Jsou chvíle, kdy si člověk připadá až nepříjemně klidný, protože žije v přesvědčení, že ty nejhorší věci se dějí jinde. V jiných zemích, jiným lidem a v jiných časech. Válka patří do dokumentů, do starých fotografií, do vyprávění prarodičů a do televizních reportáží, které člověk sleduje s tísní, ale přece jen z bezpečné vzdálenosti. Jenže právě tohle bezpečí je možná křehčí, než si chceme připustit. Stačí pár dnů napětí, několik tvrdých zpráv po sobě a najednou člověku hlavou proletí otázka, kterou dřív považoval skoro za nesmyslnou. Co bych dělala já, kdyby u nás začala válka?
Není to hezká představa. Naopak. Je to představa, která v sobě má něco strašidelného a dusivého. A možná právě proto se jí člověk brání. Jenže když ji jednou pustí do hlavy, už tam zůstane. Nenápadně se vrací. Třeba večer, když je doma ticho. Třeba ráno, když si člověk vaří čaj a v telefonu mu vyskočí další zpráva o napětí ve světě. A právě tehdy začne přemýšlet jinak než obvykle. Co bych dělala nejdřív? Koho bych sháněla? Co bych vzala s sebou? A jak bych proboha zachránila všechna zvířata, která jsou na mně a mém muži závislá?
Kdyby opravdu přišla válka, myslím, že by první minuty nebyly hrdinské ani rozumné. Byly by zmatené. To si umím představit docela přesně. Člověk by nejspíš chvíli jen zíral. Otevřel by jednu zprávu, pak druhou, zapnul by rádio, televizi, volal by blízkým a zároveň by měl pocit, že tomu pořád nerozumí. V hlavě by se tloukly dvě naprosto odlišné myšlenky. Jedna by říkala, že se to snad ještě uklidní, že to nebude tak hrozné, že se přece nemůže během jediného dne rozpadnout všechno, co bylo ještě včera normální. A ta druhá, mnohem nepříjemnější, by našeptávala, že právě teď začíná čas, kdy se rozhoduje o všem. A v tu chvíli by pro mě přestalo existovat cokoli nepodstatného. Žádné běžné starosti, žádné drobné plány, žádné věci, které člověka rozčilují během obyčejných dnů. Všechno by se smrsklo na několik základních bodů. Manžel, rodina a zvířata. Kam odjet, jakým směrem, kdy a zda vůbec?
To slovo čas by v takové chvíli dostalo úplně jinou váhu než obvykle. Dnes si člověk říká, že něco udělá zítra, příští týden, za pár dní. Jenže ve chvíli, kdy by se začalo mluvit o válce vážně, by se najednou ukázalo, jak strašně krátké mohou být hodiny. Myslím, že největší omyl by byl čekat. Čekat, až bude jasněji. Čekat, až někdo řekne, co přesně dělat. Čekat, až se situace potvrdí. Jenže právě to čekání by mohlo všechno zkomplikovat. Kdo odkládá rozhodnutí v časech klidu, ten tím většinou nic neztratí. Kdo ho odkládá ve chvíli, kdy se kolem hroutí jistoty, může promeškat jedinou možnost jednat.
První, co bych řešila, by byla rodina. Kde kdo je a jak rychle se může dostat domů. Kdo je sám, kdo potřebuje pomoc, kdo by zpanikařil a kdo by naopak dokázal jednat s chladnější hlavou. V takové chvíli si člověk uvědomí, jak snadno se může rodina rozpadnout do různých koutů v běžný den. Někdo je v práci, někdo na návštěvě, někdo ve škole nebo jinde ve městě. Asi bych nechtěla, aby každý jednal zvlášť. Když lidé zmatkují, často mají tendenci dělat každý něco po svém. Jeden by chtěl vyrazit hned, druhý by chtěl čekat, třetí by nevěděl, čemu věřit. Jenže právě v tom je nebezpečí. V rozdělení, ve zmatku, v tom, že se rodina rozuteče několika směry a pak by se mohla těžko sejít. Proto si myslím, že bych udělala vše pro to, aby byli všichni co nejrychleji na jednom místě. I kdyby to znamenalo několik zoufalých telefonátů, rychlé přesuny, hádky, přesvědčování a stres. Dokud jsou lidé spolu, pořád se dá něco vymyslet.
