Je to pragmatický zachránce, který se snaží udržet loď nad vodou za cenu bolestivých kompromisů, nebo ‚jednotka pokrytectví‘, která jen tichou cestou plní přání radních a mocných? Ponory do hloubky příběhu muže, který má v rukou osud veřejnoprávní služby.

Česká televize prochází v roce 2026 jedním z nejbouřlivějších období své moderní historie. Odchody výrazných tváří, spory o dramaturgii pořadů, politické tlaky ze strany nové vládní koalice Andreje Babiše i hrozba likvidace systému koncesionářských poplatků, to vše se kupí v jeden bezprecedentní tlak na instituci, která byla po desetiletí považována za pilíř demokratické mediální krajiny v České republice.

V samém centru těchto bouří stojí muž, jehož jméno v posledních měsících rozděluje mediální scénu, politiky i samotné novináře: Michal Kubal, šéfredaktor zpravodajství a publicistiky České televize. Válečný reportér, dekády oceňovaný moderátor hlavní zpravodajské relace Události, a nyní kontroverzní manažer, jemuž jedni vytýkají přílišnou servilitu vůči politické moci a jiní vzdávají hold jako poslednímu strážci profesionální žurnalistiky.

Je Michal Kubal hrobařem České televize, jak naznačují jeho nejhlasitější kritici? Nebo je naopak pragmatickým záchranářem, který se snaží udržet loď nad vodou v podmínkách, kdy na ni útočí vlny ze všech stran? Odpověď na tuto otázku není jednoduchá, a právě proto stojí za to ji hledat poctivě, s přihlédnutím ke všem dostupným faktům, výrokům i kontextu.

Aby bylo možné spravedlivě posoudit Kubalovu roli v aktuální krizi ČT, je třeba nejprve pochopit, kdo vlastně Michal Kubal je a jaká je jeho profesní historie.

Kubal patří k nejzkušenějším aktivním novinářům v České republice. Strávil roky jako válečný zpravodaj v nejnebezpečnějších zónách světa, reportoval z Iráku, Afghánistánu i z řady jiných konfliktních oblastí. Jeho novinářská erudice a odvaha v terénu jsou nezpochybnitelné a v redakci ČT ho mnozí kolegové pro tyto kvality dlouhodobě respektují.

Do funkce šéfredaktora zpravodajství byl Kubal jmenován po nástupu generálního ředitele Jana Součka. Jeho jmenování bylo tehdy prezentováno mimo jiné jako snaha udržet na obrazovce zkušené a divácky oblíbené tváře, přičemž Kubal byl výslovně požádán, aby i přes manažerskou roli pokračoval v moderování hlavní zpravodajské relace Události. Tato situace, kdy šéfredaktor zároveň moderuje hlavní vysílání, je přinejmenším nestandardní a v moderních médiích představuje spíše výjimku než pravidlo.

Kubal sám tuto kumulaci funkcí hájí s odkazem na snahu zachovat kontinuitu a důvěryhodnost zpravodajství v turbulentní době. Kritici v ní však vidí strukturální problém, jenž znemožňuje objektivní výkon manažerské role.

Aby bylo možné posoudit Kubalovu roli, je nutné zmapovat sérii odchodů, která v posledních dvou letech otřásla zpravodajstvím ČT a která je dnes klíčovým bodem celé debaty.

Nora Fridrichová a konec 168 hodin

Zrušení pořadu 168 hodin po osmnácti letech vysílání bylo jednou z nejkontroverznějších mediálních událostí nedávné doby. Investigativní a publicistický pořad, který si za léta své existence vybudoval silnou diváckou základnu a opakovaně přinášel témata veřejného zájmu, byl ukončen způsobem, který vyvolal ostrou kritiku.

Kubal svoji roli při rušení 168 hodin odmítá interpretovat jako politicky motivovanou. Svůj postup popisuje jako manažerské rozhodnutí o programovém formátu. Fridrichová a její příznivci však toto vysvětlení nepřijímají.

Jakub Železný a odstavení od Událostí

Dalším symbolickým momentem bylo odstavení moderátora Jakuba Železného z hlavní zpravodajské relace Události. Železný, jenž je dnes redaktorem pořadu Historie.cs na kanálu ČT24, se k celé situaci vyjadřuje opatrně, ale přece. V reakci na Matochovo přiznání o vlivu na personálie ČT napsal na síti X, že se „zděsil“ a varoval, že začne klást mnohem více otázek.

