K jeho nezaměnitelné image patřily boty na podpatku, úzké kalhoty, napůl rozepnutá košile, řetěz s obřím medailonem na krku, masivní prsteny, blonďatá hříva a velké černé brýle, které nikdy neodkládal. Na pódiu doslova řádil – řval do mikrofonu. Všelijak se kroutil, svíjel nebo rovnou válel po zemi. Byl zkrátka velký hudební srdcař, kterému v žilách proudil rokenrol.
Otec skončil pod koly tramvaje
Narodil se jako Michael Vítězslav Volek dne 21. května 1943 v Uherském Hradišti do rodiny armádního důstojníka Václava Volka a jeho ženy Ludmily. Otec, syn kováře z Měšic a Dražic u Tábora, přišel na Moravu v roce 1936 k 27. pěšímu pluku, a s Ludmilou Furyovou, dcerou z místní úřednické rodiny, se zde oženil v roce 1939. Miki byl jejich jediným dítětem. Ještě než dosáhl školního věku, začala se rodina opakovaně stěhovat v souvislosti s tím, jak Václav Volek měnil působiště. Snad po nějakou dobu byl i členem hradní stráže, důkazy pro to ale neexistují. Skutečností je, že v roce 1958 Volkovi zakotvili natrvalo v Praze. Ještě téhož roku byl Václav ale propuštěn z armády. Důvodem byly jeho prohlubující se problémy s alkoholem. Ten se mu také nakonec v roce 1969 stal osudným. Miki později šířil lehounce zvrhlou fámu, že jeho tatínka při přecházení ulice přejel velorex řízený invalidou. Pravda je ovšem taková, že při návratu z hospody skončil opilý pod koly tramvaje.
Říká se však, že skutečným biologickým otcem českého krále rokenrolu nebyl Václav Volek, nýbrž spisovatel František Kožík, s nímž se Ludmila v době okolo synova narození velmi úzce přátelila. Sám Kožík kdysi na přímý dotaz tuto tezi sice nepotvrdil, ale svoji odpověď formuloval tak, že to z ní vyplynulo jako dobře možné. Za zmínku též stojí, že klasik české literatury napsal pro Mikiho text k písničce Můj malej toulavej pes.
Myslel si, že k rokenrolu patří němčina
K hudbě Mikiho přivedla matka, s níž jej pojilo opravdu silné pouto. V dětství se učil hrát na kytaru a klavír. Rád by muziku býval studoval. Nakonec ale s odřenýma ušima odmaturoval na pražské dvanáctiletce a na konzervatoř jej nepřijali. Chtěl tedy alespoň dělat rekvizitáře na Barrandově, podmínkou ale bylo odpracovat půl roku praxe ve stavebnictví, tak nejprve dělal pomocného zedníka. Ve vytoužené rekvizitárně se poté seznámil s Karlem Černochem, zatímco v místní truhlárně potkal pro změnu Vladimíra Mišíka. Zájem o rokenrol u něj vzbudil roku 1956 článek v humoristickém časopise Dikobraz „R.N.R. = Roluj nohy rytmicky“, který pranýřoval Elvise Presleyho a nový nevkusný hudební styl, jemuž propadli na prohnilém Západě. Původně se domníval, že rokenrol vznikl v Západním Německu, neboť mu jeho první rokenrolové desky věnovala teta z Lince. Z omylu ho vyvedl až jeho soused a kamarád z Pankráce Pavel Sedláček, další z průkopníků tohoto žánru, jenž ho upozornil, že tahle muzika se zpívá zásadně anglicky.
Angličtinu na rozdíl od němčiny Miki neovládal. Nalezl ale metodu, jak tomuto hendikepu čelit. Ze Západu se sem občas dostaly gramofonové desky a na nich si podle poslechu cvičil výslovnost. Také si před zrcadlem zkoušel různé rokenrolové pohyby a grimasy. V roce 1960 se seznámil s hudebníkem Jiřím Šimákem, zvaným pro svůj plnovous Bíbr, a založili kapelu Crazy Boys, jejímž velkým vzorem byl impulsivní Little Richard. Bíbr souboru šéfoval, Volek hrál na sólovou kytaru a zpíval doprovodné vokály. Dalšími členy kapely byli i pozdější klávesista Olympicu Mirek Berka a hudebník Ladislav Štaidl.
