Politický filosof Vlad Vexler ve svém komentáři k poslednímu vývoji kolem jednání o Ukrajině upozorňuje na několik strategických paradoxů, ve kterých se ocitly všechny strany konfliktu. Evropa nedokáže přimět Vladimira Putina, aby ustoupil od svých maximalistických požadavků, ale nemůže si zároveň dovolit je přijmout. Rusko čeká problém, protože ukrajinské údery budou postupně narušovat dosavadní fungování Putinova režimu. A Ukrajina musí balancovat mezi tím, co může říkat veřejně o svých válečných cílech, a tím, co si uvědomuje v soukromí.
Vexler svůj rozbor uvádí návštěvou amerických vyjednavačů Steva Witkoffa a Jareda Kushnera v Kremlu. Putin jim podle něj dal najevo, že případné západní mírové jednotky na Ukrajině by Rusko považovalo za legitimní cíle útoku. Současně požadoval, aby Američané přiměli Evropany se rozhodnout, jestli chtějí válku, nebo mír. Vexler tato jednání označuje za zčásti předstíraná a z velké části za bezvýsledná. Všechny strany konfliktu jsou totiž uvězněny v situacích, ze kterých nedokážou najít cestu ven.
Nejvýraznější je podle něj paradox na ruské straně. Ukrajina postupně rozvíjí schopnosti zasahovat stále více cílů na ruském území. Takové útoky budou podle Vexlera nevyhnutelně pokračovat a v jejich důsledku časem nebude možné udržovat dosavadní stav, na kterém Putinův režim stojí.
„Putin bude muset změnit buď svou zahraniční politiku, nebo povahu svého režimu, případně obojí. Bude muset eskalovat v zahraničí a/nebo eskalovat doma, což jeho režim ještě více destabilizuje, ale zároveň to bude nezbytné k tomu, aby ho stabilizoval,“ popisuje paradox Vexler. Právě tento paradox považuje za zásadní. Ruský vůdce bude muset vlastní systém vystavit další destabilizaci, aby zabránil jeho destabilizaci jiného druhu. Obětuje určité formy stability výměnou za jiné a přijme nové zdroje nestability, aby překonal ty dosavadní.
„Nemůže dopředu předvídat, jak to dopadne, ale bude muset překročit dosavadní status quo. Má ještě trochu času, ale nakonec začne destabilizovat sám sebe, aby se stabilizoval,“ konstatuje Vexler.
Evropská pozice je podle něj také zablokovaná. Putinovy požadavky, formulované už v ultimátu z roku 2021, zůstávají maximalistické. Rusko tehdy požadovalo zásadní omezení přítomnosti NATO ve východní Evropě. Evropa nemůže na takové podmínky přistoupit, zároveň ale nemá dostatečnou sílu ani společnou strategii, aby Rusko přiměla od nich ustoupit.
„Nemáme ani sílu, ani společný cíl, abychom Rusy přiměli opustit jejich maximalistické požadavky, ale zároveň nemáme prostor, abychom jim vyhověli. Jsme v patové situaci,“ shrnuje Vexler.
Další problém vidí v rozdílném vnímání ruské hrozby uvnitř Evropy. Čím blíže je některá země Rusku, tím méně je ochotná dělat ústupky. Státy západní Evropy jsou naopak k ústupkům vstřícnější, protože Rusko nepovažují pro sebe za existenční nebezpečí. Předpokládají, že ohrožuje především Pobaltí, Ukrajinu, Moldavsko a případně část Polska.
Právě tato rozdílná geografická perspektiva podle Vexlera opakovaně rozbíjí snahy o společný evropský postoj. Přirovnává ji k stavění hradu z písku. Pokaždé, když se evropské země pokusí sestavit jednotnou pozici, jejich dohoda se rozpadne.
Ukrajina se mezitím potýká s jiným druhem rozporu. Ve veřejné komunikaci musí její představitelé zdůrazňovat obranu proti ruské agresi a také návrat okupovaných území. V soukromém uvažování ale podle Vexlera lidé vědí, že Ukrajina nedokáže ztracená území získat zpět, pokud se Rusko nezhroutí. K takovému zhroucení může Kyjev přispět jen okrajově.
„Veřejné zdůvodnění obrany se nemůže vzdát myšlenky na znovuzískání území. Soukromé chápání situace ale ukazuje, že Ukrajina nemůže získat zpět území, která ztratila, pokud nedojde k ruskému kolapsu,“ vysvětluje Vexler.
Vexler tak popisuje konflikt, v němž žádná ze stran nemá jednoduchou cestu k řešení. Každá naráží na vlastní omezení a některé kroky, které mají přinést stabilitu, mohou zároveň vyvolat další nestabilitu. Zvláště v případě Ruska může být podle něj dosavadní způsob vedení války postupně stále obtížnější udržet.