Václav Moravec a jeho dramatický odchod

Asi nejviditelnějším a mediálně nejsledovanějším případem byl odchod Václava Moravce, moderátora nedělní diskusní relace Otázky Václava Moravce, která patří (patřila) k nejsledovanějším politickým pořadům české televizní scény.

Celý spor se soustředil na zdánlivě jednoduchou otázku: proč nebyl do pořadu OVM od roku 2017 pozván předseda SPD Tomio Okamura? Kubal, vedení ČT i etický panel televize dospěli ke shodnému závěru, že dlouhodobá absence předsedy parlamentní strany a vrcholného ústavního činitele v hlavním diskusním pořadu veřejnoprávní televize je z hlediska Kodexu ČT neobhajitelná.

Moravec naopak tvrdil, že neexistuje zákonná povinnost zvát konkrétní politiky do konkrétních pořadů, a označil celou kauzu za pokus o politické ‚čárkování‘ – mechanické vyvažování politického spektra, které podle něj ničí kvalitu veřejnoprávní žurnalistiky.

Kubal přiznal, že situaci nezvládl ideálně. „Možná jsem to rozhodnutí mohl udělat dříve,“ připustil v rozhovoru pro Deník N. Způsob Moravcova odchodu, oznámení v přímém přenosu na závěr pořadu bez předchozí informace vedení ČT však označil za „jeden obrovský výtrysk ega“ a „obrovské pošpinění práce stovek lidí“, kteří v redakci zůstávají.

Radní ČT a skandální přiznání

Pozoruhodným momentem, který celou debatu o Kubalově roli eskaloval na novou úroveň, bylo veřejné přiznání radního Pavla Matochy. Ten se na sociálních sítích otevřeně pochlubil svými zásluhami za odchod Nory Fridrichové, Marka Wollnera a Jakuba Železného z klíčových pozic v ČT, a navíc dodal, že se aktuálně „řeší Václav Moravec“.

Tato slova vyvolala pobouření napříč mediální scénou. Pravomoci členů Rady ČT jsou zákonem jasně definovány a personální rozhodnutí ani dramaturgie pořadů do nich nepatří. Matocha svým přiznáním de facto odhalil, že Rada ČT překračuje zákonem stanovené kompetence (toto konkrétní prohlášení o překračování zákonem stanovených kompetencí zaznělo v prosinci 2025 v oficiální reakci vedení zpravodajství České televize) na výroky radního Pavla Matochy, který zasahuje do vnitřní autonomie veřejnoprávní instituce.

Kubal na Matochova slova reagoval na síti X odmítavě. Zdůraznil, že pravomoci radních jsou dány zákonem, a připojil společné prohlášení, které dříve vydal s ředitelem zpravodajství Mrzenou jako reakci na tehdejšího generálního ředitele Součka. V tomto prohlášení oba muži důrazně odmítali spojení s jakýmikoli náznaky pokusů o vydírání či obchodování se jmény členů redakce nebo jednotlivými pořady.

Toto Kubalovo prohlášení však paradoxně spustilo novou vlnu kritiky – tentokrát zaměřenou přímo na jeho osobu.

Kdy vymezení přestane být věrohodné? Fridrichová, Kühn i další kritici upozornili na zásadní problém Kubalova postoje: vymezovat se vůči Matochovu zasahování je těžko věrohodné v situaci, kdy výsledky Kubalových manažerských rozhodnutí odpovídají přesně tomu, o co Matocha a spol. podle vlastních slov usilovali.

Jinými slovy: pokud Kubal tvrdí, že se nikdy nesetkal s pokusy o vydírání nebo obchodování se jmény moderátorů, ale přitom jsou Fridrichová pryč, Železný odstavený od Událostí a Moravec dotlačen k odchodu – co to vlastně znamená? Buď Kubal vědomě lže, nebo jsou výsledky shodné s Matochovými přáními pouhou náhodou, nebo – a to je třetí a možná nejpravděpodobnější varianta – docházelo k neformálním tlakům a domluvám, které nikdo nikde explicitně nepojmenoval jako ‚vydírání‘, ale jejichž praktický efekt byl týž.

Bývalý předseda Rady ČT René Kühn v této souvislosti označil Kubala za „novou tuzemskou jednotku pokrytectví“. Jeho výtka míří přesně na tento bod: Kubal se vymezuje vůči nemyslitelným praktikám, ale přehlíží, že jeho nejbližší spolupracovník – ředitel zpravodajství Petr Mrzena je Matochovým spojencem. Kühn se ptá: Může šéfredaktor zpravodajství věrohodně odmítat zasahování zvenčí do personálních otázek, pokud jeho přímý nadřízený v těchto záležitostech s dotyčnými radními kooperuje?

