situace, kdy je Milánek utržený ze řetězu a Pepé jej krotí. Takhle absurdní, či dokonce nekorektní humor opravdu nevypadají. Hnací motor vyprávění vedle časového deadlinu tvoří také Milánkova bariéra, protože jakkoli umí šipkou trefit i mouchu, před lidmi mu házet nejde. Za dva dny se má svého handicapu zbavit. I tento motiv je ale rozuzlen a postupně pohřben zcela nahodile.
Roztříštěné historky a neprokreslené postavy
Tvůrci rezignují na jakoukoli rafinovanost nebo podvratnost. Nudně opisují to, co v zahraničí funguje, ovšem tyto prvky jen bezzubě skládají do sebe bez potřebného švihu a vlastně i empatie. U Ritchieho filmů i k těm pochybným floutkům z malého rybníčku chováme sympatie (díky kvalitnímu scénáři a přirozenému charismatu postav), ale tady se ústřední dvojice víc podobá nejapným konstruktům než skutečným lidem. Tajtrlíkování opravdu nestačí.
Zkrátka chybí zemitý základ. Pokud už autoři provazují děj se skutečnými reáliemi, měli by v souvislosti s tím myslet i na pečlivé prokreslení hrdinů. Jistě, Pepému gauneři zabili otce, ale co dál? Jaký je jeho background, co dělal celý dospělý život? A co Milánek? Nemluvě o Pepého bývalé přítelkyni, jež coby jediná ženská postava plní tu nejstereotypnější úlohu scenáristické berličky.
Tomáš Maštalír jako Pepé v komedii Šipkaři (2026). Foto: Falcon
Pepé a Milánek zahraniční vzory asociují pouze svými ošuntělými teplákovými soupravami. Šipkaři mnohem víc než s lokálními podmínkami nebo logicky menším rozpočtem bojují s nepochopením žánrových pravidel. Drží se epizodicky rozštěpených (ne)historek, které se jim nedaří nápaditě pospojovat a dodat jim potřebnou nadstavbu. Nikdy nejdou za hranu dalšího vtipu. Házení šipek je pak skoro až trestuhodně nevyužité, taktéž slouží pouze jednomu primitivnímu gagu.
Občas probleskne atraktivní sekvence, jako třeba když Milánek obráží lokální mistry hospodských šipek, a sem tam zafunguje i jeden z palety přepjatých frků. Drtivou většinu stopáže ale sledujeme inscenaci, která jako by byla prohnaná pobledlým filtrem. Je určitě dobře, že v poslední době přibývá českých a slovenských pokusů o mutaci drsných žánrů, ale zatím se jen málokomu podařilo dílo dotáhnout dál než jen na pochvalu za snahu. Šipkaři bohužel nejsou výjimkou.
Film
Šipkaři
Režie: Jakub Machala
Falcon, premiéra 8. října 2026