Po roce se sestava pozměnila. Bíbr byl povolán do armády, a tato skutečnost Mikiho Volka katapultovala na post frontmana. Záhy se z něj stal nejzásadnější zpěvák československého rokenrolu. Na vystoupení Crazy Boys na reprezentativním koncertu divadla Semafor přišly do paláce Lucerna tři tisíce diváků. Po skončení produkce nechtěli nadšení lidé Volka pustit z pódia.
Raději blázinec než vojna
V roce 1963 se úspěšná kapela rozpadla. Stalo se tak poté, co Miki Volek měl nastoupit na vojnu, ale namísto toho se nechal raději zavřít na psychiatrii. Po propuštění z léčebny nastoupil do nově vzniklé kapely Olympic, se kterou nahrál své první gramofonové desky a vystupoval v hudebním pásmu Ondráš podotýká divadla Semafor. Formát pásma, kde zpěváci neměli valnou možnost improvizace, ho značně svazoval. Ve svém živlu se cítil až při závěrečných přídavcích, a hlavně samostatných koncertech. Tehdy se teprve mohl dosyta vyřádit. „Dívejte se na Mikiho Volka: kroutí se u mikrofonu, trhá rukama, hlavou, celým tělem, vyráží nejpodivnější zvuky, trošičku hraje divadlo, hodně odposlouchal – ale nelže. Ani když zpívá anglický text, kterému moc nerozumí,“ napsal na jaře roku 1964 Ivan Soeldner k pásmu Ondráš podotýká v časopise Československý voják.
Zatímco kritiky Volek často spíše dráždil, byl považován za obyčejného křiklouna, nevkusného frajírka se zápaďáckými manýrami, publikum z něj nadále šílelo. V řadách jeho posluchačů nechyběla řada pozdějších významných osobností. Mohli jste zde spatřit bratry Saudky, Olgu Schoberovou, pravidelnými hosty bývali Miloš Forman s kameramanem Ondříčkem.
Tréma a tempo jej přivedly k podpůrným látkám
Na konci první poloviny šedesátých let byl Miki Volek na vrcholu. Stala se z něj hvězda srovnávaná s Waldemarem Matuškou, Evou Pilarovou či Karlem Gottem. Začaly se u něj ale také bohužel naplno projevovat jeho sklony k alkoholismu a užívání drog, k nimž patřil především fenmetrazin. Zpěvák se jimi dopoval před vystoupením, aby měl na pódiu výdrž. Byl prý rovněž mimořádný trémista a měl sklon k depresím. I od toho mu měly odpomoci podpůrné prostředky. Postupem času nad nimi však pomalu a jistě ztrácel kontrolu.
Aby toho nebylo málo, hudba se začala měnit. Svět ovládli Beatles a většina kapel začala směřovat k melodickému beatu. Od roku 1965 kvůli rozdílnému názoru Petra Jandy na další vývoj kapely Miki Volek v Olympicu již pouze hostoval a v roce 1966 z něj odešel úplně. Stal se od té chvíle zapřisáhlým nepřítelem liverpoolské čtveřice. „Nenávidím Beatles, protože mi sebrali chleba,“ říkával.
Po odchodu z Olympicu vystupoval se skupinou Old Stars. V roce 1967 dostal angažmá v divadle Semafor v hudebním pásmu Tak co, pane barone, kde mu Jiří Suchý a Jiří Šlitr nechali prostor i pro vlastní tvorbu. Od roku 1968 zpíval v kapele Mickey & The Samuels Petra Kaplana.