Dozor nad OVM: Překročení hranice, nebo nutná korekce?

Jedním z nejkontroverznějších Kubalových kroků bylo jeho osobní zapojení do porad pořadu Otázky Václava Moravce. Generální ředitel Hynek Chudárek na jednání Rady ČT oznámil, že Kubal se osobně účastní pravidelných porad OVM, aby měl nad pořadem ‚dozor a kontrolu‘. Termín pro ‚nápravu‘ v otázce zvaní Okamury byl stanoven do konce února 2026.

Vedoucí dramaturgyně OVM Hana Andělová na toto oznámení reagovala s překvapením a znepokojením. Uvedla, že se o kontrole a dozoru dozvěděla poprvé v přímém přenosu z jednání Rady, a označila tento postup za porušení standardů ČT ze strany managementu.

Kubal sám tuto situaci hájil s odkazem na zásadu, že za obsah zpravodajství odpovídá šéfredaktor. Je to formálně správný argument, šéfredaktor skutečně nese editorskou odpovědnost za to, co jde do vysílání. Otázkou však zůstává kontext: účastnil by se Kubal porad OVM i za jiných okolností, nebo jde o přímou reakci na tlak Rady ČT?

Pro zastánce tohoto kroku byla Kubalova přítomnost na poradách projevem odpovědného výkonu manažerské funkce. Pro kritiky je to naopak zavedení de facto politického dohledu nad redakčně autonomním pořadem, a to právě v situaci, kdy Rada ČT tento dozor otevřeně požadovala.

Financování a obrana ČT: Kde Kubal skutečně bojuje

Bylo by nespravedlivé a nepoctivé redukovat Michala Kubala pouze na postavu, která pasivně přihlíží demontáži zpravodajství ČT nebo ji dokonce aktivně napomáhá. V otázce ohrožení financování veřejnoprávních médií totiž vystupuje výrazně a bez obalu.

V lednu 2026, pouhé dny poté, co se koaliční rada vlády Andreje Babiše shodla na záměru zrušit systém koncesionářských poplatků a financovat ČT a Český rozhlas přímo ze státního rozpočtu, vystoupil Kubal v podcastu Marie Bastlové Mediální cirkus s varováním, které nelze přehlédnout.

„Jsme v nejsložitějším období, jaké za 30 let v televizi pamatuji,“ prohlásil. Nepřímo odkázal na příklad Slovenska, kde změna systému financování vedla k faktickému zestátnění médií a omezení kritické žurnalistiky, a nevyloučil ani možnost stávky, podobně jako při televizní krizi v roce 2000.

Toto vystoupení bylo pozoruhodné z více důvodů. Kubal byl v tu chvíli fakticky prvním členem širšího managementu ČT, který vstoupil do veřejné debaty o ohrožení nezávislosti televize. Generální ředitel Hynek Chudárek v té době mlčel a na politické plány veřejně nereagoval – na rozdíl od svého protějšku v Českém rozhlase.

Dvě televizní krize, jedna instituce

Srovnání s televizní krizí roku 2000 se v celé debatě objevuje opakovaně a není náhodné. Tehdejší krize, kdy redakce ČT obsadila Kavčí hory a odmítla přijmout politicky angažovaného generálního ředitele Jiřího Hodače, byla přímým důsledkem snahy politické moci ovládnout veřejnoprávní televizi zevnitř. Tehdejší vzpoura novinářů byla jedním z nejsilnějších momentů české občanské společnosti po roce 1989.

Dnes čelí ČT jiným, ale svým způsobem zákeřnějším tlakům. Dnešní demontáž neprobíhá v podobě dramatické přímé akce, odvolání generálního ředitele a jmenování loajálního náhradníka. Probíhá postupně, v podobě drobných personálních kroků, zrušení jednotlivých pořadů, tichých dohodnutí na poradách, změn dramaturgie. Tento postup je mnohem obtížněji uchopitelný a mnohem hůře se proti němu bojuje, protože každý jednotlivý krok lze hájit jako legitimní manažerské rozhodnutí.

A právě v tomto bodě leží jádro sporu o Michala Kubala. Není otázka, zda je šéfredaktor zpravodajství schopný novinář. Je jím nepochybně. Otázka zní: Je vůbec v systému, který funguje na principu pomalé, nenápadné normalizace, vůbec možné být současně věrohodným obráncem nezávislosti a efektivním manažerem, který udržuje funkční vztahy s vedením televize a s Radou ČT?

