„Jiná práce není. Ropa? Těžba? Ty moc pracovních míst nevytvářejí,“ řekl reportérům z Financial Times. Odborový předák Alejandro Crespo situaci popisuje ještě ostřeji: „Je to epidemie zavírání továren. Tuhle vládu výroba vůbec nezajímá.“
Stejná vláda podává stejný příběh jako úspěch. „Je dobře, že ta továrna zavřela,“ uvedl ministr deregulace Federico Sturzenegger, jeden z architektů liberalizačních reforem. Podle něj firma desítky let tlačila na politiky, aby ji chránili před zahraniční konkurencí, a Argentinci kvůli tomu platili za pneumatiky násobně víc.
Právě mezi těmito dvěma pohledy se odehrává ekonomický experiment, který před necelými třemi lety spustil prezident Javier Milei. Týdeník Ekonom zkoumá, co se za tu dobu podařilo a jakou cenu za to Argentina platí.
Mileiova vláda má za sebou nesporné výsledky. Zkrotila trojcifernou inflaci, převedla hospodaření federálního veřejného sektoru do přebytku a omezila financování státních deficitů centrální bankou. Zároveň začala otevírat dlouho chráněný domácí trh zahraniční konkurenci.
Cena za změnu je však nerovnoměrně rozložená. Reformy zasáhly model, na němž po desetiletí stála značná část zaměstnanosti zejména v průmyslovém pásu kolem Buenos Aires. Chráněný průmysl těžil z dovozních bariér, dotované energie, státních zakázek i kupní síly zaměstnanců ve veřejném sektoru. Firmy i domácnosti se teď musí s ústupem této podpory vyrovnat.
Od trojciferné inflace k rozpočtovému přebytku
Když Milei v prosinci 2023 převzal úřad, v boji s inflací a chronickými rozpočtovými schodky sáhl po šokové terapii. Prudce devalvoval peso, omezil transfery provinciím, zastavil velkou část veřejných investic a začal rušit dotace na energie a dopravu. K tomu přidal propouštění ve státním sektoru.
Inflace v ArgentiněFoto: INDEC, DatoPuro – Ekonom
Nejviditelnějším výsledkem je obrat ve veřejných financích. Argentina už v roce 2024 dosáhla prvního přebytku federálního veřejného sektoru od roku 2010 a fiskální disciplínu drží dosud. Mezinárodní měnový fond to označuje za jednu z hlavních opor stabilizačního programu.
Vláda dokázala přerušit mechanismus, který Argentinu opakovaně vracel k vysoké inflaci: stát utrácel více, než vybíral, schodky se částečně financovaly tvorbou nových peněz a nedůvěra v peso roztáčela ceny. Rozdíl proti začátku Mileiova mandátu je výrazný.
Zatímco na konci roku 2023 stoupaly ceny z měsíce na měsíce o více než dvacet procent, letos v srpnu činila meziměsíční inflace 1,7 procenta.
Milei chce změnu pojistit také institucionálně a ztížit budoucím vládám návrat k deficitům financovaným centrální bankou. MMF fiskální disciplínu a reformy oceňuje, zároveň však upozorňuje na nedostatečné devizové rezervy.
Rychle ovšem přišel také bolestivý účet za tyto šokové reformy. Devalvace, růst cen i omezení dotací prudce snížily kupní sílu a v první fázi reforem dostaly pod hranici chudoby více než polovinu obyvatel. Poté začal podíl chudých rychle klesat. Pomohlo zpomalování inflace, hospodářské oživení i cílenější sociální pomoc.
Letos se však vývoj znovu zhoršil. V prvním pololetí žilo podle argentinského statistického úřadu INDEC pod hranicí chudoby 32 procent obyvatel oproti 28 procentům v předchozím měření. Stojí za tím tlak životních nákladů a slabší příjmy.
Zvlášť citelné jsou služby jako bydlení, platby za vodu, elektřinu, plyn i další paliva. Do jejich cen se promítá rušení dotací a deregulace, zdražují rychleji než ostatní položky spotřebního koše.
Dvě Argentiny v jednom průměru
Nižší inflace už není jediným měřítkem úspěchu radikálních reforem. Do popředí se dostávají mzdy a pracovní místa. Na nich je nejlépe vidět, jak rozdílně Argentinci hospodářskou proměnu prožívají.
Nezaměstnanost v ArgentiněFoto: INDEC, DatoPuro – Ekonom
Reálné mzdy registrovaných zaměstnanců soukromých firem se po počátečním propadu takřka zotavily, jejich kupní síla je zhruba o tři procenta nižší než při Mileiově nástupu. Ve veřejném sektoru byl pokles hlubší. Po zohlednění inflace jsou platy zhruba o 16 procent nižší než měsíc před nástupem Mileie.
Jiný obrázek nabízí neformální část ekonomiky. Vykazované mzdy neregistrovaných zaměstnanců v poslední době rostly raketovým tempem. Milei a jeho tým to vydává za úspěch. Jenže tento růst vychází z nízké základny po předchozím propadu.