Nedobrovolná pauza za mřížemi
Stále doufal, že se jednoho dne znovu vrátí na výsluní. Místo toho však skončil v kriminále. V roce 1969 vyjel s přítelem fotografem Aloisem Valentou do Berlína. Měli propustky a mohli volně přecházet mezi východní a západní částí města. Patřičně toho využili. V Západním Berlíně si zakoupili zábavné publikace a plakáty, ale i tiskoviny o pražském jaru 1968. Ve východním Berlíně měli známou a chtěli si u ní knížečky uložit, aby je nevozili sem a tam. K jejich smůle známá nebyla doma, a tak poprosili o pomoc u sousedů. Co však čert nechtěl, onen soused byl uvědomělým poslancem, neodolal a balíček s tiskovinami rozbalil. Když se posléze oba Češi s vyzvednutými knížkami vydali k hranicích, již tam na ně nedočkavě čekali. Podrobili je prohlídce, zakázané publikace u nich našli, zatkli je a odvezli do Drážďan. Druhý den ráno je předběžně vyslechli a převezli do Berlína s želízky na rukách. V Berlíně je vyslýchali půl roku, následně je odsoudili na rok a půl na základě paragrafu o protistátním štvaní. Ve vazbě byli každý zvlášť, ve věznici je dělilo patro. Valenta dělal v prádelně, Miki cosi šrouboval do elektroměrů. Ani rodiče pořádně netušili, co se s nimi stalo. Propustili je po třinácti měsících. Doprovod Stasi s nimi jel až na hranice.
Valenta poté dostal z Barrandova, kde pracoval, výpověď. Miki Volek byl dotlačen k podpisu spolupráce s StB jako informant. Své zprávy o prominentech české kultury ovšem podával takovým způsobem, že byl z této služby po roce pro nepoužitelnost propuštěn. Na nějaký čas chytil druhý dech s Tranzitem, původně jazzrockovou kapelou, kterou přiměl k přeorientování na rokenrol. Svou posluchačskou obec sice pořád měl, ale s dobou, kdy začínal, se návštěvnost jeho koncertů už nedala srovnávat. Po ukončení spolupráce s Tranzitem v roce 1979 na Mikiho dolehla série životních trablů. Rozvedl se s manželkou Olinou, přerušil dálkové studium na vysoké škole a začal se více a více utápět v alkoholu a drogách. Ošklivě si zlomil nohu a na dlouhých osm měsíců byl paralyzován. V roce 1980 na sebe znovu upozornil na koncertě v rámci oslav čtvrtstoletí rokenrolu, o čtyři roky později nahrál svoji první vlastní desku „Miki Volek. Miki Volek? Miki Volek!“. Na výsluní se ale již nikdy nevrátil.
Přišel doslova o vše
Zatímco Pavel Sedláček, Pavel Bobek, Petr Kaplan a další rokenrolové hvězdy šedesátých let měli vždy nějaká zadní vrátka, vedlejší zájem nebo byznys, Miki Volek obětoval rokenrolu úplně všechno. Pokud byl rokenrol v módě, byl králem, když upadal do zapomnění, šel spolu s ním ke dnu. Poslední skupina, se níž občas zpíval, se jmenovala Žižkov orchestra, byla to ovšem skupina, která nepřekročila hranice žižkovských hospod.
Foto: Lasy /Wikimedia Commons/CC BY-SA 3.0
Zpěvákův hrob na Olšanech
V devadesátých letech na tom byl již velmi špatně. Moc se na veřejnosti neobjevoval, ani nevystupoval. Pobíral invalidní důchod, ze kterého nedokázal vyžít. Postupně rozprodal obrazy, psací stroj, klavír, kytaru, a nakonec přišel i o byt, takže chvíli žil jako bezdomovec. Začal se stýkat s prapodivnými kumpány a propadl se doslova na dno společnosti. Jeho politickým idolem se stal Miroslav Sládek. Tělo, celý život dopované alkoholem a rozličnými chemickými látkami, postupně vypovídalo službu, cirhóza jater byla v pokročilém stádiu, deprese na denním pořádku. Našlo se sice pár věrných přátel, kteří mu dokázali pomáhat a s jejichž podporou se připravoval na svůj poslední comeback, který nazýval labutí písní. Na nic však již nedošlo. Dne 14. srpna 1996 byl v bytě v Praze 7 ve Veletržní ulici, který mu propůjčil jeden známý, nalezen mrtev. Zemřel již na počátku srpna a příčinou jeho skonu bylo krvácení do jícnu. Bylo mu pouhých padesát tři let. Jeho ostatky byly uloženy v hrobě na Olšanském hřbitově. Režisér Igor Chaun o něm natočil v roce 1997 dvoudílný dokument Nesmrtelný život a smrt Mikiho Volka, rokenrolového krále.