Kumulace funkcí: Kritika kumulace Kubalových funkcí – šéfredaktor a zároveň moderátor hlavní zpravodajské relace – není jen akademická. Má praktické důsledky pro důvěryhodnost jeho rozhodnutí.

Anketa

Co je pro vás v tuto chvíli největším symbolem ohrožení nezávislosti České televize?

• Personální čistky: Odchody výrazných a kritických tváří (Moravec, Fridrichová, Železný).

• Finanční tlak: Snaha politiků zrušit poplatky a napojit ČT na státní rozpočet.

• Zásahy Rady ČT: Překračování kompetencí radních a jejich vliv na dramaturgii.

• Vnitřní rozkol: Ztráta jednoty v redakci a vzájemné obviňování novinářů.

Celkem
hlasovalo
1661
čtenářů.

Moderátor hlavní zpravodajské relace je ze své podstaty tváří instituce. Je tím, koho diváci každý večer vidí a komu důvěřují jako průvodci nejdůležitějšími událostmi dne. Šéfredaktor je naopak manažer, který rozhoduje o obsahu zpravodajství, o tom, jaká témata dostanou prostor a jaká ne, o dramaturgii pořadů a o lidech, kteří v redakci pracují.

Tyto dvě role jsou do určité míry v přirozeném konfliktu. Šéfredaktor, který je zároveň moderátorem, je v nepříjemné situaci, kdy jeho vlastní manažerská rozhodnutí ovlivňují jeho vlastní viditelnost na obrazovce. Je vlastně svým vlastním šéfem – a to je situace, která v seriózním mediálním prostředí nebývá považována za ideální.

Kubal tuto kritiku opakovaně odmítá. Argumentuje, že jeho přítomnost na obrazovce slouží jako garance stability a důvěryhodnosti v turbulentní době. Je to argument, který má svoji logiku, kdy v krizové situaci může být přítomnost zkušené a divácky oblíbené tváře skutečně stabilizačním faktorem. Ale je to argument, který zároveň slouží jeho vlastním zájmům, což ho poněkud relativizuje.

Je Michal Kubal hrobař ČT?

Přistupme konečně k ústřední otázce tohoto článku. Je Michal Kubal hrobařem České televize? Jednoznačná odpověď zní: ne – ale s důležitými výhradami. Michal Kubal není hrobařem ČT v tom smyslu, že by vědomě a záměrně usiloval o destrukci veřejnoprávní televize. Jeho kariérní profil, jeho novinářská minulost i jeho veřejná vystoupení v obhajobě nezávislého financování ČT naznačují, že jde o člověka, který veřejnoprávní žurnalistiku považuje za hodnotu, kterou stojí za to bránit.

Video – MICHAL KUBAL: Odchod Václava Moravce byl výtrysk ega a pošpinění práce stovek lidí:

Ztráta Nory Fridrichové a zrušení 168 hodin znamená, že ČT přišla o jeden ze svých osvědčených investigativních formátů. Odchod Václava Moravce znamená, že ČT přišla o svou nejvýraznější tvář politické publicistiky. Odstavení Jakuba Železného od hlavní zpravodajské relace, byť dočasné, vyslalo jasný signál dovnitř i ven: kariérní perspektivy v ČT závisejí nejen na novinářských kvalitách, ale i na ochotě přizpůsobit se aktuálnímu politickému klimatu.

Každou z těchto změn lze odůvodnit samostatně. Dohromady tvoří obraz transformace, která je tím zákeřnější, čím méně je dramatická

Michal Kubal je v jistém smyslu zrcadlem doby, v níž žijeme. Je symbolem dilematu, před nímž stojí každý odpovědný manažer v instituci pod politickým tlakem: jak daleko lze jít v kompromisech ve jménu zachování instituce, aniž by se instituce proměnila v něco, co už nestojí za zachování?

Dočetli jste až sem? Podpořte autora libovolnou částkou.

Tato otázka nemá jednoduchou odpověď. A právě proto ji nelze zodpovědět pouhým označením Kubala za hrobaře nebo za zachránce. Pravda leží, jako obvykle, v mnohem komplikovanějším prostoru. Co je ale jisté: debata o jeho roli není jen debatou o jednom člověku. Je debatou o tom, jakou Českou televizi chceme mít. Zda chceme televizi, která je formálně vyvážená a politicky méně zranitelná, ale za cenu ztráty investigativní odvahy. Nebo televizi, která je ostřejší a nebojácnější, ale která tím dává svým kritikům argumenty pro snahu o její finanční a politickou likvidaci.

Tato debata je v českém veřejném prostoru teprve na začátku. A Michal Kubal – ať chce, nebo ne – je jejím hlavním protagonistou.