Teprve potom by přišla druhá, možná ještě horší část. Zvířata. A tady si myslím, že člověk, který nikdy neměl doma zvíře, si nedokáže představit, jak zásadní a bolestivá otázka to je. Pes nebo kočka pro někoho možná zvenčí vypadají jako komplikace. Jenže pro toho, kdo s nimi žije, jsou to členové domácnosti. Živé bytosti, které se samy nerozhodnou, samy neutečou správným směrem, samy si nesbalí nic na cestu. Čekají na člověka, kterému věří. A právě to vědomí musí být v krizové chvíli strašně těžké. U psů a koček bych si ještě dovedla představit nějaké řešení, i když rozhodně ne snadné. Vzít přepravky, vodu, granule, deky, vodítka, obojky, očkovací průkazy, léky, pokud nějaké mají. Už jen tohle by byl shon. Kočka vystrašená změnou zalézá, pes vycítí nervozitu a je neklidný, člověk se snaží neztratit hlavu a zároveň má pocit, že mu ruce nestačí. A do toho telefon zvoní, venku se možná zhoršuje situace, všichni mluví přes sebe a každá minuta je drahá. I tak si myslím, že právě o psy a kočky by se člověk pral do poslední chvíle, protože opustit je by bylo něco, co by v sobě nesl ještě dlouho, možná celý život. Jenže třeba koně, to je úplně jiný problém.
Kůň není zvíře, které vezmete do náruče nebo posadíte na zadní sedadlo. Kůň znamená přepravník, auto, prostor, člověka navíc a čas. V klidných časech si lidé plánují přesun koně dopředu, domlouvají termíny, řeší trasu, nakládku i vykládku. V době chaosu, jakým válka musí být, by se z toho stal téměř zoufalý úkol. A přesto si neumím představit, že bych se aspoň nepokusila. Ta představa, že bych odjela a nechala je tam, by pro mě byla téměř nesnesitelná. Myslím, že právě u koní by se ukázalo, jak málo stačí k tomu, aby se člověk cítil bezmocně. Můžete mít vůli, můžete mít snahu, můžete být odhodlaní, ale když nemáte možnosti, nestačí to.
To je asi jedna z nejkrutějších věcí na každé velké krizi. Ne všechno lze zachránit jen tím, že si to člověk strašně přeje. A tohle poznání musí být strašně tvrdé. Kdybych měla koně, snažila bych se jednat okamžitě. Volat lidem, shánět převoz, zjišťovat, kdo má místo, kdo by pomohl, kdo je schopen vyjet. Nečekala bych, až se silnice zaplní a až bude situace ještě nebezpečnější. Protože právě tady by možná rozhodovaly hodiny, ne dny. Jenže i kdyby se všechno podařilo, zůstala by otázka kam. Kam utéct, aby to bylo opravdu bezpečnější? Kam jet s rodinou, se psy, s kočkami, případně s koňmi? Kam se člověk může vrtnout, aniž by se za dva dny ukázalo, že tam proudí davy dalších lidí a že i tam přestává být klid? Když si člověk takovou situaci představí, zjistí, že útěk není žádné stoprocentní řešení. Je to spíš nepříjemné rozhodování mezi několika špatnými možnostmi. Nejspíš bych neuvažovala o útěku někam úplně naslepo. A nakonec vlastně těžko říct, jak by člověk v reálné situaci jednal.