Vyšší statistický příjem automaticky neznamená kvalitnější práci: neformální zaměstnání přináší slabší sociální ochranu, nejistotu a často i nižší hodinové výdělky.
Řada lidí navíc musí kombinovat několik zaměstnání. Část ekonomů upozorňuje také na omezenou srovnatelnost mzdových statistik: údaje o neregistrovaných zaměstnancích vycházejí z dotazování domácností a zveřejňují se s několikaměsíčním zpožděním.
Neformální práce není v Argentině okrajovým jevem. Patří sem zaměstnanci bez důchodových odvodů i část lidí pracujících na vlastní účet a její podíl přesahuje dvě pětiny celkové zaměstnanosti. To pomáhá vysvětlit, proč ztráta stabilních míst nevede ke stejně prudkému nárůstu nezaměstnanosti. Ta ve druhém čtvrtletí letošního roku činila 7,9 procenta.
Kreativní destrukce, tentokrát doslova
Milei bývá řazen k nové vlně pravicových populistických politiků. Ale například od Donalda Trumpa se v hospodářské politice výrazně liší. Zatímco Trump sází na cla jako na nástroj ochrany americké výroby, Milei dovozní bariéry snižuje a podniky závislé na dlouhodobé ochraně domácího trhu klidně nechá padnout.
Podobně jako Fate zavřely podle propočtů deníku El País od jeho nástupu přibližně čtyři tisíce výrobních podniků. Textilky, obuvnictví i části kovoprůmyslu zasáhla kombinace slabé poptávky, levnějšího dovozu, drahých úvěrů a silného pesa.
Ani domácí průmyslníci jednotně nevolají po návratu starého protekcionismu. Šéf Argentinské průmyslové unie Martín Rappallini argumentuje především pořadím reforem. Vláda podle něj vystavila domácí firmy světové konkurenci dříve, než odstranila vysoké místní daně a další náklady, které jejich konkurenceschopnost snižují.
Mzdy od nástupu MileieFoto: INDEC, DatoPuro – Ekonom
To je jedna z nejdůležitějších námitek proti Mileiově experimentu. Otevření trhu může zlevnit zboží, zvýšit tlak na efektivitu a přesunout kapitál do produktivnějších odvětví. Pokud však argentinský výrobce začne okamžitě soutěžit například s čínskými firmami, zatímco doma dál nese vysoké daňové a finanční náklady, může destrukce staré ekonomiky postupovat rychleji než vznik nové.
Sázka na ropu, plyn a nerosty
Milei přitom o návrat starého průmyslového modelu neusiluje. Nová Argentina má stát především na exportu. Jádrem jeho hospodářského modelu jsou ropa a plyn z oblasti Vaca Muerta, lithium a měď z těžebních provincií, zemědělství a postupně také technologické obory.
Investice do energetiky a těžby skutečně rostou; jen v posledních týdnech byly oznámeny další projekty v ropě, LNG i lithiu. Srpnový obchodní přebytek dosáhl 2,2 miliardy dolarů. „Poprvé ve své profesní kariéře vidím, že Argentina začíná proces růstu taženého exportem,“ říká ministr Sturzenegger.
Logika je přímočará. Vývoz má přinášet dolary, jejichž nedostatek Argentinu opakovaně srážel do platebních a měnových krizí. Nové investice pak mají zvýšit produktivitu a vytvořit poptávku po dopravě, stavebnictví, službách a domácích dodavatelích.
Poslední článek řetězce je ale nejistý. Energetika a těžba jsou kapitálově náročná odvětví a na jednotku investovaného kapitálu zpravidla zaměstnávají méně lidí než například tradiční výroba nebo stavebnictví.
Boom Vaca Muerty a těžby lithia proto sám o sobě nemusí nahradit pracovní místa, která mizí v průmyslovém pásu Buenos Aires. Vaca Muerta je navíc od hlavního města vzdálena asi 1200 kilometrů a zhruba 15 hodin cesty.
Navíc slábne hospodářská dynamika. Po loňském růstu HDP o 4,4 procenta se ekonomika ve druhém čtvrtletí letošního roku proti předchozím třem měsícům reálně snížila o 0,6 procenta.
Další dilema představuje kurz národní měny. Relativně silné peso pomáhá tlumit ceny dováženého zboží, současně však zhoršuje pozici domácích producentů. To, co pomáhá spotřebiteli a boji s inflací, může komplikovat život průmyslu.
S ekonomickým zpomalením roste i politický tlak. Spokojenost s Mileiovou vládou během první poloviny roku klesla z 51 na 42 procent. Na této úrovni se podle agentury Poliarquía drží i nyní. Prezidentův experiment nyní vstupuje do další fáze.
První měla jasný cíl: zastavit fiskální rozvrat a inflaci. Druhá je složitější. Vláda musí ukázat, že po destrukci části starého ekonomického modelu vznikne nový, který vedle rostoucí produktivity a exportu dokáže zvyšovat příjmy a vytvářet dostatek pracovních míst. Prezidentské volby budou už za rok.