Člověk ale přece potřebuje alespoň představu, kde bude spát, kde sežene vodu, kam dá zvířata, kde bude mít aspoň trochu zázemí. V takové chvíli by byly nejcennější kontakty. Rodina, přátelé, známí, kdokoli, kdo by mohl nabídnout dočasné útočiště. A možná právě tehdy by se ukázalo, jakou cenu mají obyčejné lidské vztahy. Ne peníze, ne věci, ne pohodlí, ale to, jestli se najde někdo, kdo řekne: přijeďte, nějak se vejdeme. Nakonec by měl člověk mnoho dalších starostí. Máme dost benzínu? Kde jsou doklady? Kdo vezme léky? Máme nabité telefony? Kdo poveze které zvíře? Co když se cestou rozdělíme? Co když někde uvízneme? Co když nebude fungovat signál? Co když se někdo zhroutí? Tyhle otázky jsou často právě ony, které by rozhodovaly o tom, jaké má člověk šance všechno zvládnout.
Člověk by během takových hodin patrně poznal sám sebe úplně jinak, než kdykoli předtím. Každý si o sobě rád myslí, že by zachoval klid, jednal rozumně a nenechal se semlít panikou. Jenže pravda je nejspíš mnohem složitější. Možná bych část času fungovala překvapivě prakticky a přesně. A pak by přišla chvíle, kdy by se to sesypalo. Kdy bych třeba při pohledu na prázdný dům nebo na vyděšené zvíře najednou cítila, že se mi sevřel krk a že nevím, jestli to unesu. V takových chvílích asi člověk není ani statečný, ani slabý. Je prostě jen člověk, který se snaží ustát něco, na co se ve skutečnosti připravit nedá. Často se říká, že v krizových situacích se ukáže pravá povaha lidí. Myslím, že na tom něco je. Někdo se semkne, někdo začne myslet jen na sebe, někdo zamrzne a není schopen udělat ani jednoduché rozhodnutí. U sebe si myslím, že by mojí největší oporou byl rozhodně manžel, který umí přemýšlet s větším klidem.
Kdyby začala válka, asi by spousta lidí velmi rychle pochopila, jak málo toho ve skutečnosti potřebujeme ke skutečnému životu. Něco k jídlu, vodu, léky, doklady, teplo, možnost odpočinku, blízké lidi a aspoň kousek naděje. Všechno ostatní by šlo najednou stranou. Věci, které dnes vypadají důležitě, by ztratily význam během jediné hodiny. Člověk by najednou nevážil cenu života podle toho, kolik má, ale podle toho, koho má vedle sebe a co se mu ještě podařilo ochránit. Zároveň si myslím, že válka by člověku nemilosrdně ukázala, jak moc jsme zvyklí na fungující svět. Elektřina, internet, otevřené obchody, plné nádrže, možnost dojet si kamkoli, zavolat komukoli, koupit cokoli. Bereme to jako samozřejmost, protože jsme na to zvyklí. Ale ve chvíli, kdy by se tenhle systém začal otřásat, by se ukázalo, jak rychle se i běžný den může změnit v boj s úplnými základy.
A moje nejupřímnější odpověď na otázku, co bych dělala, kdyby začala válka? Snažila bych se udržet pohromadě všechno, co tvoří můj skutečný svět. Manžela, rodinu a zvířata. Ráda bych měla naději, že útěk má smysl. A víru, že i když se člověku během jediné chvíle rozpadne určitá jistota, nemusí se mu rozpadnout úplně všechno.
Pokud v následující anketě zvolíte první variantu, podělte se do komentáře, jakým způsobem si myslíte, že budete situaci řešit a co by pro vás bylo opravdu důležité.
Anketa
Položil si někdo někdy stejnou otázku, co by dělal v momentě, pokud by přišla válka i k nám?
Ano, občas nad tím přemýšlím.
Ne, nad tím jsem nikdy nepřemýšlel/a.
Celkem
hlasovalo
192
čtenářů.